„Moonfall“: Roland Emmerich říká „f*** the moon“

Měsíc náh­le změ­ní svou oběž­nou dráhu a hro­zí, že se sra­zí se Zemí ve fil­mu Moonfall, epic­kém sním­ku Rolanda Emmericha, kte­rý spo­ju­je tro­py kata­stro­fic­kých fil­mů, dale­ko­sáh­lé kon­spi­rač­ní teo­rie a pře­kva­pi­vě opoj­né vědec­ko­fan­tas­tic­ké nápa­dy. Tenhle film je sku­teč­ným pono­rem do vše­ho Emmerichova a měl by uspo­ko­jit kaž­dé­ho, kdo jde do kina s oče­ká­vá­ním pře­hna­né akce od reži­sé­ra fil­mů Den nezá­vis­los­ti, 10 000 př. n. l. a 2012.

Moonfall začí­ná ve vesmí­ru s ast­ro­nau­ty Jocindou Fowl (Halle Berry) a Brianem Harperem (Patrick Wilson) na misi, jejímž cílem je opra­vit sate­lit. Zatímco Wilsonova posta­va spo­lu s dal­ším ast­ro­nau­tem, kte­ré­ho hra­je herec nepa­t­ří­cí k nej­ob­sa­zo­va­něj­ším her­cům fil­mu, se sta­rá o sate­lit, víme přes­ně, co se sta­ne: dojde k tragé­dii v podo­bě jaké­ho­si vesmír­né­ho odpa­du pochá­ze­jí­cí­ho z blíz­ké­ho Měsíce.

Zhruba o deset let poz­dě­ji NASA uči­ní alar­mu­jí­cí objev: Měsíc změ­nil oběž­nou dráhu a nyní je na ces­tě k tomu, aby zasá­hl Zemi... během něko­li­ka týd­nů. Její ředi­tel (hra­je ho Stephen Bogaert) zved­ne ruce nad hla­vu a ode­jde ze své funk­ce, aby se mohl věno­vat rodi­ně... a stej­ně tak i vět­ši­na ostat­ních čle­nů vesmír­né agen­tu­ry.

Fowlová v podá­ní Berryové se tak stá­vá zastu­pu­jí­cí ředi­tel­kou NASA a spo­lu s dvo­ji­cí zbý­va­jí­cích úřed­ní­ků (Chris Sandiford a Jonathan Maxwell Silver) musí vymys­let plán na záchra­nu svě­ta... než armá­da Spojených stá­tů v kraj­ním pří­pa­dě odpá­lí ato­mov­ku na Měsíci. Příhodou je, že býva­lý man­žel Fowl Doug Davidson (Eme Ikwuakor) je náho­dou vyso­ce posta­ve­ným veli­te­lem s jed­ním z klí­čů potřeb­ných k odpá­le­ní bomb.

Mezitím rezi­dent­ní kon­spi­rač­ní teo­re­tik Moonfallu a samozva­ný dok­tor KC Houseman (John Bradley) dospěl ke stej­né­mu závě­ru jako NASA. Ví však něco, co pozemští věd­ci nevě­dí: že Měsíc je ve sku­teč­nos­ti megastruk­tu­ra - umě­lá struk­tu­ra podob­ná Hvězdě smr­ti - a že její dráhu lze nějak opra­vit.

Wilsonův Harper je mezi­tím nyní zhr­ze­ný býva­lý ast­ro­naut, kte­rý na sebe vzal vinu za před­cho­zí tragé­dii spo­je­nou s Měsícem. Bývalá man­žel­ka Brenda (Carolina Bartczaková) se pro­vda­la za pro­dej­ce oje­tých aut (Michael Peña), zatím­co jeho dospí­va­jí­cí syn (Charlie Plummer) byl prá­vě zatčen za to, že vedl losan­ge­leskou poli­cii při honič­ce vyso­kou rych­los­tí.

Houseman při­chá­zí za Harperem, pro­to­že je to jedi­ný člo­věk, kte­rý ho vyslech­ne, a Berryová navště­vu­je své­ho býva­lé­ho part­ne­ra, pro­to­že on jedi­ný má schop­nos­ti navi­ga­ce v pro­sto­ru, aby mohl usku­teč­nit její plán. A všich­ni tři vyty­čí kurz k záchra­ně svě­ta... a lidí, kte­ré na něm milu­jí, a kte­ří na něm žijí.

