Labyrint: Útěk - další knižní adaptace

Kdepak, ten­to Labyrint nemá nic spo­leč­né­ho s tým slav­ným „osm­de­sát­ko­vým“ fil­mem, kde se zpí­vá, hopsá a hra­je tam s růz­ný­mi „mup­pe­ty“ David Bowie. Do toho­to laby­rin­tu má Bowie vstup zaká­zán, zato se tu dosta­teč­ně pro­há­ně­jí „young adults“, tedy hez­ky po našem - mlá­dež­ní­ci.

A je jich tu požeh­na­ně.

Na Labyrint jsem četl pře­kva­pi­vě doce­la pří­z­ni­vé recen­ze a jeli­kož jsem zrov­na v tu chví­li prahnul po shléd­nu­tí něja­ké­ho dob­ré­hé „sájnc fikšn“, vypra­vil jsem se naň do bio­gra­fu... První co člo­vě­ka při sle­do­vá­ní fil­mu napad­ne, jsou patr­ně jiné fil­my, kte­ré se tak či onak zabý­va­jí podob­ným téma­tem. Asi jsem nebyl prv­ní, kte­ré­mu na mys­li vyvsta­ly nedáv­né Hladové hry, tro­chu to na mě dých­lo i atmo­sfé­rou popu­lár­ní­ho seri­á­lu Lost a lehoun­ce i geni­ál­ní kanad­skou Kostkou. Skutečně, Labyrint (jed­ná se o prv­ní film z mini­mál­ně 4 díl­né série) v sobě tak nějak obsa­hu­je vše výše zmí­ně­né, což samo­zřej­mě nemu­sí­me brat jako nega­ti­vum.

Velkým plu­sem je pro mě množ­ství neo­kou­ka­ných her­ců, kro­mě Patricie Clarkson a Brodie-Sangstera jsem ani niko­ho jiné­ho neznal. Zejména oni „young adults“ hra­jí v rám­ci mož­nos­tí cel­kem sluš­ně a bez­pro­střed­ně (zejmé­na Thomas Brodie-Sangster, kte­ré­ho asi bude­te znát z tele­viz­ní adap­ta­ce „Game of Thrones“), tak­že pro divá­ka není pro­blém se vžít do jejich kůže. Celý film ale nesto­jí ani tak na herec­kých výko­nech a dob­ré režii (mimo­cho­dem, ta také ujde, i když reži­sér Wes Ball je na poli celo­ve­čer­ňá­ků nová­ček), ale zejmé­na na odha­lo­vá­ní záhad. Bohužel, čím víc se blí­ží­me k jaké­musi finál­ní­mu odha­le­ní neod­ha­le­ní (neza­po­mí­nej­me, že to asi bude mít čet­ná pokra­čo­vá­ní!), tak stá­le více vychá­ze­jí na povrch sla­bi­ny záplet­ky, scé­ná­ře a tedy asi i kniž­ní před­lo­hy (kte­rou jsem neče­tl, ale jsem toho názo­ru, že film by měl fun­go­vat i bez zna­los­ti kni­hy). To je někdy doce­la iri­tu­jí­cí, posta­vy pro­ná­še­jí vato­vé věty, neu­stá­le se něče­mu diví, občas se cho­va­jí nelo­gic­ky, ba pří­mo vylo­že­ně dement­ně...

Naštěstí se na to díky výše zmí­ně­ným kla­dům dá doce­la i kou­kat a nenu­dit se. Člověk sice má tako­vý zvlášt­ní dojem, že tohle už kdy­si kde­si nějak podob­ně udě­la­né viděl, ale vylo­že­ná hrůza to není. Pro mě osob­ně to bylo o něco stra­vi­tel­něj­ší než Twilight. Samozřejmě, posta­vy pro­ná­še­jí podiv­ně věty a jsou nále­ži­tě „vystaj­lo­va­né“ (asi aby na ně děv­ča­ta spo­či­nu­la roz­tou­že­ným pohle­dem), ale na to si holt už při sle­do­vá­ní podob­ných děl musí­mě nějak zvyk­nout.

Něco k ději: ztra­tí­te paměť a pak jakousi kle­cí vyje­de­te naho­ru, kde se nachá­zí pri­ma palou­ček, kte­rý je ale ze všech stran obklo­pen obro­vi­tán­skou zdí. Na palouč­ku jsou něja­cí dal­ší klu­ci, někte­ří z nich tam žijí už 3 roky. Nikdo si nic nepa­ma­tu­je, jen po čase jsou sto vzpo­me­nout si na své jmé­no, neví co tam mají dělat, kdo byli před­tím, apod. V jed­né ze stěn je východ z palouč­ku, pro­blém je ale v tom, že vede skrz děsi­vý a obří laby­rint, ve kte­rém ješ­tě ke vše­mu síd­lí „rmu­to­vé“, což jsou něja­ké potvo­ry, kte­ré ale nikdo nikdy nevi­děl (přes­to se jich všich­ni bojí a občas něko­ho „uštknou“). Každý měsíc cho­dí výta­hem jíd­lo a něja­ký nová­ček - všech­no to jsou klu­ci (ne, není tam žád­ná homose­xu­ál­ní scé­na, i když fil­mu by asi jen těž­ko moh­lo ublí­žit..). Občas někdo umře, rych­lí hoši pro­zkou­má­va­jí a mapu­jí laby­rint, ostat­ní spo­lu obdě­lá­va­jí půdu (ani zde není náznak homose­xu­a­li­ty) a sta­ra­jí se o obyd­lí.

Vzpomněl jsem si v té chví­li na Marleyho - No woman no cry... 🙂