Paul Atreides (Timothée Chalamet) se spojí s Chani (Zendaya) a Fremeny a vydává se na válečnou stezku pomsty proti spiklencům, kteří zničili jeho rodinu. Čelí volbě mezi svou životní láskou a osudem známého vesmíru a snaží se zabránit strašlivé budoucnosti, kterou může předvídat jen on....
Duna Franka Herberta měla velmi dlouho pověst knihy, kterou nelze převést do podoby uspokojivé filmové adaptace. Ještě pár let nazpátek by mnozí Dunu Davida Lynche vnímali jako jasný varovný precedens. Jenže pak se zjevil Denis Villeneuve. Jeden z nejuznávanějších režisérů současnosti si pomalu vyšlapal cestu z komorních nezávislých dramat k velkým hollywoodským produkcím, téměř dekádu se poté věnuje sci-fi. Po Příchozí a Blade Runner 2049 došlo na jeho vysněný projekt, realizaci první části Herbertovy Duny. Villeneuve si vždy stál pevně za tím, že musí být film rozdělen na dvě části kvůli komplexnosti knižní předlohy, realizace druhé části ovšem byla podmíněná úspěchem té první. I díky diváckým ohlasům se ovšem filmu dařilo i přes riskantní uvedení v době dozvuků pandemie COVID-19 a hybridnímu uvedení v kinech i na streamovací službě HBO Max (globálních 400 milionů dolarů byl jeden velký zázrak), realizace druhé části proto bylo jasná. Villeneuve se vrací, stejně tak jeho tvůrčí tým a především výtečné herecké obsazení, tentokrát rozšířené o nové posily. Mohl vůbec Villeneuve šlápnout vedle?
Hned při startu filmu se jasně vyjeví pocit, že Villeneuve předlohu rozsekl na dva kusy v ten nejlepší možný moment. První Villeneuveova Duna do jisté míry fungovala na bázi sevřené expozice, která musí rozmístit figurky na šachové pole a budovat půdu pro vyvrcholení příběhu. Do velké míry je poté nevyhnutelné, že se bude opakovat spousta pozitivního, co se již dalo říci o prvním filmu. Pochopitelně by ovšem bylo naprosto triviální označit Dunu: Část druhé za to samé v bledě modrém. Takže hezky popořadě:
Duna: Část druhá si koleduje o to, aby se společně s první části jednou stala stejně zásadní popkulturní událostí jako původní trilogie Star Wars nebo trilogie Pán prstenů. Jde ten o případ filmu, kdy rázem prakticky téměř každá blockbusterová konkurence působí male a vizuálně nezajímavě. Jde o filmový zážitek, který diváka chytne již od samotného počátku a není přitom nutné to svádět pouze na to, zda divák zrovna sedí v IMAXU. IMAX pochopitelně dodá ještě silnější nával emocí, které jsou spojené především s audiovizuální pompézností, dá se ovšem snadno čekat, že ten silný zážitek dorazí i v mnohem menším a komornějším kině. I v něm totiž všechno to přivolávání obřích písečných červů, průjezdy nádhernou písečnou krajinou a výtečně zrealizované akční bojové sekvence budou lahodit očím i uším.
Denis Villeneuve je filmař, který se netají tím, že není největším fanouškem dialogů, daleko více preferuje vyprávění vizuálem. Villeneuve i svou druhou Dunou utvrzuje pozici vizionáře, který to do diváka od počátku sype. A to nejen díky faktu, že by si šlo prakticky každý libovolný frame filmu okamžitě zarámovat. Nejen díky faktu, že film divákovi snadno vypěstuje instantní závislost, kdy by rázem chtěl klidně byť jen pár minut filmu navíc. Villeneuve přitom v druhé půlce praktikuje mnohem více ústupků oproti předloze a některé fanoušky Herbertovi knihy to může snadno pobouřit, přesto vše do sebe ve výsledku skvěle zapadne a především má Villeneuve „výhodu´´ v tom, že ví, kam budou jeho cesty směřovat. Výtečným způsobem tak nejen buduje cestu Paula Atreida ke statusu Lisana al Gaiba, zároveň bravurně buduje pouť pro nevyhnutelný vývoj Paulovi další životní cesty. A i když má Paul Atreides zdánlivě výhodu ve vidí budoucna a schopnosti předejít tragické cestě, Villeneuve pořád v průběhu buduje něco, co bude za pár let ve formě trilogie fungovat jako jedna epická tragédie.
