Stras
Nebýt Nejkrásnější hádanky, tak je rodinná pohádková komedie s názvem Strašidla rozhodně nejlepším počinem ve filmografii Zdeňka Trošky za posledních patnáct let. Což není nijak zvlášť silné tvrzení, pomyslíme-li na to, že v těchto letech Zdeněk Troška natáčel hlavně úděsné Kameňáky a Babovřesky, a i snímky jako Doktor od jezera hrochů nebo Čertova nevěsta byly de facto strašné. Avšak přestože jsou Strašidla o několik kvalitativních úrovní výš, pořád to neznamená, že by šlo o film, který by bylo možné s klidem doporučit.
V blíže nespecifikovaném maloměstě žije ve starém honosném domě rodina strašidel. Hejkal Hugo (Bronislav Kotiš) a jeho manželka, čarodějnice Patricie (Tereza Kostková), její čarodějnická maminka Žofie (Carmen Mayerová), dvě neposedné děti Ester a Eleonor (Nelly Řehořová a Petr Šimčák), éterická víla Jitřenka (Sara Sandeva) a vodník Bubla (Jiří Dvořák). Jednoho dne je navštíví pracovník městského úřadu Jindra (Vladimír Polívka), aby jim oznámil, že jimi obývaná nemovitost patří městu, a že pokud chtějí zůstat, musejí začít platit nájem. Strašidla, která kromě strašení nikdy nic jiného nedělala, a peníze si vykouzlit nedovedou, se tudíž musí zapojit do pracovního procesu a děti jsou nuceny začít chodit do školy.
Patricie s Žofií lidské povolání odmítají, leč vodník Bubla sežene místo pomocníka v prádelně, víla Jitřenka získá hlavní roli v divadle (shodou okolností roli víly) a hejkal Hugo je v témže divadle v téže hře obsazen do role vedlejší (shodou okolností do role hejkala). Děti ve škole předvedou své letité vědomosti a rychle zapadnou do kolektivu. Všechno se tím pádem vyřeší během zhruba půlhodiny. No a Strašidla mají hodiny dvě.
Zbytek filmu je tudíž po celý zbytek stopáže ze všech sil natahován a protahován dalšími vedlejšími dějovými linkami, které se rozpadají do izolovaných scének, více či méně humorných. Nějakou celkovou řídící zápletku ale film nemá žádnou, a pokud ano, tak se tato začne řešit přibližně půl hodiny před koncem, kdy se Patricie rozhodne tajně utéct od svého muže za svým milencem-upírem, aniž by o tom komukoli řekla, a její matka, která se o tom náhodou dozví, pak tuto skutečnost před Hugem tají a dokonce ho očaruje, aby se nemohl vydat Patricii hledat, a začne připravovat lektvar, díky němuž by měl Hugo na svou ženu zapomenout (!), což je tak neuvěřitelně dementní a nemorální chování, že se tomu nechce věřit.
Vedlejší zápletky spočívají v tom, že úředník Jindra si začne namlouvat vílu Jitřenku, nad níž slintá i chlípný divadelní režisér (Matěj Hádek) a žárlí na ni v divadle kolegyně. Vodník se zas v prádelně zamiluje do své zaměstnavatelky (Tereza Bebarová). Bohužel všechny zamilované dialogy obsahující láskyplné dvoření jsou strašně kostrbaté, nevěrohodné a nepřirozené.
Čarodějnici Žofii, která se často přeměňuje v kočku, zas obskočí toulavý kocour, což ona přijde nahlásit na policii jako znásilnění, a když se jí policajt Aleš Háma vysměje, tak udělá kocoura z něj (a film končí, aniž by ho přeměnila zpátky a aniž by kdokoli ve filmu řešil, kam se ten policajt poděl). Otázka pak zní, jestli je správné tahat do filmu určeného hlavně rodičům s malými dětmi zápletku točící se kolem znásilnění. Nebo zda do něj zahrnout i lascivní průpovídky, jako když si Patricie kouzlem mění svou vizáž, aby připomínala různé slavné herečky, a ptá se Huga, jakou by ji chtěl mít tentokrát v posteli.
To jsou ale v podstatě drobnosti a mnohem větší problém spočívá v tom, že většina těch podzápletek vlastně nemá moc opodstatnění. Například alotria dětí ve škole. Ester se skamarádí se spolužačkou, která je trošičku při těle, a rozhodne se jí pomoct zhubnout díky kouzelnému lektvaru, takže si jí pak začne díky její štíhlosti všímat jeden spolužák, který se jí vždycky líbil, ale vůbec si jí nevšímal, dokud měla silnější postavu. Tahle příběhová odbočka, kromě toho, že může působit na kdekoho trochu urážlivě, nemá nic společného s čímkoli dalším ve filmu, a kdyby tam nebyla, nic by se nestalo.
Ze stejného soudku jsou neplechy Eleonora, jenž na sebe bere podoby jiných lidí, takže pak po škole pobíhají dva ředitelové (Václav Postránecký), dvě stejné učitelky (Anna Polívková) nebo dva identičtí žáci. Je to ale vždy jen o tom, že jeden z té dvojice vykulí oči, když spatří sám sebe, a omdlí nebo něco vykřikne a je konec. Není to zdrojem žádného humoru, nijak to neposouvá děj, nemá to žádnou dramatickou funkci, jen se tím prodlužuje délka filmu. Kdyby se úplně vystřihly obě ty děti a všechno kolem nich, tak by byl film kratší o nějakých třicet minut, což by mu rozhodně prospělo, a na příběhu by se nemuselo nic měnit.
