Do tuzemských kin vstoupil nový snímek rodinného tandemu Zdeňka a Jana Svěrákových. Zdeněk se tentokrát postaral „jen“ o literární předlohu, kterou rozšířil historii členů rodiny Součkových, jež už známe z Obecné školy, o události z období Protektorátu Čechy a Morava, čili dějově předcházející dnes už kultovnímu snímku z počátku 90. let. Jan si tak musel motivy z otcových autobiografických povídek upravit do dramatické podoby sám a poskládat z rozličných vzpomínek pokud možno sevřený příběh viděný očima nejmladšího Edy, pro kterého je doba okupace zároveň spojena se stěhováním na venkov k příbuzným, s objevováním dobrodružství s místní klučičí partou, ale i odhalováním rodinných tajemství. Po strništi bos je zkrátka hezký český film, který těží převážně z nostalgie, je nasnímaný výpravně, ale působí už trochu staromilsky. Rozhodně osloví i starší diváky, kteří mají rádi Svěrákovskou poetiku vyprávění, jež si libuje v odkrývání světa našich dědů a babiček, včetně všech těch starých propriet, které většinou už dávno skončily na půdách či zapadlé ve stodolách.
V rámci ostravské předpremiéry v multikině Cinestar za účasti dvoučlenné tvůrčí delegace (režisér Jan Svěrák a herečka Tereza Voříšková), jsem se alespoň v krátce vyměřeném čase pro rozhovor stačil zeptat Jana Svěráka na pár zajímavostí ohledně tohoto filmového díla.
MN: My jsme se před pár lety potkali na festivalu v Bratislavě a v té době jste pracoval na úplně jiném projektu, myslím, že to byla adaptace Saula Bellowa. Ale dnes tady uvádíte film Po strništi bos. Tak co se všechno stalo do té doby, že jste nakonec natočil zase český film podle tatínkovy předlohy?
JS: Já jsem se snažil udělat anglicky mluvený film, adaptaci Saula Bellowa „Henderson, král deště“, což je nádherný román, který je o hrdinovi Američanovi v Africe, a to se nepodařilo zafinancovat. Tak jsem jako nouzovku, abych něco dělal, uprosil tátu a udělali jsme pohádku Tři bratři. A během toho natáčení už jsem si chystal další pokus o anglicky mluvený film, a to byla zase adaptace irského románu. Ale ten dopadl stejně jako Henderson, zase se to nezafinancovalo. A už v té době vyšla tatínkovi knížky „Po strništi bos“ a já jsem si říkal, to je výborné, to natočíme až jednou nebudu mít do čeho píchnout, protože to je tak krásný, to je jistota, že to bude hezký. A když nevyšel ani ten irský film, tak jsem musel vytáhnout poslední trumf a to je Po strništi bos. Takže já bych chtěl točit jiný filmy (smích), ale nevzdávám to.
MN: Je Po strništi bos prequel Obecné školy?
JS: Není, ale časově to zapadá. Ten příběh se odehrává před Obecnou školou, ale není to prequel, protože tam jiní herci hrají tu rodinu, a taky ten film má trochu jiný způsob vyprávění. On je vyprávěný z pohledu toho osmiletého chlapečka Edy, zatímco Obecná škola je víc obecnější pohled. Ale mají společný takový ten tatínkův humor a lyričnost, i když Po strništi bos, bych řekl, že je lyričtější, je to více emotivní. Myslím, že tady si lidi víc popláčou, než u Obecné školy.
MN: Nebál jste se toho, že tím, jak jste obsadil kdysi do Obecné školy některé herce do určitých postav, a teď se v Po strništi bos objevují v úplně nových jiných rolích, že budou diváci, ne snad zmateni, ale možná trochu naštvaní? Třeba zrovna pan Tříska, kterého si všichni pamatují jako Igora Hnízda, tady teď v novém filmu hraje jinou úlohu.
JS: Tam je role takového přísného dědečka a my jsme uvažovali, že je škoda, že to nemůže hrát Honza Tříska, protože hrál v Obecné škole toho učitele Hnízda, že by se na ni výborně hodil, protože to v sobě má – bejt protivnej a je to výborný hráč. A jak jsme takhle uvažovali koho obsadit do tý role, tak jsme si nakonec řekli: „A basta!“ Tehdy mu bylo padesát, teď je mu osmdesát, vypadá už jinak, bude mít jinou masku. Prostě role hrajou herci, a jestli to bude někomu vadit, tak třeba první minutu, ale pak na to zapomene. Protože je lepší, když to hraje ten prvý herec pro tu roli, neboť to zahraje nejlíp. A to je i případ některých dalších.
