Příběhem provází vypravěč, který nese jméno Vilém Svoboda. Vše začíná v soudní síni. Předsedou senátu byl jistý Ruggiero Ritt, který se skvěl snědou pletí a vlastně byl takovým typem, kterému se říká filmový krasavec. I přesto, že měl cizokrajné jméno, mluvil a psal plynnou češtinou. Momentálně četl rozsudek čtyřem obžalovaným, kteří pracovali víceméně ve filmovém průmyslu. Jeden z nich, režisér Ladislav Babiak stále nevěřil tomu, co se děje a tak trochu si chvílemi myslel, že se jedná o filmové natáčení, ale vzápětí si uvědomil, ž to není pravda. Dostal stejně jako ostatní rozsudek ve jménu republiky a v tu ránu se téměř rozvzlykal, protože stále jen opakoval, že mu nic nedokázali, tak jak je to možné.
Franta Komárek, který byl jeden z obžalovaných, mu s úsměvem odvětil, že mohou být rádi, že nedostali špagát. V podstatě šlo o autorství jistých článků. Jelikož všichni čtyři obžalovaní spolu drželi a byli přátelé, všichni se k autorství přiznávali. Nejdříve se doznal Vilém Svoboda, hned po něm Franta Komárek, a to i přesto, že věděli, že to napsal Milan Nesládek. Vilém i Franta se střídavě přiznávali tak dlouho, až to omrzelo i Ruggiera Ritta. Vilém Svoboda a Franta Komárek dostali po jedenácti letech, zatímco jejich dva kolegové každý šest.
Advokát Babiaka okamžitě svému klientovi navrhoval, že se odvolají a určitě dosáhnou menšího trestu. Advokát Viléma Svobody to též nabídl, ale Vilém se rozhodl, že se odvolávat nebude, prostě to bral tak, jak to je. Vilém byl rozladěný z chování advokáta, který se spíš choval jako vyšetřovatel. Advokát mu jen shovívavě řekl, že chápe jeho rozpoložení, ale co mohl čekat, když mu dokázali protistátní činnost. Posléze přicházeli bachaři, aby odsouzené odvedli do cely. Byli tam i Vilémovi příbuzní a jak se dalo čekat, tak všichni naříkali a plakali, až na Irenu, tak křikla na Vildu, že jsou s ním.
Kniha je rozdělena na dva díly. V tom druhém se setkával Vilém a další muži při činnosti zvané fárání. Hned ze začátku směny se dohadovali se štígrem, který od nich zrovna potřeboval minimálně půl vozu rudy. Důlní Navrátil šel zrovna k Vilémovi, se kterým neměli zrovna nejlepší vztah. Vilém ho jednou načapal pod povalem se zhasnutou lampou. Vilém podotkl, že půl vozu je příliš, protože se jedná o normu za týden. Jenomže štajgr ho opravdu nutně potřeboval, jak poznamenal. Vilém k tomu jen dodal, kde vzít a nekrást. Tak tedy šli. Dostali se k červené a mokré žíle, kde byla těžba přerušena už více než před jedním rokem.
Zdeněk, další z mužů, se kterým byl Vilém na šachtě, ho poprosil, aby dal Vaškovi jisté dopisy, které by mu měl poslat domů. Vilém si z něj svým způsobem utahoval, jestli tam má i dopis na rozloučenou, protože má tak padesátiprocentní šanci, že to tam přežije. Zdeněk jen tak pro sebe zkoumal, co kdyby měl štěstí. Na to Vilém odpověděl, že by na štěstí příliš spoléhat neměl. Zdeněk se chtěl totiž dostat pryč a Vilém měl obavy, aby ho za to někdo neudal, protože Zdeněk byl jeho kamarád.
Tohle je kniha z období, kdy se člověk bál něco říct, protože za to mohl skončit před soudem i ve vězení. Navíc je do toho tak trochu zamotaný koncentrační tábor, ve kterém autor strávil několik let. Mě tohle dílo tedy příliš nesedlo, ale mám dojem, že starší generace by si určitě početla, protože to zcela jistě pamatují. Kniha má 400 stran.
Věnovalo nakladatelství Atlantis.
- Autor: Karel Pecka
- Žánr: beletrie
- Nakladatelství: Atlantis
- Datum vydání: 1990
Nejnovější komentáře