Josef Tkaloun není běžným pětašedesátníkem. Živí se jako učitel, nezvládá krizové situace se vzpurnými žáky a počítačům rozumí jako koza petrželi. Jeho dny se pozvolna sčítají a víc než kdykoliv předtím pociťuje, že pokud nezatáhne za výhybku a nenarve do chřtánu svého života nový zásobník, pozvolna zesenilní, bude nadosmrti vykrucovat houby a snít o prázdném kupé s vřelými prsatkami. A tak když Josef počtvrté „ujede“ a ředitelka jej marně zatlačí do kouta (aby sepsal potupný omluvný dopis), nezacouvá a raději vypoví službu. Jak sám říká: „Protože už to tam nemá rád.“
Jeho manželka, citově strádající a (ne)právem paranoidní, je z toho vysloveně „na větvi“. Činu svého manžela nerozumí a už vůbec jej nepodporuje v jeho další seberealizaci. Což lze celkem chápat, když se z Josefa stává nakrátko cyklistický posel, kličkující mezi auty zacpaného města pražského. Průser totiž vyhlíží nejenom ona, ale i diváci. A opravdu. Josef se sotva stačí dopravit k jedné atraktivní zákaznici a užuž následuje ukázkový držkopád, za který by se nestyděli ani chlapci z amerického Jackass. Zlomená noha, další výpověď a manželčin trefný dodatek: „Ty jseš ale Eso.“
Josef ovšem nekapituluje. Moc dobře ví, že se musí dát kvapem dohromady a chytnout za ocas další příležitost. Jakoukoli. Hlavně rychle. Tak aby zůstal v kontaktu s okolním světem, s lidmi a hlavně – v dohledu krátkých minisukní a v dosahu odhalených pupíků. I proto se bývalý učitel rozhodne pro další zdánlivě šílenou práci (vzhledem k jeho vzdělání zcela určitě). Pro výkupčího láhví.
Byť se Josef nesetkává s pochopením a ve škole jej verbují nazpět, již záhy se ukáže, že nebylo lepší volby…
Nebýt Svěráků, zlatých to dětí české kinematografie, skoro bych zapomněl, jak vypadá upřímný český film. Snímek natočený pro radost jeho tvůrců, pro radost milionů diváků. Počin, který zbytečně nekličkuje a čerpá vše podstatné z jednoduše rozvržené partie. Zkrátka titul, který tady dlouho nebyl a nejspíš ani dlouho nebude. Jak se zdá, mnohem pravděpodobněji nás příště navštíví další komedie sápající se po vtipu prostřednictvím p*čujícího hrdiny, popř. dva nazdárci, jimž není přáno „úspěšně si vrznout“. A tak dbejme výstražných sirén! Bylo by smolné tuto šanci propásnout.
Opravdu… Nebýt táty a syna, kráčeli bychom vesele vzad. Hřebejk se již dávno nepotýká s takovou formou jako v časech, kdy točil Pelíšky a Musíme si pomáhat, Janák se soustředí výhradně na teenagery (a záblesk nad obzorem nebystřím) a někteří další čeští režiséři si ne a ne uvědomit, že když adaptují knihy Michala Viewegha, netkví případný úspěch jen v dobře načasovaných hláškách a vtipných hereckých pózách. Právě na pojivu současná kinematografie strádá. Humor nám i nadále jakžtakž funguje, kdežto homogenita si vzala dlouhodobou nemocenskou. V případě Svěráků by se sice mohlo zdát, že se již homo-holka uzdravila, ale v tomhle směru bych optimismem prozíravě šetřil. Věštit budoucnost podle jednoho snímku – to ani náhodou. Ať už slunno, nebo zataženo, Svěrákovic kotouče vykazovaly vždy nadstandardně vysoké otáčky a soudobá konkurence jim jen málokdy stačila s dechem. Byl to případ Obecné školy, oscarového Kolji i originálního Akumulátora. Filmů vyzrálých, minimálně rozmáchlých, decentně vtipných a maximálně účinných ve smyslu sdělení. Samozřejmě, pokud se v nich zrovna nesestřelovaly německé letouny. Kdykoliv jindy platilo otřepané rčení: „Za minimum peněz maximum muziky.“
