Minirecenze: Faunův labyrint

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Faunův laby­rint mě nevy­ša­cho­val a ani nestr­hl tem­pem. Přesto mohu říci: „Líbil se… a moc.“ Del Toro si zase udě­lal výlet do míst, kde se mlu­ví „po jeho“ (napo­sled když natá­čel pří­buz­nou Ďáblovu páteř), a opět si to namí­chal víc než solid­ně. Jednoduchá sto­ry, zdán­li­vě roz­pol­ce­ná na dva pro­ti­chůd­né svě­ty (na jed­né stra­ně tvr­dá rea­li­ta zastou­pe­ná dozní­va­jí­cí občan­skou vál­kou, na stra­ně dru­hé fan­task­ní svět dva­nác­ti­le­té Ofélie), výteč­né herec­ké výko­ny, víta­ná bur­to­nov­ská obra­zo­tvor­nost a reži­sé­ro­va magic­ká hůl­ka, řeza­jí­cí vzduch s neo­myl­nou přes­nos­tí na mili­me­t­ro­vé plát­ky. Tady je tať­ka dru­hé­ho Bladea doma, tady mu vrta­cí soupra­va hlá­sí: „Ropa!“. Nejzásadnější je však samot­ná plo­cha = jeden zastr­če­ný mlýn upro­střed pyre­nej­ských lesů = něko­lik málo hek­ta­rů = svět, kde za jed­ním rohem schy­tá­te kul­ku mezi oči a za dru­hým pro­jde­te stě­nou, pro­to­že vlast­ní­te kou­zel­nou kří­du, kra­bič­ku s víla­mi a dět­skou víru v jis­té poslá­ní. Chtělo by se říci: pro­kla­tě ten­ký led, naříz­nu­té lano pro­va­zo­chod­ce a sebe­vra­žed­né taj­tr­lí­ko­vá­ní na stro­pech Hurdis. Kdekoliv jin­de, jen ne tady. Třiačtyřicetiletý Mexičan se pocti­vě zau­čil na před­cho­zích mat­ro­ších a nyní roz­sé­vá veskr­ze výmluv­né „poly­funkč­ní obra­zy“.

Miluji hud­bu, kte­rá mě chvil­ku vábí smyč­ci a poslé­ze elek­tric­ký­mi kyta­ra­mi – stej­ně tak nepo­hrd­nu odváž­ný­mi fil­my, kte­ré se sna­ží sle­pit dva odliš­né žán­ry a ješ­tě tím cosi nepří­mo říci. Faunův laby­rint se nejen­že sna­ží, ale co víc – pokou­ší se úspěš­ně. Dvě záměr­ně zvrás­ně­né plo­chy (drs­ná je nejen rea­li­ta, ale i sno­vý svět, v němž nerad­no ochut­ná­vat ze švéd­ské­ho sto­lu) drží při sobě jako brat­ři v tri­ku. Zavolejte si babič­ku, dědeč­ka, psa, myš, Železného Zekona… Neodtrhnete je. Nebýt netra­dič­ní­ho spřa­že­ní, sní­mek by nej­spíš pro­mlou­val s při­vře­ný­mi ústy. Dvanáctileté hol­čič­ky jen výji­meč­ně klič­ku­jí mezi pro­jek­ti­ly a jen málo­kdy se při tom kry­jí pohád­ko­vý­mi svaz­ky a uko­lé­bav­ka­mi bez tex­tů. Ofélie mezi ně nále­ží. Přestože je uvěz­ně­na na starém stat­ku a musí nečin­ně při­hlí­žet bes­ti­ál­ní­mu koná­ní nevlast­ní­ho otce, nepře­stá­vá dou­fat v „odvrá­ce­nou život­ní tvář“ a při­ži­vu­je ji (ne)povoleným dopin­gem: zmí­ně­ný­mi kníž­ka­mi. Knížkami, v nichž je odjak­ži­va mož­né vše. Stačí jen popus­tit uzdu bez­bře­hé dět­ské fan­ta­zii a lis­ty – do té doby prázd­né – se pokry­jí nebý­va­le boha­tou úro­dou. Žádné hrad­by, ost­na­té drá­ty a při­ká­za­ný směr jízdy. Chvilkový, leč nesmír­ně moc­ný azyl, táh­nou­cí kupře­du dvou­ho­di­no­vou pohád­ku pro dospě­lé a vyzrá­lé „čte­ná­ře“. O pří­mo­čarém nájez­du na brá­nu nemů­že být ani řeč. Minimální roz­mách­lost, maxi­mál­ní vyvá­že­nost a mezi řád­ky „něco víc“ než jen lis­to­vá­ní kni­hou a při­hlí­že­ní ampu­ta­ci dol­ní kon­če­ti­ny. Nádherně zakon­če­no.