Vesnička Podlesí je plná malebných dřevěných domečků, kde hospodaří převážně ženské, ale hlavní slovo tady mají muži. Je jich sice jen pár, ale rozumí takřka všemu. Jen s jedním si nějak nemohou pomoci. Do Podlesí zalétá drak a pochutnává si na místní drůbeži. To se ví, že se to nikomu nelíbí. Někdo se musí vydat zabít draka. Jenže v Podlesí je kromě Toníka (Gregor Bauer) jen pár staříků se spoustou řečí. Za drakem se tak vydává Toníkův starý strýček (Boleslav Polívka). Je to kovář, vysloužilý válečný invalida, který je tak trochu podivín a samorost. Vezme si kouzelný meč a jede na invalidním křesle vyrobeném Toníkem za drakem. Toník má ostatně jinou práci. Bětku (Valérie Šámalová), vnučku pana starosty (Josef Somr), očarují zlé houbové báby (Ivana Chýlková, Iveta Dušková, Szidi Tobias), vytřesou z ní duši a nechají ji zaplést do pavoučí sítě. Do toho všeho přijede do Podlesí za Bětkou její nový nápadník (Rostislav Novák). Je to syn knížecího správce (Milan Markovič). Není toho už příliš? Není. Toník všechno zvládne. Je to totiž mládenec šikovný a pohledný. I Bětka má oči jen pro něj. Tak proč ji nechávat nějakému cizímu nápadníkovi? Toník se zachová jako správný pohádkový hrdina. Když dokáže vyrábět různé stroje a vycvičit pana Křečka a Veverku, tak si poradí se zlou kletbou a možná vyjde čas doběhnout za strýčkem a zkrotit draka.
A světe div se, všechno vyjde! Jako v každé správné pohádce se všechno spletité vyřeší a láska zvítězí! Zazvonil zvonec a zamotané pohádce je konec!
Že jsou u dětí i jejich rodičů pohádky oblíbené, to se všeobecně ví. Jak je těžké dobrou pohádku napsat a ještě potom převést na filmové plátno, to už tak známé není. Mnoho klasických pohádkových témat je zpracováno předáváním z generace na generaci, až se příběh zcela zjednoduší. Při filmovém zpracování pak scénáristé často samotný příběh nekomplikují, ale soustředí se na rozvíjení a poznávání charakterů hlavních hrdinů. Protože pohádky mají v sobě obsaženou lidskou zkušenost. Její převedení do fantazijního světa pomůže navodit atmosféru, empatii s hrdinou a na konci vyřešení příběhu.
Napsat novou pohádku není nijak snadné. Oceňuji snahu Pavla Göbla obohatit pohádkový filmový fond o další dílko. Našel si vlastní námět, připravil scénář a natočil film, kde kombinoval herce s animovanými postavami. Pohádka Kovář z Podlesí má mladou zamilovanou dvojici, zlého draka, moudré muže, hubaté ženské a jednoho zvídavého kloučka. A ještě jsou to malí pomocníčci v podobě animovaných loutek Veverky a Křečka. Když k tomu dodáme kovárnu s veteší a pojízdné křeslo, pak by to mohlo všechno klapnout. Jenže je potřeba dořešit pověst o houbových vílách, které se změní na houbové baby. Proto je potřeba přidat další vyprávěný příběh a animovaný kousek před usnutím a k tomu ještě ta „vymlácená duše“. Právě poslední jmenovaná připomíná, že ve filmu už je tolik propletenců a kouzel, že to připomíná nastavovanou kaši. A tak, abychom obohatily slabou podstatu, obalíme ji další a další přísadou.
Film Kovář z Podlesí se tváří jako pohádka, ale připomíná spíš pohádkovou taškařici, kdy největší obdiv sklidí pojízdné křeslo a dobrácký drak. Ač jsou do rolí dospělých obsazení výborní herci, tak se slabým textem a nic neříkající situací už mnoho nezmohli. O to víc měli ztíženou situaci představitelé Bětky a Toníka. Je otázka, zda se na jejich výkonu víc podepsala nezkušenost nebo slabé režijní vedení.
Ve filmu můžeme sledovat hned několik animovaných technik a jejich úroveň provedení. Autorem triků je Boris Masník, který není v oboru rozhodně žádným nováčkem. Nejlépe se podařilo vytvořit draka v počítačové 3D animaci. Zejména v detailních záběrech je drak krásně oživený a působivý. Zajímavým momentem ve filmu je oživený ukazatel. Klasickou animací jsou vedené loutky Křečka a Veverky a v tomto případě není výsledek moc lichotivý, postavičky působí neohrabaně a bez energie v porovnání s drakem. Přesto dostaly tyto postavy ve filmu docela velký prostor a jsou na ně detailní záběry. A to se ještě objevuje ve filmu naprosto zbytečná postava paní Veverkové.
Celkově na mě působil film rozporuplným dojmem. Je na něm patrná snaha udělat zajímavou a osobitou pohádku, ale výsledek není adekvátní. Doporučila bych film rodinám s malými dětmi. Ty asi neocení některé slovní narážky a snahu tvorců o osobitost, ale může na ně zapůsobit díky dětské fantazii a představivosti. Také překousnou nedokonalost příběhu a jeho zpracování. Možná je zaujme i úderná píseň Čočka a hrách, kterou zaslechnou na konci filmu s titulky.
Photo © Bontonfilm / Richard Špůr
Nejnovější komentáře