Prostřednictvím Vratných lahví se nekoná žádná audiovizuální reforma tolik vábivého rukopisu. A buďme rádi. Opět nás tak čekají tytéž ingredience, opět Jarda Uhlíř v pozadí a opět český Sean Connery v popředí. Jan Svěrák se sice posledních šest let poflakoval (což berte s rezervou), nicméně se nám „kluk šikovná“ nezkazil. Stále je to pan režisér, na kterého může být jeho taťka-scénárista maximálně pyšný. Obávám se totiž, že se v českých luzích nenajde žádný jiný tvůrce (Alice, do hlavy ne), jenž by dokázal nabídnutými prostředky tak neomylně vystihnout proměnlivé životní nálady. Smutek, váhání, chvilkové radosti… to vše má Honza v malíčku. Mezi tím vším úspěšně kličkuje, aniž by se divák svíjel v koutě a protestoval hlasitým „Stop!“. Což je dvakrát tak potěšitelné, zohledníme-li zejména námět, jakým jsou Vratné lahve vyspárovány. Stařecká melancholie, váhající období na sklonku života, touha nalézt nový životabudič a maximální snaha nezabednit okna a nepoddat se rozežírajícím depresivním myšlenkám v klaustrofobické domácnosti. Svěrák je jako Robin Hood a jeho taktovka jako šípy. Málokdy minou černý puntík.
Stáří, zdánlivě neradostná etapa života, a do toho jeden chřadnoucí blázen, který se v pětašedesáti chová jako třicetiletý. Netřeba cokoliv namítat. I tentokrát se tady Tátínek hodí. Jeho výrazivo, schopnost procedit v pravý čas vtipnou poznámku a vůbec ten jeho pološedivý plnovous a náznak přehazovačky tam nahoře. A nejen on. Honzovo spřežení pracuje jako tým. Nikdo necuká a každý odvádí takový výkon, který maximálně koresponduje s křehkou látkou – s látkou zdánlivě jednoduchou, avšak nesmírně silnou. A to platí i v případě Jirky Macháčka, který se již pozvolna stával karikaturou sebe sama. Role v Lahvích mu jde hodně k duhu. Neexhibuje a jeho „ty vole“ zde perfektně zapadá, aniž by se po x-té připomínal zhulenec ze Samotářů. Příjemná změna.
Najdou se samozřejmě i drobné úlety. Přestože jsou takto klasifikovány jen dva kratičké obrazy, u režiséra, jakým Svěrák bezpochyby je, poměrně zaskočí. Čímž mám na mysli zejména vizuálně nezvládnuté „vykroucení houby“ a následnou Pepíkovu erupci, stejně tak nepochopitelně pojatý pád z kola, který by se ujal v jakémkoli animovaném snímku s Tomem a Jerrym. Toť však zřejmě vše (řekněte to 5x za sebou), co lze shledat podivným a ne až tak štymujícím. Zbytek je již tím, co popisuji výše. Vyzrálá filmařina, sympaticky plouživá, nikterak spěchající, vtíravě příjemná a decentně odvyprávěná (byť na můj vkus nejistě zašněrovaná vcelku zbytečným dovětkem během závěrečných titulků).
Honza Svěrák se zároveň může utěšovat tím, že nezhmotnil žádný příběh, jenž by primárně mířil na určitou věkovou skupinu. Tahle směska životních zkušeností, okořeněná laskavým humorem, neosloví jen „váhající“, „po očku pokukující“ a zaměstnance z výkupu lahví. Spektrum je širší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jinými slovy: zbožňujete-li poctivou českou filmařinu, nepřemýšlejte nad tím, máte-li vůbec nutkání koukat na problémy důchodcovského věku, a mazejte do kina. Pokud možno ve dvou. Snímek totiž nabízí i unikátní příležitost, jak své drahé polovičce zakoupit květinu (popř. létající balón) a dosáhnout jindy nedosažitelného. Vratné lahve spolehlivě zametou před vašimi dveřmi.
P.S.: Soukupova hudba je jedním slovem nádherná.
Photo © Falcon
Nejnovější komentáře