Dva prokurátoři: Drsné podobenství Sergeje Loznici o fašismu skrývajícím se za byrokracií

Bystrý pro­ku­rá­tor, kte­rý prá­vě dokon­čil práv­nic­kou fakul­tu, pozná­vá na vlast­ní kůži, jak zákeř­ná byla Velká čist­ka a poli­tic­ké repre­se za vlá­dy Josifa Stalina v Rusku v roce 1937 ve fil­mu Dva pro­ku­rá­to­ři, kte­rý byl po pre­mi­é­ře v sou­tě­ži v Cannes uve­den na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech. Toto drs­né podo­ben­ství ukra­jin­ské­ho reži­sé­ra Sergeje Loznici (Donbas, Majdan) o byro­kra­cii tero­ru a tero­ru byro­kra­cie se zdá být až zne­po­ko­ji­vě aktu­ál­ní pro stav sou­čas­né poli­ti­ky - a zaslou­ží si co nej­šir­ší pub­li­kum, jak jen to jeho pro­myš­le­né vyprá­vě­ní dovo­lí.

Snímek Dva pro­ku­rá­to­ři, nato­če­ný v půso­bi­vém pomě­ru stran 4:3 kame­ra­ma­nem Olegem Mutuem (4 měsí­ce, 3 týd­ny a 2 dny), začí­ná ve zchát­ra­lé věz­ni­ci v Brjansku v roce 1937, kde jsou umís­tě­ny dese­ti­ti­sí­ce obě­tí poli­tic­ké­ho pro­ná­sle­do­vá­ní, kte­ré čeka­jí na smrt v důsled­ku muče­ní, nemo­cí nebo pod­vý­ži­vy. Loznica vychá­zel při psa­ní scé­ná­ře z díla spi­so­va­te­le Georgije Děmidova, kte­rý sám strá­vil 14 let v sovět­ských vězeň­ských tábo­rech tak smr­tí­cích, že je ozna­čil za „Osvětim bez pecí“.

Navzdory ubo­hé­mu pro­stře­dí je kaž­dý záběr fil­mu tak nád­her­ně kom­po­no­va­ný, že vypa­dá jako umě­lec­ké dílo. Na roz­díl od Saulova syna, kte­rý divá­ky vyzý­vá, aby jeho hrů­zy zaži­li na vlast­ní kůži, sta­ví pre­zen­ta­ce Dvou pro­ku­rá­to­rů divá­ka do role out­si­de­ra, kte­rý si je ostře vědom vše­ho, co se děje, ale je napros­to bez­moc­ný nabíd­nout jakou­ko­li pomoc.

V tábo­ře v Brjansku dosta­ne star­ší muž pytel pře­té­ka­jí­cí tisí­ci jed­not­li­vých dopi­sů, podob­ných těm, kte­ré byly adre­so­vá­ny Santa Clausovi ve fil­mu Zázrak na 34. uli­ci. Pod hroz­bou vlast­ní smr­ti je mu při­ká­zá­no, aby je všech­ny spá­lil v malé peci, k její­muž zapá­le­ní dosta­ne jedi­nou sir­ku. Pečlivě začí­ná svůj úkol tím, že pálí dopi­sy jeden po dru­hém, nahlas čte jejich zou­fa­lý obsah a pak je hodí do ohně, ale jeden dopis, naškrá­ba­ný krví na kusu kar­to­nu, upou­tá jeho pozor­nost.

Jako zázra­kem se ten­to dopis poda­ří pro­pa­šo­vat z věze­ní a dosta­ne se do rukou Kornějeva (Alexandr Kuzněcov), nově jme­no­va­né­ho stát­ní­ho zástup­ce regi­o­nu. Dopis pochá­zí od Stěpniaka (Alexandr Filippenko), práv­ní­ka, kte­rý je ozna­čo­ván za Kornějevova před­chůd­ce. Varuje, že taj­ná poli­cie (NKVD) v Brjansku vyu­ží­vá věze­ní k sys­te­ma­tic­ké­mu vyvraž­ďo­vá­ní celé gene­ra­ce čle­nů komu­nis­tic­ké stra­ny, kte­ří by nemu­se­li být sle­pě loa­jál­ní nové­mu reži­mu.

