Fénické spiknutí: Benicio Del Toro, Michael Cera září v pastiši Wese Andersona

Bohatý pod­ni­ka­tel se vyhý­bá poku­sům o aten­tát, sbli­žu­je se se svou odci­ze­nou dce­rou a budou­cím dědi­cem a záro­veň se pouš­tí do nové­ho pod­ni­ká­ní ve fil­mu Fénické spik­nu­tí, kte­rý měl minu­lý měsíc pre­mi­é­ru v sou­tě­ži na fes­ti­va­lu v Cannes a ten­to víkend začí­ná v Praze a kinech po celém svě­tě. Tento pro­to­ty­pic­ký pas­tiš Wese Andersona má všech­ny pří­jem­né rysy toho­to reži­sé­ro­va sty­lu v hoj­né míře - ale také odta­ži­tý pří­běh, kte­rý nás nikdy plně nevtáh­ne do děje. Vedle Francouzské depe­še pat­ří k jeho slab­ším poči­nům z posled­ní doby, ale přes­to si plně zaslou­ží oce­ně­ní.

Ve fil­mu Fénické spik­nu­tí hra­je Benicio Del Toro roli Anatola „Zsa-Zsa“ Kordy, prů­my­sl­ní­ka nejas­né­ho raže­ní z 50. let, kte­ré­ho Anderson a spo­lusce­náris­ta Roman Coppola čás­teč­ně zalo­ži­li na sku­teč­ném armén­ském rop­ném mag­ná­to­vi Caloustovi Gulbenkianovi. V úvod­ní scé­ně fil­mu, kte­rá je na Andersonův film doce­la šoku­jí­cí, je při aten­tá­tu na Kordu na palubě jeho sou­kro­mé­ho leta­dla roz­pů­len jeho asi­s­tent, zatím­co pod­ni­ka­tel jako zázra­kem pře­ži­je nou­zo­vé při­stá­ní.

Korda cítí, že se mož­ná blí­ží jeho smrt, a s cílem zajis­tit úspěch svých budou­cích dlou­ho­do­bých pod­ni­ků posí­lá pro svou vyvo­le­nou dědič­ku: dce­ru Liesl (Mia Threapleton). Liesl je vyu­če­ná jep­tiš­ka, kte­rou Korda šest let nevi­děl, přes­to ji z důvo­dů, kte­ré si nechá­vá pro sebe, vybe­re jako jedi­nou dědič­ku své­ho majet­ku mís­to svých deví­ti synů. Přivede ji ke své­mu nej­no­věj­ší­mu pro­jek­tu, kte­rý je v celém vyprá­vě­ní jen let­mo popsán, přes­to­že slou­ží jako jeho ústřed­ní nit.

Jde o masiv­ní tunel a vod­ní pře­hra­du ve Fénicii, což může být sou­čas­ný Libanon, nebo může exis­to­vat pou­ze v Andersonville. Aby zajis­til rea­li­za­ci pro­jek­tu, nastí­nil Korda plán v doku­men­tech obsa­že­ných v řadě kra­bic od bot, kte­ré se stá­va­jí zábav­ný­mi kapi­to­la­mi pří­bě­hu Fénixův plán.

Spolu s učitelem-asistentem Bjørnem (Michael Cera) ces­tu­jí Korda a Liesl na setká­ní s prin­cem Faroukem (Riz Ahmed), bra­t­ry Lelandem (Tom Hanks) a Reganem (Bryan Cranston), kte­ří zastu­pu­jí Sacramentské kon­sor­ci­um, USA. pře­prav­ní­ho mag­ná­ta Martyho (Jeffrey Wright), maji­te­le fran­couz­ské­ho noč­ní­ho klu­bu Marseille Boba (Mathieu Amalric), Kordovu vzdá­le­nou sestře­ni­ci Hildu (Scarlett Johanssonová) a nako­nec i jeho zlot­ři­lé­ho nevlast­ní­ho bra­t­ra strý­ce Nubara (Benedict Cumberbatch), kte­rý je mož­ná zod­po­věd­ný i za vraž­du své ženy a Liesliny mat­ky.

