Motáky nezvěstnému - kniha

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Příběhem pro­vá­zí vypra­věč, kte­rý nese jmé­no Vilém Svoboda. Vše začí­ná v soud­ní síni. Předsedou sená­tu byl jis­tý Ruggiero Ritt, kte­rý se skvěl sně­dou ple­tí a vlast­ně byl tako­vým typem, kte­ré­mu se říká fil­mo­vý kra­sa­vec. I přes­to, že měl cizo­kraj­né jmé­no, mlu­vil a psal plyn­nou češ­ti­nou. Momentálně četl roz­su­dek čtyřem obža­lo­va­ným, kte­ří pra­co­va­li více­mé­ně ve fil­mo­vém prů­mys­lu. Jeden z nich, reži­sér Ladislav Babiak stá­le nevě­řil tomu, co se děje a tak tro­chu si chví­le­mi mys­lel, že se jed­ná o fil­mo­vé natá­če­ní, ale vzá­pě­tí si uvě­do­mil, ž to není prav­da. Dostal stej­ně jako ostat­ní roz­su­dek ve jmé­nu repub­li­ky a v tu ránu se téměř roz­vzly­kal, pro­to­že stá­le jen opa­ko­val, že mu nic nedo­ká­za­li, tak jak je to mož­né.

Franta Komárek, kte­rý byl jeden z obža­lo­va­ných, mu s úsmě­vem odvě­til, že mohou být rádi, že nedo­sta­li špa­gát. V pod­sta­tě šlo o autor­ství jis­tých člán­ků. Jelikož všich­ni čty­ři obža­lo­va­ní spo­lu drže­li a byli přá­te­lé, všich­ni se k autor­ství při­zná­va­li. Nejdříve se doznal Vilém Svoboda, hned po něm Franta Komárek, a to i přes­to, že vědě­li, že to napsal Milan Nesládek. Vilém i Franta se stří­da­vě při­zná­va­li tak dlou­ho, až to omr­ze­lo i Ruggiera Ritta. Vilém Svoboda a Franta Komárek dosta­li po jede­nác­ti letech, zatím­co jejich dva kole­go­vé kaž­dý šest.

Advokát Babiaka oka­mži­tě své­mu kli­en­to­vi navr­ho­val, že se odvo­la­jí a urči­tě dosáh­nou men­ší­ho tres­tu. Advokát Viléma Svobody to též nabí­dl, ale Vilém se roz­ho­dl, že se odvo­lá­vat nebu­de, pros­tě to bral tak, jak to je. Vilém byl roz­la­dě­ný z cho­vá­ní advo­ká­ta, kte­rý se spíš cho­val jako vyšet­řo­va­tel. Advokát mu jen sho­ví­va­vě řekl, že chá­pe jeho roz­po­lo­že­ní, ale co mohl čekat, když mu doká­za­li pro­tistát­ní čin­nost. Posléze při­chá­ze­li bacha­ři, aby odsou­ze­né odved­li do cely. Byli tam i Vilémovi pří­buz­ní a jak se dalo čekat, tak všich­ni naří­ka­li a pla­ka­li, až na Irenu, tak křik­la na Vildu, že jsou s ním.

Kniha je roz­dě­le­na na dva díly. V tom dru­hém se setká­val Vilém a dal­ší muži při čin­nos­ti zva­né fárá­ní. Hned ze začát­ku smě­ny se doha­do­va­li se ští­grem, kte­rý od nich zrov­na potře­bo­val mini­mál­ně půl vozu rudy. Důlní Navrátil šel zrov­na k Vilémovi, se kte­rým nemě­li zrov­na nej­lep­ší vztah. Vilém ho jed­nou nača­pal pod pova­lem se zhas­nu­tou lam­pou. Vilém podotkl, že půl vozu je pří­liš, pro­to­že se jed­ná o nor­mu za týden. Jenomže štaj­gr ho oprav­du nut­ně potře­bo­val, jak pozna­me­nal. Vilém k tomu jen dodal, kde vzít a nekrást. Tak tedy šli. Dostali se k čer­ve­né a mok­ré žíle, kde byla těž­ba pře­ru­še­na už více než před jed­ním rokem.

Zdeněk, dal­ší z mužů, se kte­rým byl Vilém na šachtě, ho poprosil, aby dal Vaškovi jis­té dopi­sy, kte­ré by mu měl poslat domů. Vilém si z něj svým způ­so­bem uta­ho­val, jest­li tam má i dopis na roz­lou­če­nou, pro­to­že má tak pade­sá­ti­pro­cent­ní šan­ci, že to tam pře­ži­je. Zdeněk jen tak pro sebe zkou­mal, co kdy­by měl štěs­tí. Na to Vilém odpo­vě­děl, že by na štěs­tí pří­liš spo­lé­hat neměl. Zdeněk se chtěl totiž dostat pryč a Vilém měl oba­vy, aby ho za to někdo neu­dal, pro­to­že Zdeněk byl jeho kama­rád.

Tohle je kni­ha z obdo­bí, kdy se člo­věk bál něco říct, pro­to­že za to mohl skon­čit před sou­dem i ve věze­ní. Navíc je do toho tak tro­chu zamo­ta­ný kon­cen­t­rač­ní tábor, ve kte­rém autor strá­vil něko­lik let. Mě tohle dílo tedy pří­liš nesed­lo, ale mám dojem, že star­ší gene­ra­ce by si urči­tě počet­la, pro­to­že to zce­la jis­tě pama­tu­jí. Kniha má 400 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Atlantis.

• Autor: Karel Pecka
• Žánr: belet­rie
• Nakladatelství: Atlantis
• Datum vydá­ní: 1990

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře