Thor: Láska jako hrom (Thor: Love and Thunder) – Recenze – 40%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Severský bůh hro­mu Thor se jako prv­ní ze super­hr­din­ské sku­pi­ny Avengers dočkal své­ho čtvr­té­ho fil­mu. Zatímco prv­ní Thor svým sty­lem a díky režii Kennetha Branagha při­po­mí­nal dra­ma­tic­ké fan­ta­sy ode­hrá­va­jí­cí se v shake­spea­rov­ských kuli­sách, tak jeho pokra­čo­vá­ní Thor: Temný svět tuto sty­li­za­ci opus­ti­lo a nahra­di­lo ji důra­zem na kome­di­ál­ní slož­ku. O dal­ší výraz­nou pro­mě­nu tónu se posta­ral původ­ně novozéland­ský reži­sér, sce­náris­ta a herec Taika Waititi, když fil­mu Thor: Ragnarok vtis­kl retro nádech 80. let (včet­ně křikla­vých barev a rocko­vé hud­by) a ješ­tě zásad­ně­ji při­dal na humo­ru a sebe­i­ro­nii. Thor: Ragnarok se díky tomu stal jed­ním z nej­chvá­le­něj­ších fil­mů stu­dia Marvel, což dopo­moh­lo k tomu, že režie čtvr­té­ho dílu série opět při­padla Waititimu.

Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

Ve fil­mu Thor: Láska jako hrom se nicmé­ně ješ­tě v pod­stat­ně vět­ší míře než v Thor: Ragnarok pro­je­vu­je nešvar, jemuž se Taika Waititi ani teh­dy nedo­ká­zal vyhnout – že pro samou legra­ci a nálož humo­ru zapo­mí­ná na vše ostat­ní. Příběh se v důsled­ku toho mění v mno­ho­krát ohra­nou podiv­nou sláta­ni­nu a posta­vy při­chá­ze­jí o svou hloub­ku a stá­va­jí se z nich pou­hé figur­ky v kos­tý­mech, na jejichž osu­dech nám vlast­ně pří­liš nezá­le­ží. O pozná­ní hůř se Waititimu daří i balan­co­vat na hra­ně trap­né infan­ti­li­ty, do níž se Thor: Láska jako hromaž pří­liš čas­to pro­pa­dá, a v níž se navíc namís­to hbi­té­ho záchran­né­ho úhy­bu stra­nou nao­pak s gustem roch­ní.

Nutnost naru­šit kaž­dou poten­ci­ál­ně emo­ci­o­nál­ní, dojem­nou, napí­na­vou, roman­tic­kou nebo osu­do­vou scé­nu prvo­plá­no­vým vti­pem se stá­vá otrav­nou, nehle­dě na to, že vět­ši­na gagů je ten­to­krát vylo­že­ně sla­bá a čas­to i špat­ně vyu­ži­tá kvů­li tomu, že je ochu­ze­ná o poin­tu. Kupříkladu vtip s vřeš­tí­cí­mi obří­mi koza­mi, kte­ré Thor ze začát­ku fil­mu zís­ká za svou chrabrost, se vlast­ně za celou dobu nikam nevy­vi­ne – kozy pros­tě jen pro­tiv­ně vřeští a tím to has­ne. Leckteré jiné vtíp­ky jsou zas prak­tic­ky jen zopa­ko­va­né z před­cho­zích Thorových dob­ro­druž­ství (viz tře­ba ochot­nic­ké diva­dlo). Kromě toho je Thor: Láska jako hrom dra­ma­tur­gic­ky nej­roz­pad­lej­ší díl série, kte­rý i nej­hůře pra­cu­je s moti­vy, kte­ré měl v rám­ci pří­bě­hu k dis­po­zi­ci.

K osa­mo­ce­né­mu Thorovi (Strážci Galaxie se v úvo­du prak­tic­ky jen mih­nou a pak odle­tí nezná­mo kam) se po více než osmi letech zno­vu při­po­ju­je věd­ky­ně Jane (Natalie Portman), tří­ma­jí­cí Thorovo kdy­si roz­pad­lé kla­di­vo, kte­ré si ji nyní vyvo­li­lo a pro­půj­ču­je jí stej­né schop­nos­ti, jaké má Thor (Chris Hemsworth). A také jí kro­mě super­hr­din­ské­ho kos­tý­mu s přil­bi­cí při­ča­ro­vá­vá sva­ly a blon­ďa­tou hří­vu – tak­že se do ní Thor zakou­ká ješ­tě sil­ně­ji než kdy před­tím. Znovu pro­puk­nu­tou roman­ci jim však naru­šu­je pomstou hna­ný padouch jmé­nem Gorr (Christian Bale), jenž se nacho­mý­tl k pro­kle­té­mu meči, jenž umož­ňu­je zabí­jet bohy, a kte­rý ve sna­ze vylá­kat Thora k vzá­jem­né­mu stře­tu une­se něko­lik asgard­ských dětí kam­si do země stí­nů (kte­rá je čer­no­bí­lá, což vyús­tí v jedi­nou vizu­ál­ně nápa­di­tou a neotře­lou sek­ven­ci v celém fil­mu).