Kornějev, kte­rý si osob­ně vzpo­mí­ná na Stěpniakovo vystou­pe­ní na pro­mo­ci, je dopi­sem zne­po­ko­jen a osob­ně navští­ví věz­ni­ci, aby se s věz­něm setkal. V téma­tu, kte­ré se bude ve fil­mu opa­ko­vat, se odpo­věd­ní byro­kra­té - zde zastou­pe­ní ředi­te­lem věz­ni­ce (Vytautas Kaniusonis) a dal­ší­mi - sna­ží udě­lat vše, co je v jejich silách, aby zabrá­ni­li pro­ku­rá­to­ro­vi dokon­čit úkol, na kte­rý, jak sami uzná­va­jí, má samo­zřej­mě plné prá­vo.

Státní zástup­ce je nucen čekat celé hodi­ny, jen aby se mohl setkat s guver­né­rem, v nadě­ji, že ztra­tí zájem a vyká­že se. Řeknou mu, že Stepniak má straš­li­vou nakaž­li­vou nemoc, v nadě­ji, že se lek­ne a oto­čí se. Kornějev je však stej­ně jako jeho před­chůd­ce ide­a­lis­ta, jehož loa­ja­li­ta spo­čí­vá ve stra­ně, niko­li v momen­tál­ně vlád­nou­cích orgá­nech. A tak, jak si divá­ci až pří­liš dob­ře uvě­do­mu­jí, je zce­la spo­lu­vi­ní­kem své­ho osu­du, přes­to­že má všech­ny mož­nos­ti, aby se zařa­dil do řady a osvo­bo­dil se od něj.

Mocní samo­zřej­mě nechtě­jí pod­da­né loa­jál­ní ke stra­ně, myš­len­ce nebo dokon­ce stá­tu - potře­bu­jí uži­teč­né idi­o­ty sle­pě odda­né jejich vlá­dě a niče­mu jiné­mu. Kornějev svůj pří­pad vyná­ší co nej­výš, jen aby zjis­til, že korup­ce sahá až na samý vrchol, a my sle­du­je­me, jak v něm poma­lu umí­rá, jak se smi­řu­je s tím, co už víme. Kuzněcov je v roli mla­dé­ho ide­a­lis­ty, kte­rý je poma­lu nahlo­dá­ván zven­čí i zevnitř, feno­me­nál­ní; jeho pře­váž­ně sto­ic­ký výraz odha­lu­je pře­kva­pi­vou míru kom­plex­nos­ti.

V jed­nom z nej­su­ges­tiv­něj­ších momen­tů Dvou pro­ku­rá­to­rů Kornějev pomá­há mla­dé ženě, kte­ré na scho­diš­ti upad­nou něja­ké papí­ry, zatím­co desít­ky dal­ších lidí spě­cha­jí kolem, aniž by je napadlo pomo­ci. V tom­to svě­tě je dokon­ce i oby­čej­ná zdvo­ři­lost cizím pojmem, pokud vám to režim výslov­ně nena­ří­dil; oso­ba, kte­ré pomá­há­te, může být dost dob­ře nežá­dou­cí, což zpo­chyb­ňu­je vaši vlast­ní loa­ja­li­tu. Mladá žena sama ani nepo­dě­ku­je, obe­zřet­ná před Kornějevovými mož­ný­mi zámě­ry.

Mezi udá­lost­mi fil­mu Dva pro­ku­rá­to­ři a děním v sou­čas­ném Rusku je samo­zřej­mě pří­má para­le­la, ale téma­ta fil­mu jsou uni­ver­zál­ní. Dobré úmys­ly, pev­ná morál­ka, dokon­ce i zdra­vý rozum jsou pro naše byro­kra­ty cizí pojmy - pokud nejsou sle­pě loa­jál­ní ke svým nad­ří­ze­ným, je to pro­blém, o kte­rý se brzy posta­ra­jí. Zkorumpovaný sys­tém nelze napra­vit zevnitř, ať už je pří­či­na jak­ko­li rozum­ná.

Většina z nás to už ví - pozna­li jsme to na zákla­dě trp­ké zku­še­nos­ti - a tak Loznitsa svůj film cel­kem bri­lant­ně rámu­je jako své­ho dru­hu horor; na hlav­ní­ho hrdi­nu poma­lu padá pocit stra­chu, když si uvě­do­mu­je, že vrah je v domě. Tento strach se pře­ná­ší i na nás - tako­vým posta­vám fan­dí­me a ale­spoň ve fil­mu mohou dou­fat ve vítěz­ství. Ale Dva pro­ku­rá­to­ři nás, mož­ná zce­la správ­ně, o ten­to druh nadě­je při­pra­vu­jí. Působí méně jako his­to­ric­ký doku­ment a více jako moder­ní varo­vá­ní a je jed­ním z nej­dů­le­ži­těj­ších fil­mů roku.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový