Dvanáct rozhněvaných mužů

Dobrý film má mno­ho podob, vět­ši­na z nich je již not­ně okou­ka­ná, což se čas­to při­su­zu­je tomu, že film jako řemes­lo má za sebou už poměr­ně dlou­hou his­to­rii a zkrát­ka není jed­no­du­ché při­jít s něčím novým a zají­ma­vým. Chyba láv­ky! Ačkoliv se v posled­ní době sna­ží fil­mo­ví tvůr­ci při­jít s čím dál rych­lej­ším tem­pem, doko­na­lej­ší­mi efek­ty a co mož­ná nej­vět­ší­mi herec­ký­mi hvězda­mi, pro ori­gi­nál­ní film není tře­ba cho­dit dale­ko, sta­čí se jen podí­vat z jiné per­spek­ti­vy.

Dvanáct rozhně­va­ných mužů je film pat­ří­cí do celo­svě­to­vé­ho káno­nu fil­mu a kaž­dý by ho měl při­nejmen­ším znát, ale­spoň kvů­li tomu, že jeden z oněch rozhně­van­ců je i Jiří Voskovec. Taky jsem se dost dlou­ho odhod­lá­val vypra­vit se do toho­hle neor­to­dox­ní­ho pří­bě­hu ode­hrá­va­jí­cí­ho se během soud­ní­ho pro­ce­su posu­zu­jí­cí­ho vinu muže, jehož tres­tem bude (v pří­pa­dě uzná­ní viny) smrt. Oněch dva­náct mužů je pak prá­vě poro­ta, na jejíž bed­ra je ulo­že­na tíha zod­po­věd­nos­ti roz­hod­nu­tí nad živo­tem (a smr­tí) obža­lo­va­né­ho jedin­ce. Celý (anti)příběh fil­mu se poté „ode­hrá­vá“ v záku­li­sí ono­ho sou­du, kde se sejdou porot­ci a musí vyslo­vit jed­no­hlas­ný ortel.

Ano, správ­ně jste pocho­pi­li, že celou hodi­nu a půl bude­te zírat na dva­náct dis­ku­tu­jí­cích postav v jed­né míst­nos­ti. Kupodivu to fun­gu­je. A JAK! Každý, kdo si zku­sil v živo­tě napsat byť jen slo­ho­vou prá­ci na téma „Jak Jarka Metelka napum­po­val kolo a jel do svě­ta“ ví, že tvo­řit napě­tí a záplet­ky bez seme­na hýba­jí­cí­ho se pří­bě­hu je podob­ně ceně­ná prá­ce jako ští­pá­ní dří­ví kru­žít­kem. Sám vlast­ně nechá­pu, jak je mož­né udr­žet divá­ko­vu pozor­nost déle za nezmě­ně­ných okol­nos­tí a bez jaké­ho­ko­liv posou­vá­ní v pří­bě­hu… no ale zjev­ně to jde.

Dejte rozhně­va­ným mužům pár minut a až si za chvil­ku zvyk­ne­te, že kame­ra nejanč­ní po poko­ji a hrdi­no­vé nehá­zí vtip­né hláš­ky z pra­vé kapsy u kalhot, tak začne­te oce­ňo­vat na oko ospa­lou atmo­sfé­ru fil­mu. Po čase zjis­tí­te, že dost pře­mýš­lí­te neje­nom nad fil­mem, ale i nad vaším živo­tem a lid­mi kolem vás. Scénář je tak bri­lant­ně vybrou­šen, že ačko­liv si nebu­de­te pama­to­vat žád­nou hláš­ku typu „Jsem už sta­rej na tyhle sran­dy“, tak myš­len­ky navo­ze­né těmihle 90 minu­ta­mi ve vás zůsta­nou ješ­tě dlou­ho.

Hlavní myš­len­kou fil­mu je tedy otáz­ka roz­ho­do­vá­ní o živo­tech jiných a jaký­si nad­hoz, zda-li vůbec máme prá­vo sou­dit ostat­ní a určo­vat, kdo bude žít dál a koho pošle­me na smrt. Jak již jsem zmí­nil v úvo­du – sta­čí zpo­ma­lit a podí­vat se na samo­zřej­most z jiné­ho úhlu a uká­žou se nám sou­vis­los­ti dosud nepo­zna­né. Stejně tak jako úpl­ně jas­ný viník v pří­pa­du Dvanácti rozhně­va­ných mužů.

---