Miroslav Žbirka, známý pod jménem Meky, není žádný dramatický vypravěč ani písničkový „srdcerváč“. Každopádně však svým projevem zaujme diváky nejen na koncertním podiu, ale i na filmovém plátně. Do povědomí posluchačů populární hudby se dostal již v roce 1977, kdy spolu s Jánem Lehotským a Marikou Gombitovou založili skupinu Modus. Od té doby uplynulo hodně let a není na škodu si spolu s Mekym připomenout, že profese zpěváka a skladatele písniček není žádná procházka růžovým sadem, kde se rodí písničky každé ráno a popularita padá jako listí ze stromu. Zpěvák, který začínal své hudební vystoupení v socialistickém Československu, má na svém kontě mnoho známých hitů, byl za svou tvorbu oceněn, stále pořádá koncerty a účastní se charitativních akcí. V novém filmu „Meky“ postupně před kamerou otevírá nejen svůj svět vzpomínek, ale připomíná situace a osobnosti, které jej výrazně ovlivnily. Chvílemi má jeho projev blíže k osobní výpovědi, chvílemi situace jen komentuje. Každopádně Meky působí velmi uvolněně a svěže.
Režisér a scénárista Šimon Šafránek má už na svém kontě videoklipy a pro Českou televizi natočil hudební sérii i záznamy hudebních vystoupení. Věnuje se také hudebním dokumentům a mezi ně se řadí i film “Meky“. Režisér nechává hlavní postavu hovořit o rodině a dětství, hudebních začátcích, profesních problémech i radostech. Meky vede vlastně monolog, kdy se vrací na místa koncertů, do nahrávacího studia nebo domů. Na dobu minulou také vzpomínají spoluhráči Laco Lučenič i Ján Lehotský. Meky představí své osudové ženy i děti. Všichni vzpomínají na léta minulá s nadhledem, i když je patrné, že profesní spolupráce ani rodinné soužití nebylo vždy snadné propojit. Celkovou atmosféru ze 70. a 80. let navozují sestřihy TV záznamů, které jsou s odstupem docela úsměvné, ale dokumentují tehdejší názory běžných občanů i osobností z hudební scény. Díky filmovému archivu je možné sledovat hudební začátky Mekyho, jeho úspěšné koncerty i natáčení ve vyhlášených studiích Abbey Road v Londýně.
Velký podíl na vyznění jednotlivých scén má kameraman Martin Žiaran, který je zkušený kameraman (Vlastníci, Na střeše, Učitelka, Čertí brko). Jeho reportážní kamera respektuje volné tempo vyprávění, ale současně mění úhly pohledu a zobrazuje i drobné detaily v okolním prostoru.
Co mě na filmu zaujalo? Především množství dobového materiálu a jeho propojení s vyprávěním hlavní postavy. Tak docela jsem nedocenila trojitou sekvenci blonďaté dívky v plavkách, která se ve filmu několikrát opakuje. Zpočátku jsem to vzala jako vtip, ale nejspíš je to nějaký autorský úmysl, jehož kvalita mi nějak unikla. Příjemně mě naopak překvapila výpověď Laca Lučeniče, který zcela otevřeně hovoří o spolupráci s Mekym. Když říkám příjemně, pak myslím právě syrovost jeho výpovědi, která tak trochu stojí v protikladu k poklidnému projevu Mekyho. U toho mě naopak překvapilo, že jeho rozvážné chování a vyprávění se změní, když mluví o hudbě nebo zpívá. Je to jasné. Zpěváka hudba životem nejen provází, ale působí jako jeho „živá voda“.
Film nemá ambice postihnout podrobně život hlavní postavy, ani hodnotit jeho profesní dráhu a tvorbu. Tvůrcům se však podařilo vytvořit dokument nejen o jedné populární osobnosti současné hudební scény, ale současně zachytit atmosféru v socialistické společnosti, která měla vliv nejen na tvorbu umělců, ale současně ovlivňovala i názory publika. Film mě zaujal formou zpracování i neformálním projevem Mekyho.
Foto: Bontonfilm
Nejnovější komentáře