Enron - Lucy Prebble

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vím, že o padel­ní hrách tu moc čas­to nepíšu, je to čás­teč­ně i pro­to, že si mi o nich píše doce­la těž­ko. Shledal jsem totiž, že popsat něco tak uni­kát­ní­ho a záro­veň pomí­ji­vé­ho - jako je tře­ba výstup na prk­nech jež prý zna­me­na­jí svět - se, opro­ti např. fil­mům, kde kaž­dé pro­mí­tá­ní je v pod­sta­tě iden­tic­ké (pomineme-li tako­vé věci jako je tře­ba ořez obra­zu) - není zrov­na leh­ké.

Nicméně vče­ra jsem navští­vil v Národním (respek­ti­ve Stavovském) padle dru­hou pre­mi­é­ru hry Enron od mla­dé autor­ky Lucy Prebble. Jak už název nazna­ču­je, ve hře jde o moc pení­ze a.... pení­ze. Aféra Enronu své­ho času sil­ně otřás­la finanč­ní­mi trhy a její dozvu­ky bohu­žel cítí­me i dnes. Hra Enron sla­ví úspěch v mno­ha zemích, např. Island - kte­ré­ho se kri­ze sil­ně dotkla - sehrál pod­le slov autor­ky skvě­lé před­sta­ve­ní. Dost zají­ma­vě se jeví sku­teč­nost, že tře­ba zase v New Yorku hra v pod­sta­tě pro­padla. Tedy, je hra tak mizer­ná nebo jen v USA nejsou při­pra­ve­ni na hru kri­ti­zu­jí­cí jejich „texaské rodin­né stří­bro“? Těžko říci, ale roz­hod­ně si mys­lím, že hra špat­ná není, ba prá­vě nao­pak.

Příběh se pocho­pi­tel­ně točí oko­lo Enronu, vel­ko­le­pé ener­ge­tic­ké spo­leč­nos­ti z Texasu, kte­rá v polo­vi­ně deva­de­sá­tých let odstar­to­va­la nový druh pod­ni­ká­ní. Své budou­cí poten­ci­ál­ní pří­jmy si spo­leč­nost zapí­še jako zisk ve chví­li, kdy se pode­pí­še smlou­va (mark - to - mar­ket). Tato spe­ku­la­tiv­ní stra­te­gie však pocho­pi­tel­ně má svá logic­ká úska­lí. Akcie fir­my ros­tou do závrat­ných výšin, ale reál­ných aktiv se moc nedo­stá­vá, pří­pad­ná ztrá­ta se navíc šikov­ně zakry­la do offsho­re­o­vé spo­leč­nos­ti (ve hře se jme­nu­je LJM), díky tomu může fir­ma prak­tic­ky obcho­do­vat sama se sebou a bub­li­na se nafu­ku­je dál a dál až.... jed­nou splask­ne.

Enron je hrou ze sou­čas­nos­ti, dotý­ká se toho, co nás hod­ně zají­má a je i dnes stá­le vel­mi aktu­ál­ní, tedy tzv. „zlo­či­ny bílých límeč­ků“, finanč­ní kri­ze, „mat­rjoš­ko­vé“ spo­leč­nos­ti, apod. Hra se nevy­hý­bá ani skan­dá­lu Clinton - Lewinská, vol­bám Bush - Gore a pocho­pi­tel­ně i dere­gu­la­ci elektři­ny v Kalifornii, kte­rouž­to zprá­vu šéfo­vé Enronu Skilling, Fastow a Lay při­ví­ta­li jako manu z nebes.

Enron je hrou moder­ní i ve smys­lu výpra­vy, tedy prak­tic­ky žád­né kuli­sy, jen jaká­si inter­ak­tiv­ní stě­na. Velmi se mi líbi­lo pro­va­de­ní „finanč­ních rap­to­rů“ - pojí­da­čů dlu­hů fir­my LJM - kte­ří sku­teč­ně vypa­da­jí jako Spielbergovi dino­sau­ři (no,...skoro) a jejich „šéf“ Andy Fastow si je kro­tí pomo­cí cir­ku­so­vé tyče a cpe do nich své dlu­hy, což mi nejed­nou při­šlo jako doce­la vtip­ný motiv. Ano, vtip tu je, nicmé­ně nejed­ná se o humor srdeč­ný, ale humor, po jehož ode­zně­ní mra­zí, „Nevím, kte­rý z těchhle dvou vzor­ků by byl lep­ší do kabi­ny naše­ho sou­kro­mé­ho tryská­če...“, „Akcie nepad­nou, to se nesta­ne!“

Po herec­ké strán­ce jsem byl vel­mi spo­ko­jen, trio hlav­ních archi­tek­tů finanč­ní bub­li­ny zahrá­li Matásek, Postránecký a Dolanský hrá­lo skvě­le, dost jsem jim ty hamiž­né pod­ni­ka­te­le věřil. Vůbec celá hra v Dočekalově režii (z jehož Leara jsem zrov­na dob­rý pocit neměl) šla­pa­la jako dob­ře nata­že­né švý­car­ské hodin­ky.

Enron je hra, kte­rá v pácích ješ­tě dlou­ho dozní­vá (pokud tak mohu sou­dit ze své­ho pří­pa­du), když si vez­me­te, že prak­ti­ky jež pou­ží­val Enron stá­le ješ­tě dnes lec­kde fun­gu­jí, když se zamys­lí­te nad tím, že v oka­mži­ku, kdy fir­ma pro­pouš­tě­la všech svých 20000 zaměst­nan­ců a v téže chví­li si ješ­tě vrcho­lo­ví mana­že­ři roz­dě­li posled­ní kous­ky pré­mií, tak jen nevě­říc­ně hle­dí­te jak je to vše mož­né. Možné - a mož­ná klí­čo­vé - vysvět­le­ní podá­vá v závě­ru hry Skilling (Matásek), „Každý pro­pad, kaž­dá kri­ze, kaž­dá prask­lá bub­li­na, to jste vy. Vaše geni­ál­ní ome­ze­nost. Tahle nám dala želez­ni­ce. Tahle zase inter­net. Tahleta obchod s otro­ky. A jest­li chce­te pohnout se život­ním pro­stře­dím nebo ces­to­vá­ním do kosmu, bude­te na to zase potře­bo­vat bub­li­nu. Všechno, co v mém živo­tě za něco stá­lo, se sta­lo v bub­li­ně: ve sta­vu bez­vý­hrad­né nadě­je a víry a blá­ho­vos­ti. Měl bys­te děti, kdy­bys­te tuši­li, jaká bolest to doo­prav­dy je, když při­chá­ze­jí na svět a když vás pak opouš­tě­jí Oženili bys­te se kdy­bys­te moh­li vidět její obli­čej za dva­cet let...“

Ano, hra Enron toho o lid­ské pova­ze vyprá­ví až nepří­jem­ně mno­ho pra­vpé­ho.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře