Malých velkých filmů není nikdo dost, a proto jsem se po zhlédnutí Hlasu moře rozhodl sepsat i pro vás několik postřehů o tomhle krásném zážitku. Z dílny Alejandra Amenábara pochází už na Filmage recenzovaní Ti druzí, takže citlivá ruka režiséra je zárukou dobré podívané. Výsledkem jeho snažení je film držící Oskara za nejlepší cizojazyčný film roku a mnoho dalších cen mimo jiné oceňujících i výkon Javiera Bardema v hlavní roli.
Věřím, že život je právo… Ne povinnost.
Hlas moře je filmem natočeným podle skutečné události a stojí tak na jiných základech než komerčně úspěšné filmy a záměrně se uklízí do škatulky komorních filmů. O to větší zážitek ale budeme mít z toho, co v průběhu zazní hlavně od hlavní postavy Ramona Sampedra (Javier Bardem) , který je již od mladí ochrnutý na celé tělo a pohyby hlavou jsou jedinou možností, jak svým tělem dokáže hnout. Již dlouhou dobu Ramón bojuje za právo asistované sebevraždy, avšak úřady mu stále odmítají přiznat právo na smrt. Příběh filmu začíná v momentě, kdy za Ramonem přijíždí nová právnička Julie, která mu má v jeho snažení pomoct.
Ramon ač upoután ke svému lůžku v domě svého bratra již po více než dvě desetiletí, neztrácí nic ze svého šarmu a bystré mysli. Za asistence svého synovce píše básně a vynalézá vylepšení pro svůj nepohodlný život. Jeho jediným pohledem ven je okno vedle postele, ze kterého však není vidět na Ramonem tolik milovaný oceán, na nějž nezanevřel ani po tom, co mu sebral možnost hýbat se.
Jak absurdní je najednou myšlenka, že člověk nemá právo rozhodnout o vlastním životě a je mu prakticky zakázáno vzít si vlastní život, a člověk asistující Ramonovi v sebevraždě by byl navíc trestně stíhaným.
Film Hlas moře je vlastně sondou do života člověka, který ač může smýšlet svobodně, jeho rozhodnutí musí zrealizovat někdo jiný. Pocítíme bezmoc Ramona odsouzeného býti vězněm ve vlastním těle, a i když je vděčný za všechnu podporu dodávanou jeho okolím, život je pro něj utrpením. Jeho zdravá mysl trpí v kleci, ze které není jiné cesty ven než pomocí smrti. Zjistíme, jak nedoceněné jsou hodnoty našeho každodenního života, jak povrchní je mít právo soudit jiné a jak relativní je cena života.
