Hodnocení článku
(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Dcera novináře Charlieho (Jack Reynor) zmizí beze stopy v poušti. Po osmi letech se nečekaně vrací - a radostné rodinné shledání se mění v děsivou noční můru. Tento neúprosný psychologický horor přináší nové pojetí kultovního mýtu o monstru prostřednictvím děsivého prokletí mladé dívky jménem Katie (Natalie Grace), které její rodinu přivádí k zoufalé snaze zjistit, co se Katie stalo, aby ji zachránili, a zachránili tak i sebe, než bude příliš pozdě...
Mumie je jedním z klasických monster, kterých zřejmě nikdy není dost. Minimálně to naznačuje Hollywood, který zpracování monster jako Drákula, Frankenstein či Mumie chrlí v pravidelných konstelacích. Mumie je slavným filmovým monstrem již od časů filmu s Borisem Karloffem z roku 1932, za 2 roky také dojde na návrat série Mumie s Brendanem Fraserem v hlavní roli. Nová Mumie ovšem přichází do kin už nyní, konkrétně v podobě filmu Lee Cronin: Mumie. Režisér a scenárista Smrtelného zla: Probuzení tak vsadil na své pojetí klasického monstra, velkou výhodou novinky tohoto irského filmaře je poté fakt, že díky vzpomínkám na jeho Smrtelné zlo působí autorsky. Všem tak nicméně pravděpodobně dochází, že tahle verze bude mít k filmům s Brendanem Fraserem hodně daleko.
Vše začíná hezky. Charlie v podání Jacka Reynora je novinář a otec dvou dětí, přičemž třetí dítě se mu má narodit již brzy, zároveň ho má také čekat povýšení v práci. Jenže pak náhle zmizí jeho dcera Katie, ani policejním orgánům se poté nepodaří jejich ztracenou dceru najít. Uběhne 8 let, během kterých se Charliemu a jeho ženě Larisse v podání Laii Costy narodí nová dcera Maud. Právě po osmi letech se poté Katie za záhadných okolností vrací. K veselému shledání má ovšem tahle situace daleko. Nejen že je Katie nalezena po havárii letadla v sarkofágu, ale kromě zdánlivě kožní vyrážky se dcera začne chovat agresivně a podezřele. A pak se ukáže, že i když Katie možná vypadá jako Katie, možná to tak úplně nemusí být ta stará dobrá Katie.
Zhruba první polovina působí u Croninovy Mumie dojmem, že si chtěl Cronin spíše natočit nového Vymítače ďábla, aby mu rázem došlo, že na tuto značku nemá práva, a svůj rozepsaný příběh se tak rozhodl napojit na jinou hororovou proprietu. Na Croninově Mumii je nicméně určitě pozitivní to, že na to jde skutečně tak trochu po svém. A především se po cudnější první polovině ukáže, že i v tomhle Croninově filmu je prostor pro dávku brutálního násilí a výrazného vizuálu. Cronin i tentokrát umí pracovat s lekačkami, nebojí se nepříjemnost dolovat i přístupem k vizuálu, především se ve stěžejní chvíli nebrání tomu utrhnout se i tentokrát ze řetězu. Je jen škoda, že jeho Mumie trvá 133 minut, což je tak trochu pochybný přepal. Cronin sice dost času využívá pro budování atmosféry a postav, přeci jen ovšem chvíli začne být zřejmé, že dramaturg opět jednou nerozeznal míru. A čekání na záživnější druhou polovinu si tak obhajuje jen napůl.
Ve středu filmu je velmi palčivé téma – ztráta dítěte. Únos či náhlé zmizení dítěte je jednou z nejhorších věcí, která se může člověku stát, Croninova Mumie se to poté pokouší ilustrovat. Náhlý telefonát o znovuobjevení Katie samozřejmě u rodiny vyvolá pozitivní reakce, divák už nicméně předem tuší, že se věci nebudou vyvíjet zrovna slibně. Cronin má v tomhle ohledu příležitost posunout palčivost tématu ještě o kus dál a pracovat s formou zármutku. Po zmizení Katie skáčeme v čase o 8 let a nejsme tudíž svědky toho, jak moc se u rodiny Cannonových fáze zármutku vyvíjely, už při skoku o 8 let je ovšem patrné, že staré rány pořád nejsou tak úplně zahojené. Součástí filmu je poté zdánlivě silný moment, který dokáže tuhle hloubku podtrhnout a přes nadpřirozené prvky učinit z této Mumie realistické psychologické drama, které nebude působit vyloženě naivně a sluníčkově. Je proto škoda, že zrovna v tomto ohledu nakonec Cronin pouští zpátečku a směřování jeho příběhu nakonec působí jako takové ty alternativní konce, které si na testovacích projekcích vymodlí nespokojení diváci. A brutální horor začne mít až příliš pohádkové záchvěvy. A působit díky tomu méně nihilisticky, ale také méně upřímně v rámci tak palčivého tématu.