Korda se také zaple­te s ame­ric­kým vlád­ním agen­tem Excalibrem (Rupert Friend), jehož spik­nu­tí, jehož cílem je zvý­šit cenu bashable nýtů, vede k obrov­ské­mu pře­kro­če­ní nákla­dů, a se sku­pi­nou bojov­ní­ků za svo­bo­du vede­nou Sergiem (Richard Ayoade). Cestou se také vyhý­bá dal­ším poku­sům o aten­tát, kte­ré vyús­tí v zážit­ky blíz­ké smr­ti vyprá­vě­né pro­střed­nic­tvím sno­vých sek­ven­cí, v nichž vystu­pu­jí Bill Murray jako Bůh a F. Murray Abraham a Willem Dafoe jako dal­ší nebeská těle­sa.

Všichni tito her­ci jsou zábav­ní a mno­zí z nich pochá­ze­jí z obvyk­lé­ho Andersonova okru­hu talen­tů. Za zmín­ku však sto­jí i dva nováč­ci: Ayoade, jehož mrt­vol­ný pro­jev se k reži­sé­ro­vu sty­lu doko­na­le hodí, a Cera, kte­rý se s pře­hna­ným nor­ským pří­zvu­kem vydá­vá zce­la opač­ným smě­rem a ode­jde s fil­mem. Je těž­ké si před­sta­vit, že ani jeden z těch­to her­ců s Wesem Andersonem dří­ve nespo­lu­pra­co­val.

Del Toro byl ozdo­bou fil­mu Francouzská depe­še jako pro­ná­sle­do­va­ný umě­lec a podob­nou ener­gii vná­ší i do zce­la odliš­né posta­vy zde. Hraje Zsa-Zsu s nená­pad­nou upřím­nos­tí, kte­rá je pro vět­ši­nu výko­nů v Andersonových fil­mech neob­vyk­lá, a dodá­vá sku­teč­nou váhu posta­vě, kte­rá by jinak měla být - v odstí­nech Gena Hackmana v Královských tenenbau­mech - za hra­ni­cí vykou­pe­ní. Také Threapletonová vná­ší do své role neče­ka­nou váž­nost; dyna­mi­ka Korda-Lieslová je tím nej­bliž­ším, co má Fénické spik­nu­tí k bijí­cí­mu srd­ci.

Andersonovy nej­lep­ší fil­my, jako napří­klad Tenenbaumovi nebo Grandhotel Budapešť a Město aste­ro­i­dů z posled­ních let, se k nám doká­ží dostat skr­ze styl: pod vší tou umě­los­tí se doká­že­me s posta­va­mi sžít na lid­ské úrov­ni. Fénické spik­nu­tí, přes­to­že nabí­zí poměr­ně pří­mo­ča­rý komen­tář ke vzta­hům, bohat­ství a kon­fron­ta­ci člo­vě­ka s vlast­ní nevy­hnu­tel­nou smr­tí, se k ní nikdy nedo­sta­ne. Je zábav­né trá­vit čas s těmi­to výraz­ný­mi a zapa­ma­to­va­tel­ný­mi posta­va­mi, ale zále­ží nám na tom, co se s nimi sta­ne? Ne.

Přesto je film tak doko­na­le sesta­ve­ný, s krás­ně kra­bi­co­vou kame­rou 4:3 od Bruna Delbonnela a všu­dypří­tomnou, kla­si­kou ovliv­ně­nou hud­bou Alexandre Desplata, že je těž­ké si stě­žo­vat. Vedle nej­lep­ších Andersonových fil­mů je Fénické spik­nu­tí mož­ná spí­še let­mou drob­nos­tí, ale přes­to nadchne jak divá­ky dob­ře obe­zná­me­né s reži­sé­ro­vou tvor­bou, tak ty, kte­ří sle­du­jí někte­rý z jeho fil­mů popr­vé: pro­ti tomu, co se zrov­na hra­je v kinech, se vypla­tí do něj inves­to­vat.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový