Meky - Životopis o zpěvákovi co vzal Karlu Gottovi Zlatého slavíka

Meky

Miroslav Žbirka, zná­mý pod jmé­nem Meky, není žád­ný dra­ma­tic­ký vypra­věč ani pís­nič­ko­vý „srd­cerváč“. Každopádně však svým pro­je­vem zaujme divá­ky nejen na kon­cert­ním podiu, ale i na fil­mo­vém plát­ně. Do pově­do­mí poslu­cha­čů popu­lár­ní hud­by se dostal již v roce 1977, kdy spo­lu s Jánem Lehotským a Marikou Gombitovou zalo­ži­li sku­pi­nu Modus. Od té doby uply­nu­lo hod­ně let a není na ško­du si spo­lu s Mekym při­po­me­nout, že pro­fe­se zpě­vá­ka a skla­da­te­le pís­ni­ček není žád­ná pro­cház­ka růžo­vým sadem, kde se rodí pís­nič­ky kaž­dé ráno a popu­la­ri­ta padá jako lis­tí ze stro­mu. Zpěvák, kte­rý začí­nal své hudeb­ní vystou­pe­ní v soci­a­lis­tic­kém Československu, má na svém kon­tě mno­ho zná­mých hitů, byl za svou tvor­bu oce­něn, stá­le pořá­dá kon­cer­ty a účast­ní se cha­ri­ta­tiv­ních akcí. V novém fil­mu „Meky“ postup­ně před kame­rou ote­ví­rá nejen svůj svět vzpo­mí­nek, ale při­po­mí­ná situ­a­ce a osob­nos­ti, kte­ré jej výraz­ně ovliv­ni­ly. Chvílemi má jeho pro­jev blí­že k osob­ní výpo­vě­di, chví­le­mi situ­a­ce jen komen­tu­je. Každopádně Meky půso­bí vel­mi uvol­ně­ně a svě­že.

Režisér a scé­náris­ta Šimon Šafránek má už na svém kon­tě video­kli­py a pro Českou tele­vi­zi nato­čil hudeb­ní sérii i zázna­my hudeb­ních vystou­pe­ní. Věnuje se také hudeb­ním doku­men­tům a mezi ně se řadí i film “Meky“. Režisér nechá­vá hlav­ní posta­vu hovo­řit o rodi­ně a dět­ství, hudeb­ních začát­cích, pro­fes­ních pro­blé­mech i rados­tech. Meky vede vlast­ně mono­log, kdy se vra­cí na mís­ta kon­cer­tů, do nahrá­va­cí­ho stu­dia nebo domů. Na dobu minu­lou také vzpo­mí­na­jí spo­lu­hrá­či Laco Lučenič i Ján Lehotský. Meky před­sta­ví své osu­do­vé ženy i děti. Všichni vzpo­mí­na­jí na léta minu­lá s  nad­hle­dem, i když je patr­né, že pro­fes­ní spo­lu­prá­ce ani rodin­né sou­ži­tí neby­lo vždy snad­né pro­po­jit.  Celkovou atmo­sfé­ru ze 70. a 80. let navo­zu­jí sestři­hy TV zázna­mů, kte­ré jsou s odstu­pem doce­la úsměv­né, ale doku­men­tu­jí teh­dej­ší názo­ry běž­ných obča­nů i osob­nos­tí z hudeb­ní scé­ny. Díky fil­mo­vé­mu archi­vu je mož­né sle­do­vat hudeb­ní začát­ky Mekyho, jeho úspěš­né kon­cer­ty i natá­če­ní ve vyhlá­še­ných stu­di­ích Abbey Road v Londýně.

Velký podíl na vyzně­ní jed­not­li­vých scén má kame­ra­man Martin Žiaran, kte­rý je zku­še­ný kame­ra­man (Vlastníci, Na stře­še, Učitelka, Čertí brko). Jeho repor­táž­ní kame­ra respek­tu­je vol­né tem­po vyprá­vě­ní, ale sou­čas­ně mění úhly pohle­du a zob­ra­zu­je i drob­né detai­ly v okol­ním pro­sto­ru.

Co mě na fil­mu zau­ja­lo? Především množ­ství dobo­vé­ho mate­ri­á­lu a jeho pro­po­je­ní s vyprá­vě­ním hlav­ní posta­vy. Tak doce­la jsem nedo­ce­ni­la tro­ji­tou sek­ven­ci blon­ďa­té dív­ky v plav­kách, kte­rá se ve fil­mu něko­li­krát opa­ku­je.  Zpočátku jsem to vza­la jako vtip, ale nej­spíš je to něja­ký autor­ský úmy­sl, jehož kva­li­ta mi nějak unik­la. Příjemně mě nao­pak pře­kva­pi­la výpo­věď Laca Lučeniče, kte­rý zce­la ote­vře­ně hovo­ří o spo­lu­prá­ci s Mekym. Když říkám pří­jem­ně, pak mys­lím prá­vě syro­vost jeho výpo­vě­di, kte­rá tak tro­chu sto­jí v pro­ti­kla­du k poklid­né­mu pro­je­vu Mekyho. U toho mě nao­pak pře­kva­pi­lo, že jeho roz­váž­né cho­vá­ní a vyprá­vě­ní se změ­ní, když mlu­ví o hud­bě nebo zpí­vá. Je to jas­né. Zpěváka hud­ba živo­tem nejen pro­vá­zí, ale půso­bí jako jeho „živá voda“.

Film nemá ambi­ce postih­nout podrob­ně život hlav­ní posta­vy, ani hod­no­tit jeho pro­fes­ní dráhu a tvor­bu. Tvůrcům se však poda­ři­lo vytvo­řit doku­ment nejen o jed­né popu­lár­ní osob­nos­ti sou­čas­né hudeb­ní scé­ny, ale sou­čas­ně zachy­tit atmo­sfé­ru v soci­a­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti, kte­rá měla vliv nejen na tvor­bu uměl­ců, ale sou­čas­ně ovliv­ňo­va­la i názo­ry pub­li­ka. Film mě zau­jal for­mou zpra­co­vá­ní i nefor­mál­ním pro­je­vem Mekyho.

Foto: Bontonfilm