Dítě z Maconu (The Baby of Mâcon)

Počátek roku 1657, dvůr sedm­nác­ti­le­té­ho Cosima de´Medici III. Zem je sužo­vá­na morem a všech­ny ženy se stá­va­jí neplod­ný­mi. V této atmo­sfé­ře zpo­ma­le­né spo­le­čen­ské kře­če jaká­si oby­čej­ná sel­ka ohyzd­né­ho zevnějš­ku poro­dí krás­né zdra­vé dítě, jež se záhy sta­ne sym­bo­lem obro­ze­ní a plod­nos­ti. Jeho sest­ra se poho­to­vě roz­hod­ne vyu­žít bra­t­ro­va vli­vu na lidi k zís­ká­ní peněz a moci. Ba co víc, osmě­lí se nato­lik, že spo­lu s Dítětem se začne sty­li­zo­vat do Panny Marie, což vede k nevy­hnu­tel­né­mu kon­flik­tu s církví.

Konflikt s církví ale není na bázi víry, nýbrž zce­la pro­za­ic­ky hmot­ný. Mladý fará­řův syn, zpo­chyb­ňu­jí­cí dal­ší pří­pad nepo­sk­vr­ně­né­ho poče­tí, je v jádru prag­ma­tik a ter­mi­no­lo­gií poz­děj­ší doby - osví­ce­nec. Starý farář, jeho otec, na začát­ku vítá Dítě jako dob­ré zna­me­ní, a tepr­ve když vidí, že v lidech vzbu­zu­je vět­ší nadě­ji, než dává cír­kev, začí­ná se svou kri­ti­kou, jež nabý­vá na síle, když sle­du­je, jak se Dítě stá­vá před­mě­tem výnos­né­ho obcho­du (pro­dej dět­ských slin a jiných „magic­kých“ teku­tin). Jeho nevo­le je ale zlo­me­na ve chví­li, kdy cír­kev dostá­vá na Dítě mono­pol.

Dalším zají­ma­vým téma­tem je osud ambi­ci­óz­ní sest­ry Dítěte. Člověk z nuz­ných pomě­rů, kte­rý dostal jedi­neč­nou pří­le­ži­tost vyšpl­hat se až na vrchol. Cestou se vyrov­ná­vá se sta­rý­mi křiv­da­mi a spl­ňu­je si sny. Vzhledem k šílen­ství a novém kul­tu kolem Dítěte, má takřka neo­me­ze­né mož­nos­ti. Taková oso­ba má jedi­né­ho nepří­te­le - SEBE, neboť neví, kdy pře­stat.

Její až cho­rob­ná sna­ha zapad­nout do spo­leč­nos­ti a stát se její váže­nou sou­čás­tí, lega­li­zo­vat se, nemů­že pone­chat divá­ko­vo srd­ce bez ode­zvy. Proč to vůbec dělá? Protože všech­no jed­nou kon­čí, i moc zázra­ku. Sledujte scé­nu, kdy je s fará­řo­vým synem ve sto­do­le! Jak pře­hlí­ží poní­že­ní a uráž­ky, jak sklo­ní hla­vu, aby ji vzá­pě­tí zved­la s faleš­ně opti­mis­tic­kým pohle­dem v očích. Je jak liš­ka, kte­rá cítí, že svo­bo­da je blíz­ko, musí si ale uhryz­nout tla­pu, aby se dosta­la z pas­ti. V pří­pa­dě sest­ry jde o past, ve kte­ré žije od naro­ze­ní. Ten divo­ký pohled plný odhod­lá­ní! Je to smut­né, mís­ty trap­né, ale zato tak doko­na­le zná­zor­ně­né!

V pod­sta­tě sle­du­je­me vizu­ál­ní orgie, tako­vý expe­ri­ment pro­vá­dě­ný na divá­ko­vi. Veškerý natu­ra­lis­mus, kru­tost, jsou poně­kud odleh­če­ny tím, že film má podo­bu diva­del­ní hry. My, divá­ci, sle­du­je­me divá­ky sle­du­jí­cí her­ce na vel­ké scé­ně. Kamera nás bere do záku­li­sí, kde poslou­chá­me bre­ben­tě­ní her­ců o tom, že ten­to­krát nedo­sta­li roli, o kte­rou stá­li. Díváme se na odná­še­ní rekvi­zit a rych­lá pře­vlé­ká­ní kos­tý­mů.

Vzápětí při­chá­zí dal­ší děj­ství, zve­dá se opo­na, sál uti­chá a jsme svěd­ky nové­ho vizu­ál­ní­ho řádě­ní z mys­li Petera Greenawaye. A když už začí­ná­me vní­mat film s odstu­pem „Inu, tako­vá hra ve hře.“, je nám před­klá­dá­na natu­ra­lis­tic­ká scé­na s potres­tá­ním dce­ry pan­ny. Zakrvácené a neu­vě­ři­tel­ně hez­ké tělo Julie Ormond je vyho­ze­no před lhos­tej­né pub­li­kum. Jediná repli­ka na její památ­ku zní: „Vždyť tu roli chtě­la sama.“

Ne, tohle není jenom sou­část před­sta­ve­ní, je to sku­teč­né!

A stá­do tles­ká.

Zvráceně okouz­len se dívám na posled­ní scé­nu, v hla­vě pul­su­je myš­len­ka: „To je od Greenawaye pod­lé!“

Režie: Peter Greenaway

Scénář: Peter Greenaway

Rok: 1993 (v ČR od r. 1996)

Délka: 122 minut

Žánr: Drama (podo­ben­ství)

Velká Británie / Francie / Německo / Belgie / Holandsko

Hrají: Julia Ormond, Ralph Fiennes, Philip Stone, Jonathan Lacey, Don Henderson, Celia Gregory, Jeff Nuttall, Jessica Hynes, Kathryn Hunter, Gabrielle Reidy, Frank Egerton, Phelim McDermott, Tony Vogel, Tatiana Strauss, Louisa Millwood-Haigh