Václav Postránecký každopádně díky svému komediálnímu talentu alespoň sem tam dokáže protlačit do filmu nějaký vtipný výraz, a když má třeba hrát dvanáctiletého kluka, tak je to poměrně zdařilé a roztomilé (oproti tomu Anna Polívková je se svým šklebením ve stejné úloze zcela mimo). Ostrůvkem v moři hereckého podprůměru je i Petr Nárožný coby ředitel divadla, jemuž jedinému se dá u jeho komických čísel smát nahlas. (Mimochodem, v jednu chvíli během zkoušky v divadle řekne divadelnímu režisérovi: „To bude hit. Ta hra je tak dobrá, že ji nedokáže zkazit ani režisér,“ což je zcela nesmyslná věta a hlavně není důvod, proč by ji měl říkat zrovna divadelnímu režisérovi, takže se bude jednat pravděpodobně o nějakou Troškovu narážku na scénář filmu a na jeho vlastní režírování. Možná.)
Z ostatních herců dokázal ze své role vydolovat nějakou vtipnost pouze Bronislav Kotiš, Jiří Dvořák zas dokázal být v rámci možností sympaticky přirozený. Všichni ostatní jsou však zoufale lapeni v rolích představujících karikatury a stereotypní figurky, se kterými si nedokáží poradit navzdory svým hereckým schopnostem. Carmen Mayerová hraje čarodějnickou semetriku, Vladimír Polívka nesmělého mládence, úloha Sary Sandevy zas spočívá jen v roztomilém úsměvu, ladných tanečních pohybech a chichotání se. Tereza Kostková hraje nejméně sympatickou postavu, která během předvádění teatrálních kreací podvádí svého muže, lže mu, manipuluje jím a přetvařuje se, což má být zřejmě omluveno tím, že je rozervaná mezi svým manželem a milencem a neví, co chce. Výkon Terezy Bebarové se zas ztrácí pod nánosem křečovitého křepčení. Většina dětských herců v epizodních úlohách spolužáků brutálně přehrává.
Leckterá žena by se mohla při sledování filmu urazit, nejen kvůli té mini-zápletce s nadváhou, ale i v závěru filmu, kdy ředitel projeví svou náklonnost k učitelce až poté, co zjistí, že „není žádná blondýna“. Občas dojde i k průpovídce typu: „Sama jsem to zvládla, a to jsem jenom ženská!“ (u zapínání pračky). Velmi nepodařené jsou i poměrně početné narážky zesměšňující politiky („Dneska se víc než strašidel lidé bojí politiků.“ „Být politik je lepší než pracovat“). Nejde o to, že by si filmaři nemohli dělat legraci z politiků, ale tohle je přeci jen dost laciné a primitivní. Viz také tato scénka z pracovního úřadu:
„Dobrý den, já hledám nějaké poctivé zaměstnání, abych nebyl jako politik.“
„A co umíte?“
„Strašit.“
„To dneska už umí všichni politici.“
Kromě toho je film strašlivě doslovný, takže některé postavy jsou představeny rovnou dvakrát, a na konci, když je na pohled zcela evidentní, které postavy se mezi sebou spárovaly, tak to ještě Hejkal znovu shrne pro ty nejpomalejší.
Podívejte se na hodnocení Strašidla na Kinoboxu.
Přitom se podaří i několik kvalitních vtipů a dobrých nápadů (třeba létající čarodějnické koště s přimontovaným tabletem s navigací), sem tam funguje hudba a strašidelné zvuky a občas se některému herci podaří zahrát nějakou scénku velmi sympaticky, ale je to všechno překryto vrstvou nekonzistentnosti, kdy např. není příliš jasně definováno, jak by měly různé postavy na existenci strašidel v našem reálném světě reagovat (udivený výraz je maximum). Děti nemají definovaný rozsah svých schopností, takže jen kradou mámě lektvary (přičemž ale čarovat umějí) a třeba Vodníkova příšerně falešná hra na housle, kolem které se točí pár scén, vede poměrně nepochopitelně do slepé uličky, když najednou dotyčný začne hrát zničehonic velmi obstojně.
Celkově Strašidla svou kvalitou pochopitelně ční vysoko nad Troškovou ostatní nedávnou tvorbou, neb tentokrát nepředstavují ani zdaleka nějaký divácky teror, a jsou lepší i než Čertova nevěsta, protože na rozdíl od ní se v nich alespoň něco děje a jsou příběhově nacpanější (zas ale bylo víc příležitostí, co zkazit). Na starší Troškovy filmy, a to zejména pohádky, jako bylo Z pekla štěstí nebo Princezna ze mlejna, však Strašidla pořád dost ztrácí, a to zejména kvůli slabému a mizerně sestavenému ději, jenž trpí zároveň přelidněností a překombinovaností a zároveň přílišným důrazem na jednoduchost a primitivnost, aby se nikdo neměl šanci ztratit.
Na vině jsou i leckteré herecké výkony, které ale možná měly působit tak pitvořivě a strojeně schválně, protože poslední dobou zřejmě Troška záměrně vede herce tímto stylem snad ve všech svých filmech. Vtipy pro dospělé by se zas v rodinných filmech nutně nemusely točit kolem lechtivých témat (což byl i problém Čertovy nevěsty), nehledě na to, že jsou slabé a málo intenzivní a těžko se jim kvůli tomu dá smát, takže pak působí pouze nevhodně a trapně (což byl i problém Babovřesk). A ty vtípky potenciálně urážející ženy, to je jako kdyby si pan režisér dobrovolně sám házel klacky pod nohy.
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Nejhorší film-pro děti nevjodné
pro dospělé NUDA jako prase