Pokud má film v produkci Disney, vzniká podle veleúspěšné knižní pohádkové předlohy od C. S. Lewise a režíruje Andrew Adamson (Shrek, Shrek 2), není příliš pravděpodobné, že konečný výsledek bude akční thriller. Proto mě docela udivily některé recenze, které strhávaly body právě za „pohádkovost“. Trošku za to může to, že Letopisy Narnie byly někdy prezentovány jako Pán prstenů pro děti. Jistě, určité společné znaky tu najdete (například strhující finální bitvy), ale nemyslím, že srovnávat oba projekty je na místě. Fantasy a dětské příběhy mají něco společného, ale také se v mnoha aspektech liší. Pohádky mají několik základních pravidel, na které je nutno přistoupit (tedy, pokud si je chcete užít na plno). Samozřejmostí je to, že musíte být schopni probudit v sobě alespoň trošku infantility, připravit se na řádnou dávku sentimentu, který je nedílnou součástí tohoto žánru. Neobvyklé není a to, že se střídají scény vysloveně temné s heroickými a až patetickými momenty. Dále jsou jasně nadefinované dva protipóly – Zlo a Dobro. To vše je u pohádek nejen obvyklé, ale více méně nutné. Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň v tomto nejsou jiné. Pokud hodláte hledat alternativu Jacksonových veleděl, pak vás čeká zklamání, jestliže si ovšem hodláte užít kouzelný příběh pro děti a ty, kteří se jimi na pár minut nebojí stát, budete nadmíru spokojeni.Začátek filmu ukazuje, že na drsnější okamžiky si budete muset zvyknou (i když pokud jste jako malí četli pohádky od některých českých klasických autorů, ty také nebyly zrovna jemné) – Londýn se ocitne pod leteckým útokem. Čtveřice sourozenců Petr (William Moseley), Edmund (Skandar Keynes), Zuzana (Anna Popplewell) a Lucinka (Georgie Henley) je následně poslána na venkov, aby unikla hrůzám války. Ale aniž by to tušili, právě tady začne boj, který rozhodne o osudu říše Narnie. Cesta do ní se ukrývá v šatníků umístěném v prázdném pokoji. Království je pod nadvládou Bílé čarodějky (Tilda Swinton), která se sama pasovala na vládkyni a přivolala na Narnii věčnou zimu. Každého, kdo se jí postavil nechala zkamenět. Ale proroctví praví, že čtveřice lidí, dva synové Adama a dvě dcery Evy zbaví zemi její krutovlády.
Očekával jsem, že z postav se stane jedna středobodem příběhu a ostatní budou hrát druhé „housle“. Byl jsem příjemně překvapen, protože pozornost je téměř spravedlivě věnována všem členům hrdinské čtveřice. Casting se povedl, a pokud nejste zarytými odpůrci před a pubertálních dětí, pak vám budou herci, kteří je ztvárnili určitě sympatičtí (i když je mi jasné, že se najde i několik těch, kteří jim nebudou moc přijít na jméno). Z dospělých zaujme především Tilda Swinton. Ta na sebe upozornila už v Constantinovi. Nyní opět exceluje. Její Bílá čarodějka je dokonalým záporným charakterem. Je chladná, s minimem výrazových prostředků, ale přesto z ní její krutost doslova čiší. Dále mě potěšil James McAvoy jako Pan Tumnus. Je natolik charismatický, že si ho musí oblíbit všechny věkové generace, které film uvidí. Důležitou roli hrají i mluvící zvířata. Humor má na starost především bobr (Ray Winstone), který s radostí provokuje svou ženu (Dawn French). Dále se zde objeví například liška (Rupert Everest) a hlavně vůdce odboje lev Aslan (Liam Neeson).
K herectví nejmenších lze mít samozřejmě několik výhrad (někdy mírné přehrávání v emocionálně vypjatých scénách), ale objektivně řečeno s ohledem na jejich věk podávají více než dobrý výkon, někdy vynikající. Těžko hodnotit talent počítačově animovaných zvířat, ale grafici si dali záležet, takže rozdíly mezi scénami, kde se pohybují skuteční tvorové a ty, kde jsou v centru dění ti, jenž byli stvoření ve světě 0 a 1 jsou sice patrné, ale nepříliš výrazné
Triky tu jsou velmi důležité. Především v závěrečné části, kdy se odehraje monumentální bitva mezi silami Bílé čarodějky a Aslanem a jeho stoupenci. Právě tato chvíle nejvíce evokuje Pána prstenů, respektive střet u Minas Tirith. A to především svou monumentálností. Pokud bych tedy srovnával pak jedině tento okamžik. Vlastně se ani nedokáži rozhodnout, která scéna byla úchvatnější. Ta v Letopisech Narnie je trošku komornější a kratší, ale zase se zde objevuje mnoho zajímavých mýtických bytostí (kentauři, minotauři, kyklopové, skřeti…) a zvířat. A víte co, nebudu srovnávat ani tady. Bude muset stačit jen to, že Lev, čarodějnice s skříň nabízí dechberoucí přehlídku dobře zvládnutých efektů, kterým může konkurovat jen máloco.
Pokud bychom našli důstojného rivala v oblasti vizuální, pak v té hudební by to šlo mnohem hůře. Natolik podmanivá, dynamická a stylová hudba, která znásobí atmosféru vyvolanou tím, co vidí vaše oči, je jen v málokterém filmu. Mystické a éterické vokály střídají hromové pochody. Vynikají, prostě vynikající.
Jestli bych měl upozornit na nějakou chybu, pak to byl místy zmatený střih. Některé přechody scén jsou násilné a zběsilé. Myslím, že je to velmi očividné hlavně ve dvou případech. Další „zápory“ už jsou sporné. Ne, každý snese tak vysokou dávkou sentimentality, kdy se zrady odpouští za pár vteřin a následně si všichni padají do náruče, řeky slz a neustálé objímání. Chápu, že někomu to přijde spíš k smíchu, ale já jsem jeden z těch, kteří dokáží probudit dětinskou naivitu, kterou v sobě skrývá (někdo hluboko, někdo ještě hlouběji) většina z nás, takže na mě tyto chvíle fungovaly, tak jak měly, tedy dojemně.
Je to pohádka, jako pohádku ji berte. Pokud ne, pak spokojeni nebudete (i když pravdou je, že vizuální stránka a hudba budou fungovat bez ohledu na to, jaký žánr očekáváte). Jisté je, že děti budou nadšené, ale u dospělých už nebude situace tak jasná. Jde o to, jestli je více těch, kteří jsou rádi, že je pohádka pohádková nebo těch, kteří jí právě toto vyčítají.
Recenze sepsána: 23. 1. 2006
Nejnovější komentáře