Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň - Kdysi dávno v Narnii

Pokud má film v pro­duk­ci Disney, vzni­ká pod­le vele­ú­spěš­né kniž­ní pohád­ko­vé před­lo­hy od C. S. Lewise a reží­ru­je Andrew Adamson (Shrek, Shrek 2), není pří­liš prav­dě­po­dob­né, že koneč­ný výsle­dek bude akč­ní thriller. Proto mě doce­la udi­vi­ly někte­ré recen­ze, kte­ré str­há­va­ly body prá­vě za „pohád­ko­vost“. Trošku za to může to, že Letopisy Narnie byly někdy pre­zen­to­vá­ny jako Pán prs­te­nů pro děti. Jistě, urči­té spo­leč­né zna­ky tu najde­te (napří­klad str­hu­jí­cí finál­ní bitvy), ale nemys­lím, že srov­ná­vat oba pro­jek­ty je na mís­tě. Fantasy a dět­ské pří­běhy mají něco spo­leč­né­ho, ale také se v mno­ha aspek­tech liší. Pohádky mají něko­lik základ­ních pra­vi­del, na kte­ré je nut­no při­stou­pit (tedy, pokud si je chce­te užít na plno). Samozřejmostí je to, že musí­te být schop­ni pro­bu­dit v sobě ale­spoň troš­ku infan­ti­li­ty, při­pra­vit se na řád­nou dáv­ku sen­ti­men­tu, kte­rý je nedíl­nou sou­čás­tí toho­to žán­ru. Neobvyklé není a to, že se stří­da­jí scé­ny vyslo­ve­ně tem­né s hero­ic­ký­mi a až pate­tic­ký­mi momen­ty. Dále jsou jas­ně nade­fi­no­va­né dva pro­ti­pó­ly – Zlo a Dobro. To vše je u pohá­dek nejen obvyk­lé, ale více méně nut­né. Letopisy Narnie: Lev, čaro­děj­ni­ce a skříň v tom­to nejsou jiné. Pokud hod­lá­te hle­dat alter­na­ti­vu Jacksonových vele­děl, pak vás čeká zkla­má­ní, jestli­že si ovšem hod­lá­te užít kou­zel­ný pří­běh pro děti a ty, kte­ří se jimi na pár minut nebo­jí stát, bude­te nad­mí­ru spo­ko­je­ni.Začátek fil­mu uka­zu­je, že na drs­něj­ší oka­mži­ky si bude­te muset zvyk­nou (i když pokud jste jako malí čet­li pohád­ky od někte­rých čes­kých kla­sic­kých auto­rů, ty také neby­ly zrov­na jem­né) – Londýn se ocit­ne pod letec­kým úto­kem. Čtveřice sou­ro­zen­ců Petr (William Moseley), Edmund (Skandar Keynes), Zuzana (Anna Popplewell) a Lucinka (Georgie Henley) je násled­ně poslá­na na ven­kov, aby unik­la hrůzám vál­ky. Ale aniž by to tuši­li, prá­vě tady začne boj, kte­rý roz­hod­ne o osu­du říše Narnie. Cesta do ní se ukrý­vá v šat­ní­ků umís­tě­ném v prázd­ném poko­ji. Království je pod nad­vlá­dou Bílé čaro­děj­ky (Tilda Swinton), kte­rá se sama paso­va­la na vlád­ky­ni a při­vo­la­la na Narnii věč­nou zimu. Každého, kdo se jí posta­vil necha­la zka­me­nět. Ale pro­roc­tví pra­ví, že čtve­ři­ce lidí, dva syno­vé Adama a dvě dce­ry Evy zba­ví zemi její kru­to­vlá­dy.

Očekával jsem, že z postav se sta­ne jed­na středo­bo­dem pří­bě­hu a ostat­ní budou hrát dru­hé „hous­le“. Byl jsem pří­jem­ně pře­kva­pen, pro­to­že pozor­nost je téměř spra­ved­li­vě věno­vá­na všem čle­nům hrdin­ské čtve­ři­ce. Casting se pove­dl, a pokud nejste zary­tý­mi odpůr­ci před a puber­tál­ních dětí, pak vám budou her­ci, kte­ří je ztvár­ni­li urči­tě sym­pa­tič­tí (i když je mi jas­né, že se najde i něko­lik těch, kte­ří jim nebu­dou moc při­jít na jmé­no). Z dospě­lých zaujme pře­de­vším Tilda Swinton. Ta na sebe upo­zor­ni­la už v Constantinovi. Nyní opět exce­lu­je. Její Bílá čaro­děj­ka je doko­na­lým zápor­ným cha­rak­te­rem. Je chlad­ná, s mini­mem výra­zo­vých pro­střed­ků, ale přes­to z ní její kru­tost doslo­va čiší. Dále mě potě­šil James McAvoy jako Pan Tumnus. Je nato­lik cha­risma­tic­ký, že si ho musí oblí­bit všech­ny věko­vé gene­ra­ce, kte­ré film uvi­dí. Důležitou roli hra­jí i mlu­ví­cí zví­řa­ta. Humor má na sta­rost pře­de­vším bobr (Ray Winstone), kte­rý s rados­tí pro­vo­ku­je svou ženu (Dawn French). Dále se zde obje­ví napří­klad liš­ka (Rupert Everest) a hlav­ně vůd­ce odbo­je lev Aslan (Liam Neeson).