Neznamená to nicméně, že by nová Mumie měla být filmem pro celou rodinu. Je brutální a krvavá, Cronin dokáže působit, že snad za pochodu využívá nevyužité nápady pro své Smrtelné zlo. Právě to začne nová Mumie evokovat také poměrně snadno, přitom ne nutně jen faktem, že režisér minule točil právě nové Smrtelné zlo. Už při oznámení Cronin prohlásil, že chce ve svém filmu představit něco starobylého a děsivého, minimálně v rámci násilí poté tlačí gore na možné maximum. Napojení na Mumii a jakousi formu mytologie s ní spojenou ovšem tenhle film v podstatě nepotřebuje, scénář by šel teoreticky vzít a skutečně by ho šlo přepracovat do nového Vymítače ďábla, filmu ze série Insidious či podobných hororů. S konceptem mumií se tu tak pracuje alespoň pomocí formy jistých hieroglyfů a účasti škorpionů, bude nicméně těžké se divit tomu, že někomu bude Mumie klidně i pár hodin po premiéře splývat s jinými horory podobného typu.
Cronin pořád nicméně umí budovat napětí, když už se poté může zdát, že se tentokrát skutečně drží zkrátka, několikrát naznačí, že opravdu ne. Logika tu tak sice za pochodu párkrát letí z okna a občas se také ukáže, že film naznačuje jistý směr, aby nakonec ukázal, že se zrovna tímto daným směrem tak úplně nevydává. Přesto si Cronin tohle matení dokáže obhájit. A i když to není klasický příběh o Mumii, jde přeci jen zpozorovat, že Cronin nějak pracuje s již zavedenou mytologií kolem různých inkarnací titulního monstra. I když jeho Mumie není dokonalá, musí se tak nějak ocenit, že jeho pojetí Mumie není tak úplně derivát. A že si jde skutečně obhájit realizaci další Mumie po tuctech jiných zpracování – před i po.
Tohle pojetí Mumie má nakonec poměrně blízko k body hororu, i tentokrát navíc u Cronina hraje poměrně výraznou roli práce se zvukem, který dokáže být chvílemi ještě nepříjemnější nežli výjevy na plátně. A to se na něm občas dějí poměrně nechutné, fyzicky nepříjemné věci. Na poměry hororového žánru poté jistě potěší i poměrně výrazné herecké výkony – a to nejen ze strany dospělých, ale také dětských herců. Jack Reynor možná není prvoplánový tahoun a může se zdát, že je ve věku pouhých 34 let tak trochu do hlavní role obsazen omylem, veškeré pochyby ovšem dokáže rozmést po pár scénách, ve kterých má ztvárnit truchlícího otce. Stejně výrazná je Laia Costa, především je tu ovšem Natalie Grace, která je v roli Katie stejně působivá jako byla v původním Vymítači ďábla Linda Blair. Je tu poté také May Calamawy, která tu má dosti výraznou roli detektivky Dalie Zaki, jedná se o další důkaz toho, že by tuhle herečku mohla čekat slibná kariéra.
Cronin svou zápletku postupně rozvíjí a ukáže přitom, že se snaží v rámci příběhu své Mumie vyjádřit i k trochu jiným věcem nežli jen rodinnému traumatu. Ke svému filmu poté přistupuje vážně, byť se občas objevují záchvěvy černého humoru, který je ovšem velmi často na hraně a koketuje s hranicemi toho, co jde ještě vnímat jako černý humor a co už jako vyložený gore. Jak se ovšem v zákulisí nemluvilo o Croninově úplně hezky a i embargo nevzbuzovalo zrovna velké naděje, Croninova Mumie má nakonec daleko k tragédii. Je to poměrně neotesaná hororová podívaná, na druhou stranu je ovšem patrně autorská a v kontextu filmu o titulních monstrech svěží. Croninovi jde pořád více o horor nežli o snahu o formu sociálních komentářů, jde také o případ, kdy se ukazuje, že občas nemusí být tak úplně špatně, že s filmařem někdo konverzuje o jeho dílu a nechá si od něj poradit. Mumie Lee Cronina je tak autorská podívaná – se vším dobrým i špatným, co to může obnášet.
Mumie Lee Cronina ve výsledku představuje rozporuplnou, ale v lecčems pozoruhodnou podívanou. Na jednu stranu jde o film, který se snaží vymanit ze zajetých šablon a nabídnout vlastní, autorsky uchopený pohled na klasické monstrum. Na stranu druhou ho ovšem sráží nevyvážené tempo, místy přepálená stopáž a především ne zcela využitý potenciál silného tématu rodinného traumatu, které mohlo dodat příběhu mnohem větší hloubku. Přesto nejde o tuctový horor, který by zapadl mezi desítky jiných žánrových titulů. Cronin dokáže budovat nepříjemnou atmosféru, pracovat s brutálním vizuálem a v klíčových momentech ukázat, že má jako tvůrce jasnou vizi. Jeho Mumie tak sice není bezchybná, ale zároveň potvrzuje, že i po letech lze s ikonickým monstrem přijít s něčím relativně svěžím. A právě v tom spočívá paradoxně nejen její největší síla… ale i slabina!
(4,91 z 5)
Super, těším se i po ne moc dobrých prvních recenzích.