Fringe aneb Za hranici nemožného

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Vypadá to, jako když někdo mimo ten­to svět expe­ri­men­tu­je a celá naše pla­ne­ta je jed­na vel­ká labo­ra­toř.“

plu­kov­ník Phillip Broyles, FRINGE divi­si­on

Scifi seri­á­ly pro­po­je­né s kri­mi­nál­kou jsou cel­kem spo­leh­li­vým zdro­jem zají­ma­vých nápa­dů i obsa­ze­ní. Už si nejsem přes­ně jist, jak jsem se vlast­ně k Fringe dostal. Ale jed­nou jsem kou­kal na pro­fil na csfd a řekl jsem si, že za zkouš­ku to sto­jí.

Po pěti séri­ích to mohu jen a jen potvr­dit. Jen s tím dodat­kem , že pátá série kva­li­tou těž­ce kles­la a je na ní cel­kem vidět, že tvůr­cům dal někdo nůž na krk, urči­tý roz­po­čet a jas­ný sig­nál, že to mají nějak utnout. Proto má také jen tři­náct dílů.

Nicméně před­cho­zí čty­ři série za pozor­nost urči­tě sto­jí.

A čím že to Hranice nemož­né­ho umí tak okouz­lit? Za prvé se roz­hod­ně nemu­sí sty­dět za návrhy postav ani herec­ké obsa­ze­ní. Když se v seri­á­lo­vém pro­jek­tu vyskyt­ne John Noble (Denethor z Pána prs­te­nů) Leonard Nimoy (Spock ze Star Treku), už to sto­jí za pozor­nost.

Zápletka? PO celém svě­te se začí­na­jí dít růz­né podiv­né udá­los­ti. Na tom by neby­lo cel­kem nic nové­ho, něco se totiž děje pořád (od čeho by jinak byly ději­ny). Půvabnější je, že k jejich řeše­ní je povo­lán člo­věk, jehož expe­ri­men­ty jsou pova­žo­vá­ny za mož­né pod­hou­bí a důvod vzni­ku mno­ha těch­to jevů. Co taky čekat od geni­ál­ní­ho bio­che­mi­ka Waltera Bischopa s IQ kolem 190ti. Tým, kte­rý kolem něj vznik­ne, se postup­ně zaplé­tá do Příběhu. Schválně dávám vel­ké pís­me­no a to hned z něko­li­ka důvo­dů.

Za prvé, pří­běh je sku­teč­ně dob­ře kon­stru­o­ván a ješ­tě lépe podán. Už jen tím, že něja­ký jeho stří­pek je obsa­žen sku­teč­ně v kaž­dém díle seri­á­lu. Není to tedy tak jako napří­klad u Akt X, kde bylo vyšet­řo­vá­no něko­lik ved­lej­ších pří­pa­dů a pak se tři díly věno­va­ly cen­t­rál­ní záplet­ce. U Fringe jsou sice vyšet­řo­vá­ny ved­lej­ší pří­pa­dy, ale něja­ká nit­ka ústřed­ní­ho pří­bě­hu se sku­teč­ně mih­ne kaž­dým dílem. Tu více, tu méně zře­tel­ně, ale je tam. Což vel­mi oce­ňu­ji. Krom toho záplet­ky sice nemu­sí být vždyc­ky zce­la ori­gi­nál­ní, ale vyna­hra­zu­je to sys­tém jejich řeše­ní, pří­stup postav, jejich hláš­ko­vá­ní a postup­né pro­po­jo­vá­ní jed­not­li­vých prv­ků dohro­ma­dy.

Za pozor­nost sto­jí také zněl­ka. Ta je tvo­ře­na abs­trakt­ní­mi obra­zy, ze kte­rých se pak sklá­dá název seri­á­lu. Znělkou se míha­jí ter­mí­ny a pojmy, kte­ré jsou v sérii nějak obsa­že­ny. Začíná to u tele­por­ta­ce, čte­ní myš­le­nek a pyro­ki­ne­ze a pokračuje….až za hra­ni­ce toho, co by člo­věk čekal. J. J. Abrams, autor Ztracených (kte­ré jsem zatím nevi­děl) opět nezkla­mal a polo­žil před nás krás­ně vytvo­ře­ný rébus. Rébus rodin­ných vazeb, věcí ztra­ce­ných i nale­ze­ných, chyb minu­los­ti a mož­nos­tí budouc­nos­ti. A do toho něko­lik holo­hla­vých pánů, o kte­rých čert­ví, co mají vlast­ně za lubem.

Základ: jed­not­ka vyšet­řu­jí­cí para­nor­mál­ní pří­pa­dy

Navíc:

• výbor­né obsa­ze­ní
• cen­t­rál­ní pří­běh s vel­kým P
• pro­vá­za­nost jed­not­li­vých dílů
• zají­ma­vé pří­pa­dy
• nápa­dy ohled­ně vyná­le­zů a řeše­ní situ­a­cí