K herec­tví nejmen­ších lze mít samo­zřej­mě něko­lik výhrad (někdy mír­né pře­hrá­vá­ní v emo­ci­o­nál­ně vypja­tých scé­nách), ale objek­tiv­ně řeče­no s ohle­dem na jejich věk podá­va­jí více než dob­rý výkon, někdy vyni­ka­jí­cí. Těžko hod­no­tit talent počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ných zví­řat, ale gra­fi­ci si dali zále­žet, tak­že roz­dí­ly mezi scé­na­mi, kde se pohy­bu­jí sku­teč­ní tvo­ro­vé a ty, kde jsou v cen­t­ru dění ti, jenž byli stvo­ře­ní ve svě­tě 0 a 1 jsou sice patr­né, ale nepří­liš výraz­né

Triky tu jsou vel­mi důle­ži­té. Především v závě­reč­né čás­ti, kdy se ode­hra­je monu­men­tál­ní bitva mezi sila­mi Bílé čaro­děj­ky a Aslanem a jeho stou­pen­ci. Právě tato chví­le nej­ví­ce evo­ku­je Pána prs­te­nů, respek­ti­ve střet u Minas Tirith. A to pře­de­vším svou monu­men­tál­nos­tí. Pokud bych tedy srov­ná­val pak jedi­ně ten­to oka­mžik. Vlastně se ani nedo­ká­ži roz­hod­nout, kte­rá scé­na byla úchvat­něj­ší. Ta v Letopisech Narnie je troš­ku komor­něj­ší a krat­ší, ale zase se zde obje­vu­je mno­ho zají­ma­vých mýtic­kých bytos­tí (ken­tau­ři, mino­tau­ři, kyklo­po­vé, skře­ti…) a zví­řat. A víte co, nebu­du srov­ná­vat ani tady. Bude muset sta­čit jen to, že Lev, čaro­děj­ni­ce s skříň nabí­zí dechbe­rou­cí pře­hlíd­ku dob­ře zvlád­nu­tých efek­tů, kte­rým může kon­ku­ro­vat jen málo­co.

Pokud bychom našli důstoj­né­ho riva­la v oblas­ti vizu­ál­ní, pak v té hudeb­ní by to šlo mno­hem hůře. Natolik pod­ma­ni­vá, dyna­mic­ká a sty­lo­vá hud­ba, kte­rá zná­so­bí atmo­sfé­ru vyvo­la­nou tím, co vidí vaše oči, je jen v málo­kte­rém fil­mu. Mystické a éte­ric­ké voká­ly stří­da­jí hro­mo­vé pocho­dy. Vynikají, pros­tě vyni­ka­jí­cí.

Jestli bych měl upo­zor­nit na něja­kou chy­bu, pak to byl mís­ty zma­te­ný střih. Některé pře­cho­dy scén jsou násil­né a zbě­si­lé. Myslím, že je to vel­mi oči­vid­né hlav­ně ve dvou pří­pa­dech. Další „zápo­ry“ už jsou spor­né. Ne, kaž­dý sne­se tak vyso­kou dáv­kou sen­ti­men­ta­li­ty, kdy se zra­dy odpouš­tí za pár vte­řin a násled­ně si všich­ni pada­jí do náru­če, řeky slz a neu­stá­lé objí­má­ní. Chápu, že něko­mu to při­jde spíš k smí­chu, ale já jsem jeden z těch, kte­ří doká­ží pro­bu­dit dětin­skou nai­vi­tu, kte­rou v sobě skrý­vá (někdo hlu­bo­ko, někdo ješ­tě hlou­bě­ji) vět­ši­na z nás, tak­že na mě tyto chví­le fun­go­va­ly, tak jak měly, tedy dojem­ně.

Je to pohád­ka, jako pohád­ku ji ber­te. Pokud ne, pak spo­ko­je­ni nebu­de­te (i když prav­dou je, že vizu­ál­ní strán­ka a hud­ba budou fun­go­vat bez ohle­du na to, jaký žánr oče­ká­vá­te). Jisté je, že děti budou nad­še­né, ale u dospě­lých už nebu­de situ­a­ce tak jas­ná. Jde o to, jest­li je více těch, kte­ří jsou rádi, že je pohád­ka pohád­ko­vá nebo těch, kte­ří jí prá­vě toto vyčí­ta­jí.

Recenze sepsá­na: 23. 1. 2006

---