Abe Lucas(Joaquin Phoenix) bere své povolání profesora filosofie jako běžnou rutinu a život ho nebaví. Není to ale žádná výjimka. Filosofové už po mnoho let hledají marně teorii, která by postihla smysl života a jednání jedince ve společnosti. Zatím se to nikomu nepodařilo a žádná filosofická teorie ještě nenaučila lidi žít bez problémů a s pocitem štěstí. Teorie zůstane teorií a život se nedá jasně definovat. Zdá se, že Lucas má dost zkušeností a životem ho provede flaška dobrého alkoholu a žena, která se mu sama vrhne do postele. Jedinou pracovní povinností na nové škole jsou filosofické přednášky pro dychtivé studenty. I pracovní kolektiv je tolerantní a profesorka chemie Rita(Parker Posey) se snaživě přičiní o jeho vyhřívanou postel. Má totiž své plány a románek s novým kolegou by jí mohl osvěžit fádní život. Novému vztahu se Lucas nijak nebrání, ale nechce se vázat.
A se stejným přístupem navazuje vztah se studentkou Jill(Emma Stone). Tahle dívka je svým zájmem o filosofování i o nového profesora natolik zaujatá, že ho považuje za zajímavou a komplikovanou osobnost. Tolik toho prožil a tolik toho ví, že působí jako dokonalý magnet i pro celkem rozumnou mladou dívku. Problém je, že Lucas je zvláštní patron, který sice okolí vnímá, ale jeho jednání postrádá rozumovou korekci. Za množstvím prázdných frází se schovává nedostatek charakteru a morálních zásad. Neštítí se ničeho. Pro Jill je setkání s tímto člověkem víc, než jen školou života.
Režisér Woody Allen si napsal k filmu scénář, který sleduje přímočarý příběh profesora Lucase a jeho dvou partnerek. Jednotlivé scény zachycují krátké, věcné dialogy a filosofování ponechá jen na přednášky, kde se Lucas předvádí jako znalec a nešetří slovními obraty. Proti těmto přednáškám působí však slovní projev v běžných situacích unaveně a bez života. Jestliže to je záměr, pak to má smysl pouze v první části filmu. Jakmile si najde Lukas cíl svého konání a nastává jeho činorodá aktivita, mění se jeho chování. Ale i tato změna není nijak výrazná a proti jeho ženským partnerkám je postava Lucase až do poslední scény u výtahu mdlá. Je těžko určit, proč Lucas působí jako nevýrazná postava bez vlastní energie. Má na tom má podíl režisér nebo samotný herec Joaquin Phoenix? Jediná dramatická scéna s Jill u výtahu je však plná emocí a dodá konečně hlavnímu hrdinovi živočišnost. Jako protiklady působí dvě ženské hrdinky, které se snaží bojovat o jeho přízeň. Oběma se to podaří a obě také zjišťují, že Lucas je ve své podstatě necitelný a může být nebezpečný i pro ně. Pro Ritu se tím však nic nemění a je ochotná všechno riskovat. Pro Jill je to zkušenost, kterou nejen že nečekala, ale postaví se proti hlavnímu hrdinovi. Přes počáteční naivitu jedná tahle mladá dívka zodpovědně a zachová si zdravý rozum. Jednání profesora Lucase bylo pro ni více poučné než všechny jeho přednášky a knihy.
Nemohu se zbavit dojmu, že tentokrát Woody Allana nejspíš inspiroval psycholog Carl Gustav Jung a jeho dělení lidských typů s iracionální funkcí myšlení. Iracionálně introvertní typy přeceňují hodnotu slov a ve své podstatě působí na své okolí svým jednáním. To může být charakteristické také pro učitelské povolání a pro výchovné působení rodičů na dítě. Myslím, že profesor Lucas a jeho hledání smyslu života v odstranění osoby, o které se náhodně dozví při hovoru v restauraci, je takový fiktivní názorný příklad jedince s iracionálním chováním. Ale místo iracionálního Lucase se postupně dostává do popředí aktivní Jill, která umí formulovat své pocity konkrétně, dokáže přiznat chybu a snaží se o nalezení rozumného řešení.
V roce 2013 natočil Woody Allan film Jasmíniny slzy, kde je hlavní hrdinka zhýčkaná žena bez charakteru a bez snahy se změnit. Jasmína končí osamocena a je ponechána svému osudu. V Iracionálním muži jsou ženy aktivní a Jill vnímá svou nepříjemnou zkušenost s nadhledem. Zápornou postavou je tu Lucas a ten padá do výtahové šachty spolu se svou povahou a hnusným činem. I přes relativně optimistický konec je film Iracionální muž méně působivý a věrohodný. Příběh je vedený až příliš přímočaře a postrádá nadhled i vtip, které jsou pro filmy Woodyho Allana tak příznačné.
Pro dokreslení příběhu zvolil autor prostředí školy, několik bytových interiérů, městské ulice a parky. To dodává příběhu určitou všednost a nenucenost. I realizace vraždy v městském parku proběhne jako by mimochodem. Všednost a nenápadnost je v kontrastu ke smrti, o které pak jen hovoří jako o další informaci z novin. S napětím a dramatickým scénami pracuje Woody Allan velmi opatrně. Zásadní dramatickou scénu u výtahu vygraduje jen v několika minutách.
Film je natočený profesionálně bez triků a efektů. Taková čistá klasika, kde má působit jen příběh a herci. Ale v tomto případě vše vyšlo jen na „půl plynu“. Jediná Emma Stone mě zaujala a její herecký výkon filmu rozhodně pomohl.
Nejnovější komentáře