Villeneuve svou Dunu: Část druhou realizoval jako prostředek trilogie. Takový ten prostředek trilogie, který může fungovat skvěle sám o sobě (Impérium vrací úder, Dvě věže, Temný rytíř, Kmotr II), zároveň ovšem jasně naznačuje, že příběh není u konce. Villeneuve se totiž snaží naplnit původní vizi Herberta. Paul Atreides se po závěru první Duny může snadno jevit jako nástupce Lukea Skywalkera ze Star Wars nebo Nea z Matrixu, Duna: Část druhá ovšem ukazuje, že má Atreides daleko blíže k Michaelu Corleonovi z Kmotra nebo Anakinu Skywalkerovi v prequelové trilogii Star Wars. Po vydání původní knižní Duny v roce 1965 byl její Herbert zklamán z toho, jak čtenáři přistoupili k postavě Paula. Čtenáři jej tehdy převážně vnímali jako hrdinu, dle jeho vize byl ovšem Paul Atreides antihrdinou, temnou postavou, která měla symbolizovat nebezpečnost osob se statusem mesiáše, kdy se Herbert následně pokusil tuto povahu Atreida více znázornit alespoň v pokračování s názvem Spasitel Duny. Spasitel Duny tudíž vznikl na popud samotného Herberta jako takový roztáhlý epilog. Právě Villeneuve poté plánuje dodat adaptaci Spasitele Duny, zmíněnou výhodu má poté v tom, že zná Herbertovy původní úmysly i Spasitele Duny a snaží se tak budovat semínka pro vyvrcholení trilogie. Duna: Část druhá tak v jádru servíruje tragickou cestu titulního antihrdiny, kdy už samotný závěr nádechem skutečně zvládne připomenout závěr Kmotra.
Duna: Část druhá tak vypráví též o nebezpečí, které může přinášet víra, především v tom ohledu, jak snadno se dá víra zneužít. Ať už má být Paul Atreides dle osudu formou mesiáše nebo nikoliv, kupředu ho žene především cesta za pomstou. Platí poté, že kdo neměl úplně příležitost zazářit v první části, zazářit může alespoň zde. Krom Zendayi a její Chani to platí především o Javieru Bardemovi. Jeho Stilgar je pomalu až ztělesněním náboženského fanatika, kdy Bardemův výkon podněcuje ukázku dost možná skutečně naivní slepé víry. Jestli Duna: Část druhá něco zvýrazňuje, je to ukázka toho, jak se může náboženství snadno protknout s politickými spory, především se ovšem jasně projevuje vize Herberta o tom, jak velkým nebezpečím může být někdo považován za takzvaného spasitele. Někteří jsou kvůli ní schopni riskovat své životy, dělat nebezpečné věci a nebo pro ní umírat. Jejich víra přitom nutně nemusí znamenat, že za ní také budou po zásluze odměněni.
Celé to funguje především i díky skvělým výkonům. Timothée Chalamet dokazuje, proč je všeobecně vnímán jako jeden z nejtalentovanějších zástupců své herecké generace. Herci po vzoru prvního momentu dokážou emocionálně prodat několik silných momentů. Uvěřitelná je díky tomu romance mezi Paulem a Chani, stejně tak takové znovushledání Paula s věrným Gurney Halleckem v podání Joshe Brolina. Z nových tváří poté stojí zcela jistě za zmínku Austin Butler. Už svým nástupem jako Feyd-Rautha Harkonnen dokáže vyvolat pocit, který evokuje Jokera Heatha Ledgera (minimálně jde o nejlepší nástup záporáka na scénu od úvodu Temného rytíře), kdy Butler rázem působí dojmem, že by skutečně mohl kráčet ve stopách Jacka Nicholsona, Ledgera nebo Joaquina Phoenixe. Po vzoru Vladimira a Rabbana dodává Villeneuve po Lynchově zpracování Harkonnenův spravedlnost, Butler i na malém prostoru zvládne zazářit a dokázat, že se o něm v následujících letech ještě nejednou uslyší. Dojem, který na víceméně malém prostoru, dokáže Butler předvést, jde srovnat klidně i s dojmem, který předvedl Anthony Hopkins na minimálním prostoru v Mlčení jehňátek. Především v momentě, kdy si pevně stojí za líbáním svých bot.
