Dnešní příspěvek nebude klasickou recenzí, protože to, co chci recenzovat taky není klasický film. Respektive není to klasické audiovizuální dílo, které si pod pojmem film na první dobrou představíte. Ale protože si myslím, že má smysl čtenářům tohoto webu představovat i méně známá zákoutí tuzemské kinematografie, tak i přes to, že se jedná již o starší snímek, pokusím se níže uvést krátké zamyšlení nad jeho obsahem i formou.
Vít Pancíř je český animátor, režisér a audiovizuální tvůrce. Kromě animace jeho tvorbu definuje zejména velké množství krátkých experimentální filmů, které spojuje kombinace různých technik, animace a reálných záběrů a občas i hudba skupiny Psí vojáci (pro tuto kapelu taky realizoval několik videoklipů). Jeho celovečerním debutem bylo v roce 2008 komorní experimentální drama Sestra, natočené podle románu Jáchyma Topola a doplněné opět o hudbu Psích vojáků. Snímek, kterému se chci dnes věnovat, je pak jeho návratem k celovečernímu formátu po dlouhých čtrnácti letech. Film Nic víc (2022) vznikl k 120. výročí narození básníka Františka Halase, jehož stejnojmenná báseň byla pro snímek literární předlohou.
A při jeho studiu můžeme vyjít již z autorovy starší celovečerní práce. Již Sestra totiž dost dobře ukazuje, jak Pancíř pracuje s literární předlohou. Původní románovou předlohu nepřevádí do audiovizuálního jazyka doslovně – naopak se jím pouze inspiruje a ve své variantě posouvá jeho význam do další roviny. A nejinak je tomu i u Nic víc. Na první pohled by se tento snímek dal označit jako: filmová adaptace básně. Už tato jednoduchá „definice“ o třech slovech naznačuje, že se určitě nebude jednat o klasický dějový film, který má nějakého hlavního protagonistu, tříaktovou strukturu a šťastný konec. Toto dílo bych se ani neodvažoval nazývat slovem filmová esej, protože u eseje lze očekávat, že autor bude něco zkoumat a dobere se nějakého výsledku, či minimálně nastíní nějaké řešení, nějakou tezi. To Pancíř úplně nedělá. Nejpřesnějším výrazem je, tak dle mého názoru, filmová báseň. A to zejména proto, že stejně jako báseň má rýmy, tedy několik shodných písmen, které se opakují na konci veršů, tak i Pancíř ve filmu několikrát opakuje určité (vizuální) motivy. Drží se zejména rozpadajících se domů, jako opakující se motiv můžeme, myslím, označit i pohyblivou kameru. Ovšem, s jakým záměrem? Jestliže jsem napsal, že film je adaptací básně, musím toto své tvrzení rychle opravit. Tento film totiž (stejně jako výše zmíněná Sestra) báseň neadaptuje, ale spíše reinterpretuje. Pancíř se nesnaží Halasovy verše ilustrovat na první pohled chaotickou střihovou skladbou. On z nich, pokud jsem jeho dílo „dešifroval“ správně, vychází, inspiruje se nimi a přetváří je ve své vlastní osobité dílo. A o čem to tedy je? Myslím, že hlavním tématem je cesta času. Ta je ilustrována jak rozpadajícími se domy, které jak už jsem zmínil jsou častým tématem obrazové části filmu, tak kamerou, která je mnohdy v pohybu. Buď někam jede, jde, letí anebo se otáčí, naklání apod. O plynutí času, dle mého názoru píše i Halas a lze se tak domnívat, že film si toto téma vzal jako odrazový můstek. Doložit to může i použití záběrů ze starších filmů, ať už z Pancířovy krátkometrážní a klipové tvorby, tak z děl jiných autorů. Tuto moji interpretaci také myslím podporuje fakt, že se ve filmu setkáváme i s lidskými bytostmi, v různých fázích života. Ovšem, v předchozích větách jsou důležitá ta slovíčka „moji interpretaci“. Jako každá správná báseň i Nic víc není jednoznačné a jednoduché na pochopení. Je to jeden z těch filmů, které se vyplatí vidět vícekrát, protože na první dobrou nikdy nejste schopni odhalit všechny asociace a souvislosti, které vám dílo nabízí. Pravda, některé asociace objevíte snadno – zejména ty, které jsou střiženy rychle za sebou. Jako příklad mohu uvést sérii záběrů na popelnice, která končí záběrem na babybox – interpretace je zde jasná – autor nám naznačuje, že babybox je svým způsobem také popelnice, do které odkládáme nepotřebné věci – odpad. Proč se ale v babyboxu následně objeví dospělý muž se svatozáří už je jednou z těch věcí, pro které je nutné vidět film vícekrát a snad si u něj i dělat poznámky, abyste mohli rozklíčovat význam a možné inspirační zdroje z Halasova textu.
Jak jsem říkal a jak je asi patrno z textu výše – Nic víc není jednoduchým filmem. Není ani jednoduché se k němu dostat, protože jej nelze dohledat na žádném VOD portálu a musíte jej tak vyčíhat na příležitostných projekcích v kině (já jsem jej objevil v programu kina Ponrepo, které ještě během podzimu uvede dvě pásma krátkých Pancířových filmů). Myslím ale, že z textu nahoře je patrné, že se jedná o výjimečný snímek, který ve vás vzbudí nejen zvědavost, ale i touhu mu porozumět, což z něj činí v rámci českého filmového rybníčku velmi pozoruhodný kousek. Pokud tedy budete mít příležitost jej někde vidět, určitě ji nepropásněte!