MN: V této souvislosti se nabízí i ta hlavní ženská postava maminky, kterou hraje nyní v Po strništi bos Tereza Voříšková. Hledali jste záměrně typ, který by byl podobný mamince v podání Libuše Šafránkové z Obecné školy?
JS: Já jsem si původně myslel, že bych i toho Ondru Vetchého i tu Terezu Voříškovou stylizoval do těch postav, aby připomínaly toho mýho tatínka a Libušku z Obecné školy. Takže třeba Ondřej má brejle a trošku jsme mu vlasy vybrali nad čelo, aby byl takový prořídlej, můj tatínek to totiž tehdy hrál s parukou, a Tereze jsme udělali vlasy, aby měla podobný jako Libuška. Ale oni nechtěli, a udělali dobře, bránili se tomu jako herci, aby hráli stylem mýho tatínka a Libušky. Protože říkali, my bychom to chtěli hrát za sebe, abychom do toho mohli dát svoje emoce a ne abychom představovali něčí představu o tom, jak to vypadalo dříve. Že by to bylo mechanický, se báli. A já to teď uznávám, že je to lepší, protože by to bylo možná i trapný, kdyby Tereza se snažila mluvit jako Libuška a chovat se jako ona, to by byla spíš taková groteska. Takhle je to opravdový. Ta Tereza třeba té postavě maminky dala rozměr, který jsme ani nemysleli, že v tom scénáři má. Ona ji prostě posunula z dvojrozměrný postavy na trojrozměrnou. A já jsem šťastnej, protože poprvé v mý kariéře mám ve filmu ženskou hrdinku, která tam je tak skutečná až z ní jde strach.
MN: V případe Po strništi bos jste si napsal scénář. Byla tam vůbec úvaha o tom, že by to psal ještě váš tatínek, anebo už na začátku zásadně odmítnul pro vás další scénář psát?
JS: On ten scénář tatínek původně psal před nějakými deseti dvanácti lety, ale mě se to zdálo nedramatický a on tam nechtěl dělat změny, když se snažil popisovat skutečnou historii tý rodiny, tak jsem říkal, tak to odložme k ledu. A pak z toho udělal knížku, po deseti letech, prootže knížka nemusí být tak dramatická, to jsou střípky událostí, může to být poetičtější. Ale v tý knížce už se dopustil toho, že začal fabulovat, už těm postavám dával situace a akce, které neměli, a už to začalo být dramatický, takže jsem říkal, já bych to chtěl natočit. A on řekl dobře, ale po zkušenosti, kterou s tebou mám, já už scénář psát nechci, protože ty mi to budeš pořád vracet, když víš, jak to napsat, protože já už jsem dělal dvě adaptace, a tohle je taky adaptace, tak si to napiš sám. A já jsem byl vlastně rád, protože to neustále přemlouvání toho autora, že bych chtěl nějaký změny, o von, než na to přistoupí, než to rozdejchá, že třeba postava Vlka bude jezdit s koňmi, když měl přitom vždycky jenom krávu, tak takovýhle věci strašně zdržujou. Takže já jsem ten scénář psal vlastně rychle a jenom jsem ho s tátou konzultoval, ale samozřejmě jsem ho přizval na psaní dialogů, protože dialogy jeho jsou nezaměnitelný. Třeba tam vznikaly nový scény v tom scénáři, tak jsme se vždycky sešli a táta vymyslel dialogy, aby to mělo stejnou štábní kulturu a vtip.
MN: Děkuji za rozhovor.
Snad ještě poslední zajímavost, přání Jana Svěráka je, aby na film Po strništi bos přišlo a vidělo ho v kinech minimálně půl miliónů diváků, aby se jeho náklady alespoň vrátily. Jak známo, Jan Svěrák je rovněž také producentem svých filmů, takže potřebuje být úspěšný, aby mohl z případného zisku zase připravovat produkci dalšího snímku. Tentokrát by to už mělo být zcela bez tatínka Zdeňka, ale kdo ví.
Nejnovější komentáře