Villeneuveův osvědčený tvůrčí tým už vlastně ani překvapit nedokáže. Kameraman Greg Fraiser opět schopně usiluje o tom, aby měl jednom v okruhů kameramanů stejně velké jméno jako Roger Deakins nebo Robert Richardson. Opravdu jde o film, který dokáže semlít prakticky každým libovolným záběrem, černobílá pasáž nezvládá působit samoúčelně, barvitostí poté film semele snad i barvoslepého. Duna: Část druhá je poté mnohem akčnější a díky tomu jednoduše i pro mnohé svižnější. Potěší tak výtečná choreografie akčních scén, přehlednost akce a především velkolepost. Díky kvalitním vizuálním efektům je ostatně na obří červy opět radost pohledět, stejně tak i na pouštní myšku Muad’Dib.
Stejně tak epický zvládá být opět soundtrack Hanse Zimmera, právě on přispívá i k tomu, proč nástup Feyda-Rauthy v aréně stojí tak moc za to. Síla Zimmerova soundtracku i tentokrát tkví v tom, že nedbá pouze na instrumentální hudbu, soundtrack vychází z komplexnosti představeného světa. První Villeneuveova Duna si v roce 2022 došla pro Oscary za zvuk, vizuální efekty, výpravu, hudbu, střih i kameru. A minimálně nominacemi se jistě dá příští rok čekat obhajoba. I před 2 roky neproměněné nominace za masky a kostýmy si ostatně žádají o obhajobu, nejen díky faktu, že jsou kostýmy opět působivé (kostým princezny Irulan v podání Florence Pugh) a nejen díky faktu, že díky maskám opět Vladimir Harkonnen v podání Stellana Skarsgårda evokuje kandidáta na roli Miloše Zemana v jeho biopicu.
Skrze znalost knižní předlohy se chvílemi může vyjevit zamyšlení nad tím, že by si původní Duna zasloužila adaptování hned v rámci trilogie, Villeneuve totiž pořád musí nějaké věci zjednodušovat, vynechat a některé alespoň nechat na podlaze střižny (s úmyslem je nikdy nepředstavit veřejnosti). Když už ovšem dojde na nějaké úpravy, nějak nepřekáží původní předloze, především v jednom případě (kterému se Lynch nevyvaroval) se navíc dá říci, že šlo o ten nejlepší možný odklon. Adaptovaný scénář Villeneuvea a Jona Spaihtse je díky tomu skutečně svižný, pořád se v něm něco děje, dohromady poté tvoří velkolepý prostředek trilogie, který je především nejepičtější v momentech, kdy má epickým skutečně být. Všechny srdcervoucí poslovy, osudové nástupy na scénu, prakticky všechny stěžejní gesta ústředních postav. Člověk má jednoduše snadno po celou dobu pocit, že je skutečně svědkem velké události, která se zapíše do nejhlubších análů kinematografie a zavře pusu těm, kteří tvrdili, že Dunu nejde uspokojivě převést do filmové podoby.
