Světlo ženy

Světlo ženy je obdi­vu­hod­ná kni­ha, kte­rá mě vel­mi doja­la pro své nad­ča­so­vé myš­len­ky, ale i pro­to, že je nejen plná všu­dypří­tom­né­ho smut­ku, ale i nikdy nehy­nou­cí nadě­je. 

Jednoho dne se na jed­né z paříž­ských ulic náhod­ně pot­ka­jí muž se ženou, oba nesou­cí si v duši smu­tek a zármu­tek. Stejně jako je náho­da dala a sved­la dohro­ma­dy, tak se i oni dva dáva­jí postup­ně sbli­žu­jí a pozná­va­jí.

Společným prv­kem, na jehož zákla­dě se poma­lu dáva­jí dohro­ma­dy je, že oba ve stej­nou dobu pro­ží­va­jí vel­mi osu­do­vou boles­ti­vou ztrá­tu svých nej­bliž­ších. Oba hle­da­jí­cí svůj záchran­ný „pří­stav“, kde by moh­li napl­no zakot­vit a zno­vu pocí­tit nával poci­tu štěs­tí, ode­vzdá­ní se, a hlav­ně pryč od tíži­vé­ho samo­ty a smut­ku.

Hlavním hrdi­nou je Michel, jež nás celým pří­bě­hem pro­vá­zí: Je to pilot, kte­ré­mu nedáv­no zemře­la man­žel­ka Yannick na rako­vi­nu, a s jejichž ztrá­tou se jen vel­mi těž­ko vyrov­ná­vá a sna­ží se zno­vu obje­vit smy­sl své­ho živo­ta, hle­da­jí­cí ono pomy­sl­né svět­lo na kon­ci tune­lu, jež by vrá­ti­lo do jeho živo­ta novou nadě­ji a paprsky prcha­vé­ho štěs­tí a lás­ky.

Osamělá bělo­vla­sá Lýdie je na tom obdob­ně jako Michel, i ona se cítí osa­mo­ce­ná a utá­pě­jí­cí se ve svých vlast­ních výčit­kách svě­do­mí, že po auto­ne­ho­dě, kdy ztra­ti­la své jedi­né dítě - dce­ru, pře­sta­la milo­vat své­ho man­že­la Alaina, kte­rý byl posti­žen Wernickeho afá­zií, a žád­ným způ­so­bem nedo­ká­že kon­t­ro­lo­vat svo­jí řeč.

Oba pro­ží­va­jí osob­ní a nena­hra­di­tel­né ztrá­ty, cítí se bez­moc­ní, nešťast­ní a osa­mo­ce­ní. Jejich spo­leč­né setká­ní, jed­na spo­leč­ná noc je nato­lik sblí­ží a dá dohro­ma­dy, že v sobě obje­ví dosud neskry­té city, o kte­rých si dáv­no mys­le­li, že navždy zemře­ly s odcho­dem jejich nej­bliž­ších.

Pomalými krůč­ky mezi nimi vzni­ká vel­mi křeh­ké a něž­né pou­to plné lás­ky a ode­vzdá­ní se, jež je pod­trh­nu­to řadou dlou­hých a emo­ce­mi nadi­tých roz­ho­vo­rů, jež roze­bí­ra­jí téma lás­ky, part­ner­ství a nehy­nou­cí tou­hy.

„Když se sejdou dvě bez­na­dě­je, může z toho sice vznik­nout nadě­je, ale to je jen důkaz toho, že nadě­je je schop­ná vše­ho…“ 

Kromě vel­ké­ho množ­ství myš­le­nek, kte­ré vás doslo­va donu­tí zamys­let se, zde obje­ví­te i úsměv­né his­tor­ky napří­klad ze setká­ní se seňo­rem Galbou a jeho drezú­rou tan­čí­cích psů.

Kniha je napsá­na v melan­cho­lic­kém duchu, plná dlou­hých dia­lo­gů a pole­mi­zo­vá­ní o lás­ce, nadě­ji, samo­tě, bez­na­dě­ji, ale i smr­ti a odci­ze­ní se. Myšlenky, kte­ré vás svo­jí hloub­kou nene­cha­jí chlad­ný­mi a donu­tí vás nevě­dom­ky se nad nimi zamys­let např.:

1)      Lidi vždyc­ky pře­há­ně­jí. Namlouvají si, že je konec. Poslouchají zadý­cha­nou indi­án­skou flét­nu. Žijí sami, aby si doká­za­li, že to jde. Ale na něko­ho cizí­ho se díva­jí, jako by to ješ­tě bylo mož­né. A ješ­tě vám pro­zra­dím, že vím i tohle: dva nešťast­ní ješ­tě nejsou záru­kou toho, že spo­lu budou šťast­ní. Když se sejdou dvě bez­na­dě­je, může z toho sice vznik­nout nadě­je, ale to je jen důkaz toho, že nadě­je je schop­ná vše­ho... nepři­šel jsem sem žeb­rat....

2)      To, co vztah roz­klá­dá, ho nako­nec jedi­ně zpev­ní. Potíže, kte­ré dva lidi roz­dě­lu­jí, je nako­nec sblí­ží, a když ne, tak potom k sobě nepa­t­ři­li. Dva nešťast­ní­ci, co špat­ně pře­ho­di­li výhyb­ku a oct­li se spo­lu....

3)      „Láska rozu­mí vše­mu, má na všech­no odpo­věď, všech­no vyře­ší, jen jí dát vol­ný prů­chod. Stačí si před­pla­tit lítač­ku a přestou­pit.“ Opravdu jsem ho milo­va­la, deset let. A když už jsem ho nemi­lo­va­la, sna­ži­la jsem se ho milo­vat ješ­tě víc. Chápete to?“ „Pocit viny. Člověk cítí hanbu. Nechce si to při­pus­tit. Bojuje. Čím míň milu­je, tím víc se sna­ží. Občas tak usi­lov­ně, že se z toho začne dusit. Ostatně, těm naho­ře se nelí­bí ani tak naše výhry nebo pro­hry, ale nád­he­ra naše­ho úsi­lí.“

4)      A člo­věk nemů­že opus­tit něko­ho v neštěs­tí jen pro­to, že už ho nemi­lu­je... ale musí s ním zůstá­vat prá­vě pro­to, že už ho nemi­lu­je?

5)      Člověk se brá­ní, jak to jde. Ale jest­li jed­nou pře­sta­nu milo­vat, tak pro­to, že už nebu­du mít plí­ce. Jste tu, je tu i svět­lo ženy, neštěs­tí pře­stá­vá být vlast­nos­tí živo­ta. Je pět hodin ráno, urči­tě už je po všem, nezů­stal kámen na kame­ni a to zna­me­ná jen jedi­né: při­šel čas sta­vět. Když se všech­no zhrou­tí, nastá­vá chví­le, kdy je všech­no nedo­tče­né.

Pokud si pře­je­te pře­číst něja­kou odde­chov­ku, kde je vel­mi pros­tý děj, jen pár hlav­ních a pro­ta­go­nis­tů, a jako třeš­nič­ka na dor­tě, je kni­ha navíc skrz na skrz pro­špi­ko­va­ná „hlu­bo­ký­mi myš­len­ka­mi“ o lás­ce a o vzta­hu  mezi mužem a ženou, o jejich vzá­jem­ném pou­tě a souzně­ní, je „Světlo ženy“ tou pra­vou kni­hou pro vás.

SVĚTLO ŽENY

Napsal: Romain Gary

Přeložil: Tomáš Havel

Vydalo nakla­da­tel­ství Plus v Praze roku 2018

Počet stran: 114

ISBN 978-80-259-1006-1