Morgiana

Český fil­mo­vý zázrak šede­sá­tých let 20.století byl sice ostře utnu­tý začát­kem nor­ma­li­za­ce, přes­to ješ­tě pár let dozní­val a postup­ně has­nou­cí svět­lo svě­ta tak spat­ři­lo něko­lik zají­ma­vých fil­mů i na začát­ku let sedm­de­sá­tých. Filmový „dvoj­boj“ na nej­vyš­ší úrov­ni si v letech 1970 až 1972 vyzkou­šel reži­sér Juraj Herz a nato­čil nej­pr­ve Petrolejové lam­py a o rok poz­dě­ji obtíž­ně zařa­di­tel­nou Morgianu. No a zrov­na na tako­vý učeb­ni­co­vý kon­flikt vyhra­ně­né­ho zla a nevin­né­ho dob­ra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smí­ří­te s tím, že obě polo­hy jsou vskut­ku extrém­ně poja­té, pokud vydr­ží­te nátlak opu­lent­ní výtvar­né sty­li­za­ce (což někte­ří čeští fil­mo­ví kri­ti­ci nedo­ve­dou), pokud se v úvod­ní fázi fil­mu nene­chá­te odra­dit poma­lu se roz­jíž­dě­jí­cím rytmem a pokud vám neva­dí stří­dá­ní horo­ro­vých prv­ků se slad­ko­bol­nou roman­cí, je Morgiana fil­mem pro vás a vy si bude­te moci vychut­ná­vat skvě­lou fil­ma­ři­nu, kte­rá je ješ­tě (z dneš­ní­ho pohle­du mož­ná tro­chu sta­ro­mód­ně) zalo­že­na na obra­zu.

 

Dvě sest­ry (ano, dvě, Antone Pavloviči) pře­be­rou své dědic­tví, kte­ré z nich činí cel­kem boha­té ženy. Klára a Viktorie jsou však nejen sestra­mi, jsou vzá­jem­ný­mi pro­ti­pó­ly: Bílá a čer­ná, Dobro a Zlo, Bůh a Ďábel, oběť a kat. Těžko říct, jaké jsou sku­teč­né pří­či­ny obrov­ské závis­ti Viktorie vůči Kláře, může­me si je jen domýš­let z drob­ných názna­ků. Těžko říct, co ji doved­lo až k podá­ní jedu sestře, jedu nezjis­ti­tel­né­ho a půso­bí­cí­ho dlou­ho a neod­vrat­ně. Ale podá­ním jedu pří­běh nekon­čí, nýbrž začí­ná. Jak Viktorie, tak i Klára se pro­pa­da­jí do svých sno­vých svě­tů, kte­ré jsou na prv­ní pohled neslu­či­tel­né, ale záro­veň jeden bez dru­hé­ho nedá­va­jí smy­sl.
To vše je umoc­ně­no fak­tem, že role obou sester hra­je jedi­ná hereč­ka (Iva Janžurová ve své posled­ní oprav­du vel­ké fil­mo­vé roli, což je při zpět­ném pohle­du tro­chu smut­ná sku­teč­nost). A divák může váhat: Jde ješ­tě o kon­flikt mezi dvě­ma lid­mi ane­bo svár dob­ra a zla uvnitř jedi­né oso­by, osu­do­vý svár, ze kte­ré­ho v umě­lém svě­tě fil­mo­vé­ho pří­bě­hu může vze­jít jen jeden vítěz?

Některé fil­my nepo­tře­bu­je­te sle­do­vat, sta­čí je jen poslou­chat a vcel­ku o nic nepři­jde­te; jejich cha­rak­ter je spíš roz­hla­so­vý, bylo tedy asi mož­né je nato­čit za pár korun a ne mrhat zby­teč­ný­mi mili­ó­ny na nic zvlášt­ní­ho nepři­ná­še­jí­cí obra­zo­vou sto­pu. Pokud bys­te si ale pus­ti­li Morgianu bez obra­zu, zjis­tí­te, že to nemá smy­sl, nato­lik je obraz domi­nant­ní. A pat­ří k tomu i napros­to zbě­si­le afek­to­va­né líče­ní, kos­týmy (pře­de­vším neu­vě­ři­tel­né klo­bou­ky) a prá­ce s barva­mi, kte­ré tu mají svou význam­nou dějo­tvor­nou roli. Živá a dych­ti­vá kame­ra Jaroslava Kučery občas vzhlí­ží od země pohle­dem koč­ky Morgiany (když sly­ším, že ve fil­mu Morgiana hra­je titul­ní roli Iva Janžurová, vždyc­ky mě to při pohle­du na sku­teč­nou titul­ní „Micku“ roze­smě­je), občas se vzná­ší ve sno­vých výkru­tech halu­ci­nu­jí­cí Kláry, někdy se utí­ká scho­vat do fas­ci­nu­jí­cích skal bul­har­ské­ho moř­ské­ho pobře­ží, kde se stě­žej­ní část fil­mu toči­la.

Obrazová pola­ri­za­ce cha­rak­te­rů je ješ­tě umoc­ně­na hud­bou Luboše Fišera, kte­rá atmo­sfé­ru a oka­mži­tou nála­du kaž­dé scé­ny jen neodrá­ží, ale jed­no­znač­ně dotvá­ří. I ten nej­vět­ší hudeb­ní nezná­lek pod­le hudeb­ních moti­vů jas­ně pozná, je-li prá­vě ve fil­mo­vé par­tii na tahu čer­ný nebo bílý. Když se na Morgianu dívám, vždyc­ky navíc žas­nu, jak skrom­ný­mi pro­střed­ky dosa­hu­je Juraj Herz své oblí­be­né stís­ně­né atmo­sfé­ry, a jak jed­no­du­še a ryze fil­mo­vý­mi pro­střed­ky umí při­vést divá­ka k úle­ku. Původně poma­lé tem­po postup­ně pře­ce jen zrych­lu­je a vrcho­lí mohut­ným závě­rem s něko­li­ka zají­ma­vý­mi rozuz­le­ní­mi: Je smrt Dobra oprav­du neod­vrat­ná? A bude Zlo potres­tá­no? Jsou dal­ší role v pří­bě­hu jen kos­tým­ní sta­fá­ží nebo se jed­ná ale­spoň o kata­ly­zá­to­ry neod­vrat­né a dopo­sud jen poma­lu se odví­je­jí­cí reak­ce?

Osobně mám film Morgiana - přes všech­na jeho spor­ná mís­ta - vel­mi rád. A to mne ješ­tě na úpl­ný závěr čeká malé a pře­kva­pi­vé zamra­ze­ní v zádech. Záběr, kte­rý dává za cel­kem jas­ný a pře­hled­ný pří­běh zne­klid­ňu­jí­cí a stá­le aktu­ál­ní teč­ku.