Květnové výročí povstání

Prague liberation 1945 konev

Je doce­la zají­ma­vé sle­do­vat, jak i po 75 letech od kon­ce dru­hé svě­to­vé vál­ky v Evropě ten­to kon­fikt stá­le bub­lá. Má už jinou podo­bu, ale skvě­le zapa­dá do kul­tur­ní vál­ky a je napl­ňo­ván sou­čas­ným geo­po­li­tic­kým uspo­řá­dá­ním. Sporem o sochu mar­šá­la Koněva počí­na­je a úlo­hou Českého roz­hla­su kon­če.

Na jed­nu stra­nu mi při­jde fajn, že se o udá­los­ti mlu­ví, ale na dru­hou mě někdy doce­la mrzí jaký­mi moti­vy a jakým tune­lo­vi­tým vidě­ním je tato deba­ta vede­na.

Já jsem pocho­pi­tel­ně květ­no­vé povstá­ní roku 1945 neza­žil (a mož­ná pod­le někte­rých k tomu nemám co mlu­vit), mám je ale spja­té s něko­li­ka vzpo­mín­ka­mi. Tou jed­nou jsou vzpo­mín­ky audi­o­vi­zu­ál­ní jako byly např. zázna­my hlá­še­ní roz­hla­su, fil­my typu Osvobození Prahy (kte­ré mi teh­dy při­šly doce­la fajn, ale to jsem bohu­žel spous­tu sou­vis­los­tí netu­šil) a skvě­lý pořad Hledání ztra­ce­né­ho času - Květen 1945 (dá se najít na you­tu­be, odkaz níže).

A pak také vzpo­mín­ky pra­ro­di­čů, pro ně to bylo vel­ké téma, něco, co jim význam­ně zasáh­lo do živo­ta a doce­la sil­ně jej tak pře­ko­pa­lo. Někdy se ty vzpo­mín­ky prolnu­ly se zážit­ky, kte­ré byly spo­je­né s Mnichovem, bom­bar­do­vá­ním Plzně, hloub­ka­řích a jejich úto­ku na lokál­ní vlak, apod.

Dodnes si někte­ré ty stříp­ky dobo­vé mozai­ky pama­tu­ji a dám je tu k dob­ru.

Říkalo se, že krát­ce po kon­ci bojů při­šli rudo­ar­měj­ci do vsi a hroz­ně se pole­ka­li, když sly­še­li řin­če­ní budí­ku. Pro jis­to­tu jej roz­stří­le­li. Pak se straš­ně divi­li, že je to něja­ký pří­stroj, kte­rý odmě­řu­je čas. Když něco tiká, tak je to pře­ce jas­ná bom­ba, ne?

Další záži­tek je spo­je­ný s Vlasovci, kte­ří pomá­ha­li osvo­bo­dit Podbrdsko. V neda­le­ké vsi si udě­la­li pro­vi­zor­ní základ­nu, byl mezi nimi i malý chla­pec, patr­ně siro­tek, ti občas táh­li s armá­dou (podob­ně jako dáv­no ve stře­do­vě­ku husit­ská prá­ča­ta). Ovládal však zdat­ně pan­cé­řo­vou pěst. Pak se říka­lo, že někdo viděl němec­ké auto, kte­ré míří od měs­ta přes ves nej­spíš někam na západ do ame­ric­ké­ho zaje­tí. Vesničané spo­leč­ně s mým dědou pak už jen našli zni­če­né němec­ké auto - pan­cé­řo­vou pěs­tí.

A posled­ní zasu­nu­tá vzpo­mín­ka, před­voj rudo­ar­měj­ců někdy obsta­rá­va­li pří­sluš­ní­ci taj­né poli­cie (kte­rá pri­már­ně pát­ra­la po vla­sov­cích a podí­le­la se i na úno­su mno­hých čes­ko­slo­ven­ských obča­nů do SSSR, namát­kou např. armád­ní gene­rál Vojcechovský), když k nám dora­zi­li, tak i přess vše­o­bec­nou radost byli někte­ří lidé pře­kva­pe­ni na čem to ti Sověti jedou. Většinou se jed­na­lo o vozy z USA. Ford, General Motors - a to vše doce­la nové, jako kdy­by to sje­lo ze závod­ní lin­ky.

Foto: Karel Hájek,Osvobození Prahy 1945 - mar­šál Koněv, CC BY-SA 3.0.