Miloš Dvorský - Mýtus zvaný Stínadla

Stihadla

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Legendární kni­ha, kte­rá se mi koneč­ně po del­ším úsi­lí dosta­la do rukou. Naplnila vel­ká oče­ká­vá­ní? Pravděpodobně ano, ale víte, jak to s pro­zra­ze­ný­mi tajem­ství­mi vlast­ně bývá...

Víceméně všech­ny vel­ké „obje­vy“, kte­rá kni­ha uči­ní už tak nějak del­ší dobu kolu­jí inter­ne­tem, tak­že se nejed­ná o nic pře­vrat­né­ho. U kaž­dé­ho inspi­rač­ní­ho zdro­je si navíc musí­te dosa­dit slo­víč­ko „mož­ná“, popř. „prav­dě­po­dob­ně“, v nej­lep­ším pří­pa­dě i „vel­mi prav­dě­po­dob­ně“. Foglar sám oko­lo své­ho díla dost mlžil a v urči­tou dobu do jís­té míry asi i on sám pro­pa­dl svým mysti­fi­ka­cím, což pocho­pi­tel­ně bádá­ní jen kom­pli­ku­je.

• Autor Miloš Dvorský k lát­ce při­stu­pu­je s úctou, ne však s úctou pře­hna­nou. Nebojí se občas legen­dár­ní­ho auto­ra i za leda­cos poká­rat. Nejvíce mě na kni­ze bavi­la boha­tá foto­do­ku­men­ta­ce zachy­cu­jí­cí pozo­ru­hod­né kous­ky sta­ré Prahy, kte­rá dnes už vza­la za své (zejmé­na ghet­to před asa­na­cí), a pasáž, kte­rá líčí prav­dě­po­dob­ně nej­sil­něj­ší zdroj inspi­ra­cí pro stře­ty Vontů a Druhostraňáků v romá­nech. Jednalo se o „boje“ hochů z oko­lí loka­li­ty Na Františku ver­sus těch, kte­ří byd­le­li oko­lo Petrského náměs­tí někdy v letech 1880 - 1930 (jed­na­lo se tedy o spor, kte­rý se pře­ná­šel z gene­ra­ce na gene­ra­ci a Foglar o něm jis­tě musel vědět). Neodpoustím si tu jed­nu ukáz­ku z kni­hy, kdy Foglar a jeho skaut­ský oddíl jsou na fil­mo­vém před­sta­ve­ní v bio­gra­fu..., „Uprostřed pro­duk­ce, kdy napě­tí pří­bě­hu brn­ka­lo na ner­vy mla­dých divá­ků, se náh­le prud­ce roz­lét­ly širo­ké dvou­kříd­lé dve­ře oddě­lu­jí­cí pro­stor kina od chod­by se šat­nou. Mezi roz­ra­že­ný­mi dveř­mi, v šeru cha­bě pro­svět­le­ném stří­br­ný­mi, cuka­jí­cí­mi se pru­hy z pro­jek­ční kabi­ny, stál asi pat­nác­ti­le­tý hoch. Střelbu a indi­án­ský jekot ozý­va­jí­cí se se z plát­na hned napo­pr­vé pře­kři­čel: „Jirčáka,“ zvo­lal ten chla­pec do sálu, ruce zatnu­té v pěs­ti a zapře­né v bocích, „unes­li klu­ci z Františku! Deme na ně! Fofrem!!“ Jeho mobi­li­zač­ní výzva měla úžas­ný úči­nek. Naráz nastal pře­ve­li­ký lomoz. Ze svých seda­del, k nimž byli ješ­tě před pár vte­ři­na­mi pro­mí­ta­ným pří­bě­hem doslo­va při­ko­vá­ní, vyska­ko­va­li klu­ci, ale i hol­ky pří­slu­še­jí­cí do Petrské čtvr­ti. O pře­kot se říti­li z bio­gra­fu ven, vyvál­čit si na fran­tiš­kán­ských klu­cích své­ho kama­rá­da. Ve chví­li zůstal uvnitř kina jen z míry vyve­de­ný ost­růvek hochů Dvojky se svým vůd­cem...“

Co mě ale pří­liš neba­vi­lo, byla závě­reč­ná pasáž, ve kte­ré se více­mé­ně tvr­dí, že mla­dí dnes nema­jí za vzor více­mé­ně reál­né hrdi­ny (jako např. Rychlé šípy), ale uchy­lu­jí se k růz­ným fan­ta­sy posta­vič­kám, doba je deka­dent­ní, mlá­dež mlu­ví spros­tě a vůbec smě­řu­je­me cel­ko­vě do záhu­by. Až moc mi to při­po­mí­ná volá­ní po ide­a­li­zo­va­ném starém svě­tě. Ano, po tom svě­tě, kte­rý dal svě­tu mimo sluš­ně hovo­ří­cích hochů také dvě svě­to­vé vál­ky a bez­po­čet pogro­mů.

• Náhledové foto: Matěj Orlický | Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0
• Zdeněk Bauer: Zdeněk Bauer &  NZB