(zatím nehodnoceno)
Loading...Bystrý prokurátor, který právě dokončil právnickou fakultu, poznává na vlastní kůži, jak zákeřná byla Velká čistka a politické represe za vlády Josifa Stalina v Rusku v roce 1937 ve filmu Dva prokurátoři, který byl po premiéře v soutěži v Cannes uveden na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Toto drsné podobenství ukrajinského režiséra Sergeje Loznici (Donbas, Majdan) o byrokracii teroru a teroru byrokracie se zdá být až znepokojivě aktuální pro stav současné politiky - a zaslouží si co nejširší publikum, jak jen to jeho promyšlené vyprávění dovolí.
Snímek Dva prokurátoři, natočený v působivém poměru stran 4:3 kameramanem Olegem Mutuem (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), začíná ve zchátralé věznici v Brjansku v roce 1937, kde jsou umístěny desetitisíce obětí politického pronásledování, které čekají na smrt v důsledku mučení, nemocí nebo podvýživy. Loznica vycházel při psaní scénáře z díla spisovatele Georgije Děmidova, který sám strávil 14 let v sovětských vězeňských táborech tak smrtících, že je označil za „Osvětim bez pecí“.
Navzdory ubohému prostředí je každý záběr filmu tak nádherně komponovaný, že vypadá jako umělecké dílo. Na rozdíl od Saulova syna, který diváky vyzývá, aby jeho hrůzy zažili na vlastní kůži, staví prezentace Dvou prokurátorů diváka do role outsidera, který si je ostře vědom všeho, co se děje, ale je naprosto bezmocný nabídnout jakoukoli pomoc.
V táboře v Brjansku dostane starší muž pytel přetékající tisíci jednotlivých dopisů, podobných těm, které byly adresovány Santa Clausovi ve filmu Zázrak na 34. ulici. Pod hrozbou vlastní smrti je mu přikázáno, aby je všechny spálil v malé peci, k jejímuž zapálení dostane jedinou sirku. Pečlivě začíná svůj úkol tím, že pálí dopisy jeden po druhém, nahlas čte jejich zoufalý obsah a pak je hodí do ohně, ale jeden dopis, naškrábaný krví na kusu kartonu, upoutá jeho pozornost.
Jako zázrakem se tento dopis podaří propašovat z vězení a dostane se do rukou Kornějeva (Alexandr Kuzněcov), nově jmenovaného státního zástupce regionu. Dopis pochází od Stěpniaka (Alexandr Filippenko), právníka, který je označován za Kornějevova předchůdce. Varuje, že tajná policie (NKVD) v Brjansku využívá vězení k systematickému vyvražďování celé generace členů komunistické strany, kteří by nemuseli být slepě loajální novému režimu.
Kornějev, který si osobně vzpomíná na Stěpniakovo vystoupení na promoci, je dopisem znepokojen a osobně navštíví věznici, aby se s vězněm setkal. V tématu, které se bude ve filmu opakovat, se odpovědní byrokraté - zde zastoupení ředitelem věznice (Vytautas Kaniusonis) a dalšími - snaží udělat vše, co je v jejich silách, aby zabránili prokurátorovi dokončit úkol, na který, jak sami uznávají, má samozřejmě plné právo.
Státní zástupce je nucen čekat celé hodiny, jen aby se mohl setkat s guvernérem, v naději, že ztratí zájem a vykáže se. Řeknou mu, že Stepniak má strašlivou nakažlivou nemoc, v naději, že se lekne a otočí se. Kornějev je však stejně jako jeho předchůdce idealista, jehož loajalita spočívá ve straně, nikoli v momentálně vládnoucích orgánech. A tak, jak si diváci až příliš dobře uvědomují, je zcela spoluviníkem svého osudu, přestože má všechny možnosti, aby se zařadil do řady a osvobodil se od něj.
Mocní samozřejmě nechtějí poddané loajální ke straně, myšlence nebo dokonce státu - potřebují užitečné idioty slepě oddané jejich vládě a ničemu jinému. Kornějev svůj případ vynáší co nejvýš, jen aby zjistil, že korupce sahá až na samý vrchol, a my sledujeme, jak v něm pomalu umírá, jak se smiřuje s tím, co už víme. Kuzněcov je v roli mladého idealisty, který je pomalu nahlodáván zvenčí i zevnitř, fenomenální; jeho převážně stoický výraz odhaluje překvapivou míru komplexnosti.
V jednom z nejsugestivnějších momentů Dvou prokurátorů Kornějev pomáhá mladé ženě, které na schodišti upadnou nějaké papíry, zatímco desítky dalších lidí spěchají kolem, aniž by je napadlo pomoci. V tomto světě je dokonce i obyčejná zdvořilost cizím pojmem, pokud vám to režim výslovně nenařídil; osoba, které pomáháte, může být dost dobře nežádoucí, což zpochybňuje vaši vlastní loajalitu. Mladá žena sama ani nepoděkuje, obezřetná před Kornějevovými možnými záměry.
Mezi událostmi filmu Dva prokurátoři a děním v současném Rusku je samozřejmě přímá paralela, ale témata filmu jsou univerzální. Dobré úmysly, pevná morálka, dokonce i zdravý rozum jsou pro naše byrokraty cizí pojmy - pokud nejsou slepě loajální ke svým nadřízeným, je to problém, o který se brzy postarají. Zkorumpovaný systém nelze napravit zevnitř, ať už je příčina jakkoli rozumná.
Většina z nás to už ví - poznali jsme to na základě trpké zkušenosti - a tak Loznitsa svůj film celkem brilantně rámuje jako svého druhu horor; na hlavního hrdinu pomalu padá pocit strachu, když si uvědomuje, že vrah je v domě. Tento strach se přenáší i na nás - takovým postavám fandíme a alespoň ve filmu mohou doufat ve vítězství. Ale Dva prokurátoři nás, možná zcela správně, o tento druh naděje připravují. Působí méně jako historický dokument a více jako moderní varování a je jedním z nejdůležitějších filmů roku.
Nejnovější komentáře