Světlo ženy je obdivuhodná kniha, která mě velmi dojala pro své nadčasové myšlenky, ale i proto, že je nejen plná všudypřítomného smutku, ale i nikdy nehynoucí naděje.
Jednoho dne se na jedné z pařížských ulic náhodně potkají muž se ženou, oba nesoucí si v duši smutek a zármutek. Stejně jako je náhoda dala a svedla dohromady, tak se i oni dva dávají postupně sbližují a poznávají.
Společným prvkem, na jehož základě se pomalu dávají dohromady je, že oba ve stejnou dobu prožívají velmi osudovou bolestivou ztrátu svých nejbližších. Oba hledající svůj záchranný „přístav“, kde by mohli naplno zakotvit a znovu pocítit nával pocitu štěstí, odevzdání se, a hlavně pryč od tíživého samoty a smutku.
Hlavním hrdinou je Michel, jež nás celým příběhem provází: Je to pilot, kterému nedávno zemřela manželka Yannick na rakovinu, a s jejichž ztrátou se jen velmi těžko vyrovnává a snaží se znovu objevit smysl svého života, hledající ono pomyslné světlo na konci tunelu, jež by vrátilo do jeho života novou naději a paprsky prchavého štěstí a lásky.
Osamělá bělovlasá Lýdie je na tom obdobně jako Michel, i ona se cítí osamocená a utápějící se ve svých vlastních výčitkách svědomí, že po autonehodě, kdy ztratila své jediné dítě - dceru, přestala milovat svého manžela Alaina, který byl postižen Wernickeho afázií, a žádným způsobem nedokáže kontrolovat svojí řeč.
Oba prožívají osobní a nenahraditelné ztráty, cítí se bezmocní, nešťastní a osamocení. Jejich společné setkání, jedna společná noc je natolik sblíží a dá dohromady, že v sobě objeví dosud neskryté city, o kterých si dávno mysleli, že navždy zemřely s odchodem jejich nejbližších.
Pomalými krůčky mezi nimi vzniká velmi křehké a něžné pouto plné lásky a odevzdání se, jež je podtrhnuto řadou dlouhých a emocemi naditých rozhovorů, jež rozebírají téma lásky, partnerství a nehynoucí touhy.
„Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho…“
Kromě velkého množství myšlenek, které vás doslova donutí zamyslet se, zde objevíte i úsměvné historky například ze setkání se seňorem Galbou a jeho drezúrou tančících psů.
Kniha je napsána v melancholickém duchu, plná dlouhých dialogů a polemizování o lásce, naději, samotě, beznaději, ale i smrti a odcizení se. Myšlenky, které vás svojí hloubkou nenechají chladnými a donutí vás nevědomky se nad nimi zamyslet např.:
1) Lidi vždycky přehánějí. Namlouvají si, že je konec. Poslouchají zadýchanou indiánskou flétnu. Žijí sami, aby si dokázali, že to jde. Ale na někoho cizího se dívají, jako by to ještě bylo možné. A ještě vám prozradím, že vím i tohle: dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho... nepřišel jsem sem žebrat....
2) To, co vztah rozkládá, ho nakonec jedině zpevní. Potíže, které dva lidi rozdělují, je nakonec sblíží, a když ne, tak potom k sobě nepatřili. Dva nešťastníci, co špatně přehodili výhybku a octli se spolu....
3) „Láska rozumí všemu, má na všechno odpověď, všechno vyřeší, jen jí dát volný průchod. Stačí si předplatit lítačku a přestoupit.“ Opravdu jsem ho milovala, deset let. A když už jsem ho nemilovala, snažila jsem se ho milovat ještě víc. Chápete to?“ „Pocit viny. Člověk cítí hanbu. Nechce si to připustit. Bojuje. Čím míň miluje, tím víc se snaží. Občas tak usilovně, že se z toho začne dusit. Ostatně, těm nahoře se nelíbí ani tak naše výhry nebo prohry, ale nádhera našeho úsilí.“
4) A člověk nemůže opustit někoho v neštěstí jen proto, že už ho nemiluje... ale musí s ním zůstávat právě proto, že už ho nemiluje?
5) Člověk se brání, jak to jde. Ale jestli jednou přestanu milovat, tak proto, že už nebudu mít plíce. Jste tu, je tu i světlo ženy, neštěstí přestává být vlastností života. Je pět hodin ráno, určitě už je po všem, nezůstal kámen na kameni a to znamená jen jediné: přišel čas stavět. Když se všechno zhroutí, nastává chvíle, kdy je všechno nedotčené.
Pokud si přejete přečíst nějakou oddechovku, kde je velmi prostý děj, jen pár hlavních a protagonistů, a jako třešnička na dortě, je kniha navíc skrz na skrz prošpikovaná „hlubokými myšlenkami“ o lásce a o vztahu mezi mužem a ženou, o jejich vzájemném poutě a souznění, je „Světlo ženy“ tou pravou knihou pro vás.
SVĚTLO ŽENY
Napsal: Romain Gary
Přeložil: Tomáš Havel
Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2018
Počet stran: 114
ISBN 978-80-259-1006-1
