Maestro v d moll (2022)

Photo © Netflix

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Pro řec­kou fil­mo­vou tvor­bu (mož­ná i z důvo­du její­ho spo­ra­dic­ké­ho výsky­tu u nás - mimo­cho­dem slo­vo spo­ra­dic­ky je řec­ké - od Sporád) mám jis­tou sla­bost. Seriál Maestro není dob­ré sta­vět na něja­ké vel­ké pie­desta­ly, není to bůhví­ja­ká pře­kva­pi­vá zále­ži­tost, nicmé­ně - a to je jeho hlav­ní před­nos­tí - se mu dob­ře daří vybrat správ­né ingre­di­en­ce a ty vhod­ně smí­chat. Podobně, jako když dělá­te řec­ký salát. Není to vel­ké umě­ní, avšak při dodr­že­ní správ­né­ho pomě­ru a kva­lit­ních suro­vin, se dosta­ví fajn výsle­dek.

Hudebník Orestes se vydá­vá na ost­rov Paxos, neboť tam byl pozván, aby pomohl uspo­řá­dat pra­vi­del­ný hudeb­ní fes­ti­val, kte­rý byl v před­cho­zích letech patr­ně pře­ru­šen násled­kem roz­ma­chu covi­du 19. Orestes tedy při­jíž­dí a potká­vá o gene­ra­ci mlad­ší Kleliu. Mezi nimi se roz­vi­ne záplet­ka, kte­rá si ničím neza­dá s Rosamunde Pilcher. Být to jen o tom, asi by seri­ál pat­řil někam do večer­ní­ho pro­gra­mu TV Barrandov, jen­že na ost­ro­vě žijí ješ­tě jiní lidé, kaž­dý má něja­ké­ho toho kost­liv­ce ve skří­ni a když bude­te pozor­ně sle­do­vat, kost­liv­ci budou hla­si­tě chřes­tit kost­mi a mož­ná i něja­ký vypad­ne. V tom spo­čí­vá kouz­lo toho­to seri­á­lu, u jehož sle­do­vá­ní mě krom výše zmí­ně­né Rosamunde čas­to při­chá­ze­lo na mysl i Lynchovo Twin Peaks, pokud by tedy bylo toče­no v Řecku a korek­tu­ru tomu děla­la paní Pilcher s paní Steel. Ano, nesty­dím se, mně se to líbi­lo.

Velkým plu­sem jsou neo­kou­ka­né herec­ké tvá­ře, cit­li­vé pro­stři­hy do minu­los­ti a fajn vybra­ná pod­kre­so­vá hud­ba (Goldfrapp, Cat´s Eyes,...).

Vrabci na stře­chách řec­kých větr­ných mlýnů si cvr­li­ka­jí, že prý se zača­lo s pří­pra­va­mi na dru­hou sérii. Inu, proč ne, ten závěr si o ni pří­mo (až mož­ná přespří­liš pod­bí­zi­vě) říká.