Když se s někým začnete bavit o filmech a z nějakého důvodu přejde řeč na Fázi IV, bude po vás ten, se kterým o tom mluvíte, chtít vědět, o čem to je. Důvod je prostý - je to takřka neznámý počin. A když mu to povíte, dostanete nejspíše odpověď: „Mhm... tož tak to nezní moc dobře...“ Mě to však zaujalo. A navíc z úst klasika jednou vyšlo, že se nemá soudit dle obalu. Fáze IV přináší zajímavou myšlenku - lidé si připadají nadřazení nad všechny ostatní tvory. Dále poukazuje na křehkost lidské společnosti a možná i člověka samotného. Že i když si zkrátka myslíme, že jsme v pohodě, stačí něco málo z toho, co nemáme úplně pevně v rukách a začneme se bortit. Což je s předchozí větou poněkud kontrastní, že? Snímek diváka pohltí svou komorností, která zapříčiňuje někdy až nechutně skličující atmosféru, a dále pak také technickou stránkou. Je totiž dobře natočený, hudba napomáhá budovat atmosféru a triky jsou na dobu, ve které film vznikal opravdu povedené. Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit sekvence s mravenci, protože ty nemají k dokonalosti daleko. Líbí se mi, že konec zůstal otevřený. Každý v něm může spatřovat něco jiného. Toto dílo Saula Basse však selhává v tom, že nikam negraduje. Ano, atmosféra je sice opravdu poctivá, nicméně je skoro po celou stopáž stejná. Dále až tak nefunguje strach z neznáma a napínavé to kvůli pokažené gradaci také moc není. Tím pádem jediné, co mi přišlo alespoň trochu hororové, byly scény, kde jsem byl vystaven nějaké opravdu nevábné věci (např. rozkladu myši mravenci). V poslední řadě to bylo herecky nepříliš výrazné a některé věci se děly deus ex machina. |70%|
Načítám počet zobrazení...
