Vím, že o padelní hrách tu moc často nepíšu, je to částečně i proto, že si mi o nich píše docela těžko. Shledal jsem totiž, že popsat něco tak unikátního a zároveň pomíjivého - jako je třeba výstup na prknech jež prý znamenají svět - se, oproti např. filmům, kde každé promítání je v podstatě identické (pomineme-li takové věci jako je třeba ořez obrazu) - není zrovna lehké.
Nicméně včera jsem navštívil v Národním (respektive Stavovském) padle druhou premiéru hry Enron od mladé autorky Lucy Prebble. Jak už název naznačuje, ve hře jde o moc peníze a.... peníze. Aféra Enronu svého času silně otřásla finančními trhy a její dozvuky bohužel cítíme i dnes. Hra Enron slaví úspěch v mnoha zemích, např. Island - kterého se krize silně dotkla - sehrál podle slov autorky skvělé představení. Dost zajímavě se jeví skutečnost, že třeba zase v New Yorku hra v podstatě propadla. Tedy, je hra tak mizerná nebo jen v USA nejsou připraveni na hru kritizující jejich „texaské rodinné stříbro“? Těžko říci, ale rozhodně si myslím, že hra špatná není, ba právě naopak.
Příběh se pochopitelně točí okolo Enronu, velkolepé energetické společnosti z Texasu, která v polovině devadesátých let odstartovala nový druh podnikání. Své budoucí potenciální příjmy si společnost zapíše jako zisk ve chvíli, kdy se podepíše smlouva (mark - to - market). Tato spekulativní strategie však pochopitelně má svá logická úskalí. Akcie firmy rostou do závratných výšin, ale reálných aktiv se moc nedostává, případná ztráta se navíc šikovně zakryla do offshoreové společnosti (ve hře se jmenuje LJM), díky tomu může firma prakticky obchodovat sama se sebou a bublina se nafukuje dál a dál až.... jednou splaskne.
Enron je hrou ze současnosti, dotýká se toho, co nás hodně zajímá a je i dnes stále velmi aktuální, tedy tzv. „zločiny bílých límečků“, finanční krize, „matrjoškové“ společnosti, apod. Hra se nevyhýbá ani skandálu Clinton - Lewinská, volbám Bush - Gore a pochopitelně i deregulaci elektřiny v Kalifornii, kteroužto zprávu šéfové Enronu Skilling, Fastow a Lay přivítali jako manu z nebes.
Enron je hrou moderní i ve smyslu výpravy, tedy prakticky žádné kulisy, jen jakási interaktivní stěna. Velmi se mi líbilo provadení „finančních raptorů“ - pojídačů dluhů firmy LJM - kteří skutečně vypadají jako Spielbergovi dinosauři (no,...skoro) a jejich „šéf“ Andy Fastow si je krotí pomocí cirkusové tyče a cpe do nich své dluhy, což mi nejednou přišlo jako docela vtipný motiv. Ano, vtip tu je, nicméně nejedná se o humor srdečný, ale humor, po jehož odeznění mrazí, „Nevím, který z těchhle dvou vzorků by byl lepší do kabiny našeho soukromého tryskáče...“, „Akcie nepadnou, to se nestane!“
Po herecké stránce jsem byl velmi spokojen, trio hlavních architektů finanční bubliny zahráli Matásek, Postránecký a Dolanský hrálo skvěle, dost jsem jim ty hamižné podnikatele věřil. Vůbec celá hra v Dočekalově režii (z jehož Leara jsem zrovna dobrý pocit neměl) šlapala jako dobře natažené švýcarské hodinky.
Enron je hra, která v pácích ještě dlouho doznívá (pokud tak mohu soudit ze svého případu), když si vezmete, že praktiky jež používal Enron stále ještě dnes leckde fungují, když se zamyslíte nad tím, že v okamžiku, kdy firma propouštěla všech svých 20000 zaměstnanců a v téže chvíli si ještě vrcholoví manažeři rozděli poslední kousky prémií, tak jen nevěřícně hledíte jak je to vše možné. Možné - a možná klíčové - vysvětlení podává v závěru hry Skilling (Matásek), „Každý propad, každá krize, každá prasklá bublina, to jste vy. Vaše geniální omezenost. Tahle nám dala železnice. Tahle zase internet. Tahleta obchod s otroky. A jestli chcete pohnout se životním prostředím nebo cestováním do kosmu, budete na to zase potřebovat bublinu. Všechno, co v mém životě za něco stálo, se stalo v bublině: ve stavu bezvýhradné naděje a víry a bláhovosti. Měl byste děti, kdybyste tušili, jaká bolest to doopravdy je, když přicházejí na svět a když vás pak opouštějí Oženili byste se kdybyste mohli vidět její obličej za dvacet let...“
Ano, hra Enron toho o lidské povaze vypráví až nepříjemně mnoho pravpého.
