Moonfall

Neznámá síla vychý­li­la Měsíc z oběž­né dráhy kolem Země. Poslala jej smě­rem, kte­rý bude zna­me­nat konec živo­ta, jak jej zná­me. Do jeho koli­ze se Zemí zbý­va­jí pou­hé týd­ny a niči­vé zápla­vy, tsuna­mi, zemětře­se­ní a požá­ry jsou jen začá­tek. Jen tro­ji­ce slo­že­ná z býva­lé ast­ro­naut­ky a nyní výkon­né ředi­tel­ky NASA Jo Fowler (Halle Berry), býva­lé­ho ast­ro­nau­ta Briana Harpera (Patrick WIlson) a kon­spi­rač­ní­ho teo­re­ti­ka K.C. Housemana (John Bradley) může zachrá­nit svět....

Roland Emmerich by nej­spíš z fle­ku mohl napsat kni­hu 100+ 1 mož­nos­tí, jak zni­čit svět. Filmy jako Den nezá­vis­los­ti, Den poté či 2012 ostat­ně Emmerichovi vynes­li pře­zdív­ku mis­tr fil­mo­vé destruk­ce a to i přes­to, že ve své kari­é­ře nato­čil tře­ba i his­to­ric­ká dra­ma­ta (Patriot, Anonym, Bitva o Midway) či regu­lér­ní akč­ní fil­my (Útok na Bílý dům). Právě fil­my o destruk­ci pla­ne­ty Země ovšem budou nej­spíš Emmerichovu kari­é­ru ztě­les­ňo­vat nej­ví­ce, čemuž napo­mů­že i fakt, že se Emmerich tako­vých látek hod­lá oči­vid­ně cho­pit i nadá­le. Důkazem budiž jeho novin­ka Moonfall, kde ten­to­krát může Zemi zni­čit Měsíc a s roz­poč­tem 146 mili­o­nů dola­rů jde o jeden z nej­draž­ších nezá­vis­lých fil­mů všech dob. Což je ovšem ve finá­le bohu­žel na celém Moonfall to nej­za­jí­ma­věj­ší.

Roland Emmerich si svou pověst mis­tra fil­mo­vé destruk­ce roz­hod­ně nezís­kal pro nic za nic, jeho fil­my sice vět­ši­nou spa­da­li do kate­go­rie guil­ty ple­a­su­re, dalo se na něm ovšem fakt kou­kat, v rám­ci vel­ko­le­pé destruk­ce si Emmerich nebral ser­vít­ky a vel­ko­le­pé destruk­ce či lámá­ní lito­sfé­ric­kých desek v jeho podá­ní vždy stá­lo za to. Moonfall ovšem půso­bí v rukou Emmericha vyčpě­le a poten­ci­o­nál­ně sig­na­li­zu­je, že by měl Emmerich ode­jít do důcho­du dří­ve, než bude ješ­tě hůř.

Síla Emmerichových destruk­tiv­ních fil­mů nikdy netkvě­la v sil­ném scé­ná­ři, ale ve vel­ko­le­posti, kde Emmerich i ve 21. sto­le­tí točil tak tro­chu sym­pa­tic­ky deva­de­sát­ko­vým způ­so­bem. U Moonfall ovšem jako­by rezig­no­val tak tro­chu na vše. Aby to hez­ky vypa­da­lo, aby posta­vy a jejich úlo­ha v pří­bě­hu byli ale­spoň tro­chu nos­né a pře­de­vším, aby ta destruk­ce byla oprav­du vel­ko­le­pá a vyra­zi­la dech. Jakoby Emmerich najed­nou rezig­no­val na vše, co mu dří­ve tak moc šlo.

Emmerich pros­tě ten­to­krát nena­to­čil dal­ší solid­ní zába­vu ani sluš­ný výplach. I ten­to­krát se tu Emmerich sna­ží tak tro­chu ambi­ci­óz­ně otevřít vrát­ka pro novou vel­ko­le­pou inter­ga­lak­tic­kou ságu, i ten­to­krát ser­ví­ru­je pří­běh hrdi­nů, kte­ří mohou spa­sit svět i jejich blíz­kých a i ten­to­krát ve vel­kém boří svět. Jenomže ve všech ohle­dech mno­hem méně funkč­ně­ji než kdy­ko­liv před­tím. Ve finá­le není ani moc pro­sto­ru pro to, aby si člo­věk uží­val tu destruk­ci, aby s hrdi­ny poci­ťo­val osu­do­vé utká­ní o osud Země a aby ale­spoň chví­li sku­teč­ně pochy­bo­val nad tím, zda se svět poda­ří spa­sit či niko­liv.