Spolu s Paulem se divák zasvěcuje do prostředí Fremenů, společně s Paulem pociťuje obavy z budoucnosti. Villeneuve to do diváka pere ze všech stran, jeho vize je epická a zároveň v jednotlivostech neskutečně silná. Chalametův výkon uvěřitelně reflektuje Paulův přerod ve vůdce, stejně tak je díky vyprávění o politických a náboženských ideologií o film, který naprosto sedí k dnešní době. Villeneuve netočí pouze naleštěnou epickou sci-fi podívanou, ale velkolepou sci-fi s neskutečným přesahem. Takovou, která skutečně dávkuje emoce, nechá diváka pohltit světem i postavami v něm, jen tak ho poté nepustí do samého závěru. A pak už jen stačí, aby divák začal prstíčkem škemrat, že by chtěl víc, aniž by následně dostal cokoliv navíc. Což je v zásadě největší problém celého filmu. Nemá když už ne dvojnásobnou délku, tak alespoň poloviční navíc. Automaticky nabitý apetit tak lze zúročit jedině opětovným zhlédnutím první částí.... a nebo také automatickým zvážením, kdy nejdříve by mělo dojít na druhou návštěvu kina.
Denis Villeneuve má chvílemi blíže ke Stanleymu Kubrickovi více, než kdy k němu snad měl Christopher Nolan. Jedině tak je možné, že za pochodu jde najít pramálo smítek na kráse, vyprávění nikdy nepůsobí tak nějak pomalým dojmem, stejně tak ani nějak zbytečně zběsilým dojmem. Villeneuve se vydává cestou osekávání a zjednodušování, stejně komplexnost předlohy nevyprchá ani na moment, dost možná i proto, že se tu skutečně buduje cesta k chystanému závěru trilogie. Výsledná trilogie se přeci jen bude pořád lépe hodnotit jako celek, i za drobné ústupky se ovšem nikdy nevystaví pocit, že by Villeneuve vše neměl v pevných rukou. A že by jeho chystaná adaptace Setkání s Rámou Arthura C. Clarkea neměla být podobné maso.
Mimo prostředky Pána prstenů a původních Star Wars se tu snadno vzpomene i na Lawrence z Arábie, prozkoumání kultury z pohledu hlavního hrdiny poté připomene cestu Nathana Algrena v Posledním samurajovi nebo Jakea Sullyho v Avatarovi. Opravdu se tu ovšem neformuje černobílá pohádka o boji dobra proti zlu. Prim tu pořád hraje pomsta, manipulace, využívání náboženské síly a důkaz, že násilí buduje další násilí a pomsta dost možná nikam nevede. Timothée Chalamet by totiž v závěru mohl skutečně klidně s Villeneuvem točit předělávku Kmotra a kráčet ve stopách Al Pacina jako ztělesnění tragického antihrdiny.
O to více ponořujícím zážitkem se poté Duna: Část druhá rázem stane. Rázem je totiž jasné, že tu rozhodně nesledujeme klasickou formuli o boji dobra proti zlu, kdy by v závěru mělo být vše zalité sluncem. Kdyby tu ostatně šlo zrovna jenom tohle, těžko říct, zda by takový námět zajímal zrovna někoho jako je Villeneuve. Duna: Část druhá je horskou dráhou emocí, která nutně nemusí svou komplexnost lacině předhazovat. Na to je je její komplexní rovina příliš hmatatelná. Jde o film, který se odehrává ve velmi vzdálené budoucnosti a představuje ohromující technologii, hnacím prostředkem daného období jsou ovšem pořád lidské intriky a politické pikle. Skutečně se takhle lidstvo (ne)vyvine a jsme hnáni pořád do velké míry primitivní motivy? Jde o důkaz, že se druhá Duna nemusí chlubit pouze audiovizuálním pozlátkem, ale téměř 60 let od vydání jde o knihu s tučnou várkou zdánlivě nesmrtelných motivů. Jestli se nás Denis Villeneuve snaží ujistit, že by skutečně mohl dodat jednu z nejlepších trilogií 21. století, povedlo se mu to i v moment, kdy je za půlkou. Byl by hřích nedodat jasnou trefu i do třetice. Modleme se k Lisanu al Gaibovi, že to klapne. Nejen díky příslibu nástupu dalšího silného hereckého jména. Už jen náznak naláká.
Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku....
Nejnovější komentáře