Příběh se tedy opět točí kolem toho, že hrdi­no­vé muse­jí zne­škod­nit dal­ší­ho řado­vé­ho zlo­sy­na (skvě­lý Bale bohu­žel dostal o dost méně pro­sto­ru, než by si jeho pozo­ru­hod­ná posta­va zaslou­ži­la), k čemuž ovšem potře­bu­jí něja­kou novou zbraň. Tomu je věno­vá­na poměr­ně útrp­ná (a vzhle­dem k dopa­du na děj i rela­tiv­ně nad­by­teč­ná) pasáž ode­hrá­va­jí­cí se na taj­né schůzi všech exis­tu­jí­cích bož­stev, kte­rá je navzdo­ry popi­su až pováž­li­vě nená­pa­di­tá, neb z pří­tom­ných bohů uka­zu­je napros­té mini­mum. Na chví­li se v ní obje­ví Russell Crowe v roli, jenž mu oprav­du hod­ně nesed­la, a kte­rá vzhle­dem k jeho mimo­řád­ně sty­li­zo­va­né­mu herec­ké­mu (ne)výkonu vyzní­vá spí­še paro­dic­ky.

Silně pře­stře­le­né a sebe-parodické jsou i mno­hé akč­ní scé­ny. Třeba hned tu úvod­ní, v níž neo­hro­že­ný Thor likvi­du­je nepřá­te­le po desít­kách a dělá při­tom roz­nož­ky jako Van Damme, lze při­tom ješ­tě ozna­čit za záměr­nou nad­sáz­ku, s níž je tato bitva vyprá­vě­na coby hrdin­ská his­tor­ka dětem u tábo­rá­ku, nicmé­ně poz­děj­ší akč­ní scé­ny tou­to sty­li­za­cí již omlu­vit nelze. Veškerá akce (s hoj­ně nadu­ží­va­ným deus ex machi­na) půso­bí jako pře­bar­ve­ná luna­par­ko­vá atrak­ce, jako kom­bi­na­ce stra­ši­del­né­ho zám­ku a hor­ské dráhy. Kýžený wow efekt však prak­tic­ky nevy­vo­lá­vá, zůstá­vá jen pocit ohrom­né pře­plá­ca­nos­ti a (navzdo­ry tomu) i snad­né zapo­me­nu­tel­nos­ti.

O vět­ši­nu váž­něj­ších moti­vů se film jen let­mo otí­rá, čímž trpí jak posta­va jed­no­du­še moti­vo­va­né­ho Gorra, tak mír­ně sen­ti­men­tál­ní roman­ce hlav­ních hrdi­nů, kte­rá nemá pří­le­ži­tost dosta­teč­ně vynik­nout. Jedním z nazna­če­ných, ale ve finá­le nevy­u­ži­tých pod­nět­ných moti­vů je též spo­je­ní mezi Jane a Gorrem, jimž pro­půj­ču­jí nad­lid­ské schop­nos­ti zbra­ně, kte­ré si za to ale u obou vybí­ra­jí kru­tou daň. Namísto toho je pře­vlá­da­jí­cím a jedi­ným zce­la napl­ně­ným moti­vem pře­rod Thora z chvásta­vé­ho a sebestřed­né­ho silá­ka v otcov­skou figu­ru, kte­rá se učí děti chlá­cho­lit, povzbu­zo­vat, vést a péct jim pala­čin­ky. Začleněním postav malých dětí, kte­ré se v prů­bě­hu fil­mu samy mění z nad­še­ných poslu­cha­čů hrdin­ských pří­bě­hů v aktiv­ní hrdi­ny s nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi, kte­ří násled­ně pomá­ha­jí Thorovi v pora­že­ní zla, se ze sním­ku defi­ni­tiv­ně stá­vá film pro děti, arti­kl cílí­cí i na mlad­ší divá­ky než na tee­nage­ry.

Především ale Thor: Láska jako hrom půso­bí jako dal­ší tuc­to­vá a čím dál tím víc vyčpě­lá žánro­vá ruti­na se sche­ma­tic­kým scé­ná­řem, z níž už vypr­cha­lo ono nad­še­ní ze super­hr­din­ské akce, kte­ré bylo mož­né poci­ťo­vat u star­ších mar­ve­lov­ských fil­mů. Stejný pocit budí celá čtvr­tá fáze Marvelu, kte­rá se s fil­my jako Black Widow, Eternals nebo Doctor Strange v mnoho­vesmí­ru šílen­ství vyví­jí pro­za­tím dost nemastně-neslaně, a pokud se nesta­ne něco zásad­ní­ho, bude se tak patr­ně vyví­jet i nadá­le. Představa, že Thor: Láska jako hrom čtvr­tou fázi koneč­ně pořád­ně nakop­ne, zůsta­la jen zbož­ným přá­ním.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře