Dobrý film má mnoho podob, většina z nich je již notně okoukaná, což se často přisuzuje tomu, že film jako řemeslo má za sebou už poměrně dlouhou historii a zkrátka není jednoduché přijít s něčím novým a zajímavým. Chyba lávky! Ačkoliv se v poslední době snaží filmoví tvůrci přijít s čím dál rychlejším tempem, dokonalejšími efekty a co možná největšími hereckými hvězdami, pro originální film není třeba chodit daleko, stačí se jen podívat z jiné perspektivy.
Dvanáct rozhněvaných mužů je film patřící do celosvětového kánonu filmu a každý by ho měl přinejmenším znát, alespoň kvůli tomu, že jeden z oněch rozhněvanců je i Jiří Voskovec. Taky jsem se dost dlouho odhodlával vypravit se do tohohle neortodoxního příběhu odehrávajícího se během soudního procesu posuzujícího vinu muže, jehož trestem bude (v případě uznání viny) smrt. Oněch dvanáct mužů je pak právě porota, na jejíž bedra je uložena tíha zodpovědnosti rozhodnutí nad životem (a smrtí) obžalovaného jedince. Celý (anti)příběh filmu se poté „odehrává“ v zákulisí onoho soudu, kde se sejdou porotci a musí vyslovit jednohlasný ortel.
Ano, správně jste pochopili, že celou hodinu a půl budete zírat na dvanáct diskutujících postav v jedné místnosti. Kupodivu to funguje. A JAK! Každý, kdo si zkusil v životě napsat byť jen slohovou práci na téma „Jak Jarka Metelka napumpoval kolo a jel do světa“ ví, že tvořit napětí a zápletky bez semena hýbajícího se příběhu je podobně ceněná práce jako štípání dříví kružítkem. Sám vlastně nechápu, jak je možné udržet divákovu pozornost déle za nezměněných okolností a bez jakéhokoliv posouvání v příběhu… no ale zjevně to jde.
Dejte rozhněvaným mužům pár minut a až si za chvilku zvyknete, že kamera nejanční po pokoji a hrdinové nehází vtipné hlášky z pravé kapsy u kalhot, tak začnete oceňovat na oko ospalou atmosféru filmu. Po čase zjistíte, že dost přemýšlíte nejenom nad filmem, ale i nad vaším životem a lidmi kolem vás. Scénář je tak brilantně vybroušen, že ačkoliv si nebudete pamatovat žádnou hlášku typu „Jsem už starej na tyhle srandy“, tak myšlenky navozené těmihle 90 minutami ve vás zůstanou ještě dlouho.
Hlavní myšlenkou filmu je tedy otázka rozhodování o životech jiných a jakýsi nadhoz, zda-li vůbec máme právo soudit ostatní a určovat, kdo bude žít dál a koho pošleme na smrt. Jak již jsem zmínil v úvodu – stačí zpomalit a podívat se na samozřejmost z jiného úhlu a ukážou se nám souvislosti dosud nepoznané. Stejně tak jako úplně jasný viník v případu Dvanácti rozhněvaných mužů.