Emmerich má ale­spoň štěs­tí na obsa­ze­ní, kdy Patrick Wilson potvr­dí pozi­ci herec­ké jis­to­ty, Halle Berry je ve své úlo­ze fajn, John Bradley i přes fakt, že hra­je posta­vu, na jejichž bed­rech leží pozi­ce otlou­kán­ka protka­né­ho těmi nej­stu­pid­něj­ší­mi hláš­ka­mi hra­je spo­leč­ně s Wilsonovou posta­vou jedi­nou posta­vu s nos­ným pří­bě­ho­vým archem a ve ved­lej­ších rolích neu­ra­zí ani Charlie Plummer a Michael Peña, své si v malé rolič­ce ode­hra­je i Donald Sutherland. I z jed­no­roz­měr­ných a více­mé­ně dva­krát neza­jí­ma­vých postav ti her­ci vymač­ká­va­jí maxi­mum a ale­spoň čás­teč­ně doká­žou půso­bit i dojmem, že si natá­če­ní Emmerichovo novin­ky uži­li.

Nemá při­tom dva­krát cenu řešit, že uči­te­lé fyzi­ky či exper­ti na ast­ro­fy­zi­ku budou při Moonfall nej­spíš non­stop krou­tit hla­vou. A musí se nechat, že piplat vizu­ál­ní efek­ty nej­spíš dalo straš­ně moc prá­ce. V tom­to pří­pa­dě se ovšem hodí zná­mé „To muse­lo dát prá­ce, při­tom tako­vá blbost ´´. Jinak to vlast­ně celé sku­teč­ně půso­bí dojmem, že se Emmerich ten­to­krát dva­krát nesna­žil a Moonfall díky tomu doká­že půso­bit i jako dílo jeho obdivovatele/napodobitele s výraz­ně men­ším měřít­kem. I poten­ci­ál zob­ra­ze­ní toho, jak na blí­ží­cí se konec rea­gu­je veřej­nost je ve finá­le pro­mr­hán, při­tom je poz­děj­ší lin­ka ode­hrá­va­jí­cí se ve svě­tě, kte­ré­mu hro­zí brz­ký konec svě­ta roz­hod­ně nej­za­jí­ma­věj­ší v porov­ná­ní s lin­kou ve vesmí­ru, kde zásad­ní odha­le­ní posu­ne stu­pi­di­tu celé­ho námě­tu do ješ­tě vět­ší výši­ny.

Emmerichovy destruk­tiv­ní fil­my při­tom byli vždy naiv­ní­mi blbi­ny (navzdo­ry něko­li­ka funkč­ním váž­ným momen­tům), u Moonfall jako­by ovšem v jis­tých momen­tech vylo­že­ně chy­bě­lo ono sebe­u­vě­do­mě­ní. Především v momen­tě, kdy se odha­lí, co za ústřed­ní zká­zou sto­jí a rázem se sku­teč­ně obje­ví poten­ci­ál, kte­rý by mohl být nata­žen na celou tri­lo­gii. Jenže by se jí musel ujmout člo­věk s razant­ně jiným pří­stu­pem než Emmerich, kte­rý jako­by se roz­ho­dl, že už nic niko­mu nemu­sí doka­zo­vat. A na sta­rá kole­na nato­čil nesku­teč­ně sla­bý odvar toho, v čem neměl kon­ku­ren­ci.

Kamenem úra­zu je i fakt, že film trvá 2 a čtvrt hodi­ny, kdy nohy pod­ko­pá­vá pře­de­vším sla­bý roz­jezd. Jakmile se defi­ni­tiv­ně s ústřed­ní tro­ji­cí vydá­me zpět do vesmí­ru a sou­běž­ně se věnu­je poměr­ně sluš­né před-apo rovi­ně tak to má ale­spoň něja­ký spád a čeká­ní na začá­tek závě­reč­ných titul­ků není tak útrp­né. Opět ovšem pla­tí, že dva­krát na ničem nezá­le­ží a osu­do­vé vyvr­cho­le­ní nemá dva­krát tako­vou váhu, jaku sám Emmerich nej­spíš chtěl. A když to celé ani v IMAXU nepů­so­bí dva­krát kolosál­ně, je něco pros­tě roz­hod­ně špat­ně.

Emmerich se dost mož­ná v rám­ci kata­stro­fic­kých fil­mů vyčer­pal. Tentokrát z toho není zábav­ná jíz­da ani obdi­vu­hod­ný návod na zni­če­ní Země, ale nesku­teč­ně neži­vel­ná, nea­trak­tiv­ní, rutin­ní, , neza­jí­ma­vá, pro­mr­ha­ná a pře­de­vším pito­má (i v kate­go­rii Emmerichových kata­stro­fic­kých fil­mů) zále­ži­tost, kte­rá dva­krát neob­sto­jí ani na tom nej­vět­ším plát­ně s tím nej­lep­ším zvu­kem. Zrovna od Emmericha vel­ké zkla­má­ní a dost mož­ná i varov­ný sig­nál, že je defi­ni­tiv­ně ide­ál­ní čas na to jeho kapi­to­lu tvor­by kata­stro­fic­kých fil­mů uzavřít.....

Verdikt: 40 %

---

Photo © Lionsgate

---

---