Měsíční pád je samo­zřej­mě neu­vě­ři­tel­ně hlou­pá zále­ži­tost, v níž je osud svě­ta v rukou těch­to tří postav a vědy, kte­rá neob­sto­jí před žád­ným zkou­má­ním. A je nabi­tý reži­sé­ro­vým obvyk­lým citem pro obra­zy maso­vé destruk­ce: Na začát­ku je L.A. zapla­ve­no a poz­dě­ji je zde obzvláš­tě nevkus­ný záběr na newy­or­ské mra­kodra­py zasa­že­né měsíč­ní­mi tros­ka­mi, ačko­li One World Trade Center je milo­srd­ně ušet­ře­no (ale­spoň na plát­ně; z toho, kde skon­čí hor­ní polo­vi­na Chrysler Building, může­me usu­zo­vat, že New York jako celek je vyří­zen).

Zatímco prv­ní dvě děj­ství fil­mu Moonfall se ode­hrá­va­jí v oče­ká­va­ném duchu kata­stro­fic­kých fil­mů, tře­tí děj­ství se vydá­vá do oblas­ti sci-fi. Pro divá­ka, kte­rý se vydal na ces­tu laci­né­ho vzru­še­ní, je to vel­ká výzva, aby se zasta­vil a sle­do­val deset minut čis­té expo­zi­ce, kte­rá jako by vypadla z fil­mu Star Trek: The Motion Picture, ale je to pře­kva­pi­vě pře­svěd­či­vá lát­ka, kte­rá dokon­ce zpět­ně řeší někte­ré hlou­pěj­ší momen­ty z před­cho­zí čás­ti fil­mu.

Hádka: vtí­ra­vý pro­duct pla­ce­ment Elona Muska a SpaceX, jejichž jmé­na během vyprá­vě­ní něko­li­krát pad­nou, stej­ně jako anti­vi­ro­vé spo­leč­nos­ti Kaspersky. A zařa­ze­ní hlav­ní posta­vy, kte­rou hra­je Kelly Yu, kte­rá je zma­te­ně špat­ně defi­no­va­ná. Pravděpodobně měla být milost­ným zájmem posta­vy Berryové, ale zdá se, že jaký­ko­li náznak roman­ce byl vyma­zán (nej­spíš ve sna­ze lépe oslo­vit kon­zer­va­tiv­ní čín­ský trh).

Ostatní lid­ské vzta­hy ve fil­mu Moonfall jsou na film Rolanda Emmericha pře­kva­pi­vě dob­ře pro­pra­co­va­né. Rozumné dia­lo­gy mezi posta­va­mi hra­jí­cí­mi býva­lé part­ne­ry jsou osvě­žu­jí­cí a dospě­lé a Sonnyho vzta­hy s otcem i nevlast­ním otcem jsou pěk­ně pro­pra­co­va­né.

A přes­to­že Berryová a Wilson jsou pro ten­to typ fil­mů doko­na­le pou­ži­tel­ní hlav­ní před­sta­vi­te­lé, je to Bradley (Samwell Tarly ve Hře o trů­ny), kdo si pro sebe kra­de celou show, když bere typic­ky jed­no­roz­měr­nou Emmerichovu posta­vu a vde­chu­je jí rezo­nu­jí­cí emo­ci­o­nál­ní pod­text. Obzvlášť dob­ře jsou vymyš­le­né krát­ké scé­ny s mat­kou jeho posta­vy, kte­rá trpí Alzheimerovou cho­ro­bou.

Moonfall před­sta­vu­je reži­sé­ra Emmericha v jeho vrchol­né for­mě a prav­dě­po­dob­ně jeho nej­lep­ší film při­nejmen­ším od Dne po zítř­ku z roku 2004, ale váš poži­tek z fil­mu bude závi­set na vaší tole­ran­ci k někte­rým jeho hlou­pěj­ším vypra­věč­ským pro­střed­kům. Ti z obou stran spek­tra, kte­ří oče­ká­va­jí zába­vu na vypnu­tí moz­ku nebo úsměv­nou vesmír­nou podiv­nost, by měli být stej­ně spo­ko­je­ni.

---

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový