Návrat do minulosti - co nám chtěl říct film Dědictví aneb Kurvahošigutntág?

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Rozebereme si jed­no kla­sic­ké čes­ké retro. Film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág je bez­po­chy­by iko­nou čes­ké kine­ma­to­gra­fie. Zvolil bych asi ter­mín pro­to­typ čes­ké post­ko­mu­nis­tic­ké kome­die. Do této kate­go­rie pat­ří napří­klad ješ­tě Pelíšky, nebo tře­ba Kouř. Pro ten­to žánr je spe­ci­fic­ký typic­ky čes­ký humor, kte­rý se vel­mi těž­ko popi­su­je, ale záro­veň více či méně úspěš­né poku­sy o hlu­bo­ké myš­len­ky. Dělat kome­dii se seri­óz­ním pod­tó­nem je samo­zřej­mě slo­ži­tý úkol, jehož základ­ním prin­ci­pem je balanc.  

Krátce k ději. Rázovitý ves­nic­ký chla­pík Bohuš Stejskal (Bolek Polívka) žije sám v roz­pa­da­jí­cí se cha­lu­pě, pra­cu­je jako dře­vař, vět­ši­nu času trá­ví s kum­pá­ny popí­je­ním sli­vo­vi­ce. Jeho život se změ­ní, když mu advo­kát ozná­mí, že zdě­dil obrov­ský maje­tek. V tu chví­li se jeho život oto­čí o 180°. Přátelé na něj začnou nahlí­žet jinak, začne si uží­vat živo­ta, majet­ku, dívek a samo­zřej­mě zůstá­vá věr­ný i alko­ho­lu. Zvrat však při­jde ve chví­li, kdy o pení­ze opět při­jde a jeho přá­te­lé opět přá­te­li být pře­sta­nou.

Film není ani tak dějo­vě zalo­že­ný, jako spí­še koláž jed­not­li­vých aspek­tů živo­ta člo­vě­ka, kte­rý při­šel k moci, kte­rou neu­mí ovlá­dat, neu­vě­do­mu­je si že ji má, ale lidé kolem něj to umí. V jis­tou fázi fil­mu to vlast­ně nepů­so­bí ani tak jako zne­u­ží­vá­ní, jako spí­še sym­bi­ó­za. Tuto myš­len­ku, krás­ně pod­tr­hu­je scé­na, kdy Bohoušova dív­ka Irena, se kte­rou se poznal v bor­de­lu, sko­čí za ním do bazé­nu a omo­tá se kolem něj. Bohouš na to rea­gu­je zvo­lá­ním „Já su tak šťast­né!“. Divákovi je napros­to jas­né, že Ireně na něm nezá­le­ží a doslo­va se na něj jen sna­ží „při­chy­tit jako cho­bot­ni­ce“ (což je vizu­ál­ně ve scé­ně krás­ně zná­zor­ně­no). Bohouš, ať už si tu sku­teč­nost uvě­do­mu­je, nebo ne, je ale šťast­ný, což je to jedi­né, na čem mu zále­ží. Později ve fil­mu sám při­zná, že si je mani­pu­la­cí ze stra­ny jeho oko­lí vědom. Dokud ho to ale napl­ňu­je poci­tem štěs­tí, netrá­pí se tím. Symbióza.

Zároveň Bohouše nevi­dí­me v prů­bě­hu fil­mu ani jed­nou stříz­li­vé­ho. To je opět vel­mi krás­ná prá­ce se sym­bo­li­kou ze stra­ny Chytilové. Celou dobu, co se s pro­ta­go­nis­tou divák setká­vá, ho vní­má jako nesvé­práv­né­ho idi­o­ta. Člověka, kte­rý nedo­ká­že raci­o­nál­ně pře­mýš­let. Je to krás­ná ale­go­rie na „opi­lost mocí“.

Oceňuji i post­ko­mu­nis­tic­ké prv­ky fil­mu. Svým způ­so­bem kri­ti­ka ke kapi­ta­lis­mu tak­to krát­ce po revo­lu­ci je vel­mi odváž­ný krok. Respektive nevní­mal bych to tolik jako kri­ti­ku (ačko­liv může­me spe­ku­lo­vat o tom, jest­li film není meta­fo­rou na to, jak s peně­zi zachá­zí nekom­pe­tent­ní oso­by, což je prak­tic­ky hlav­ním před­mě­tem kri­ti­ky kapi­ta­lis­mu), jako spí­še nastí­ně­ní para­lel­ní strán­ky. Protože jak říkám, Bohouš byl šťast­ný. Protože byl opi­lý? Možná. Ale šťast­ný. Film něko­li­krát nazna­ču­je, že mít pení­ze zna­me­ná být svo­bod­ný. Divák záro­veň ale na roz­díl od Bohouše vní­má, že to tak jed­no­du­ché není. Nastává tady dicho­to­mie per­spek­ti­vy. Divák oče­ká­vá, že nasta­ne kom­pli­ce. Bohouš takhle dale­ko nepře­mýš­lí. Neví, že dří­ve, či poz­dě­ji o pení­ze při­jde, nebo že bude muset něco udě­lat pro­to aby si život­ní styl, na kte­rý sebe a oko­lí navyk­nul, udr­žel. Velkým pře­kva­pe­ním je potom konec, kdy je divák vyve­den z omy­lu a při­jde doslo­va deus ex-machina. Opět musím oce­nit smy­sl pro humor Věry Chytilové. Protože deus ex-machina zna­me­ná „Bůh na nit­kách“. A Veškeré Bohoušovi pro­blémy oprav­du vyře­ší Bůh, kte­rý se nad bazén sne­se na nit­kách. To jsem ale odbo­čil. Tím, že Bohouš na kon­ci dosta­ne něko­li­ka­ná­sob­ně vět­ší množ­ství peněz, než kte­ré měl doteď, divá­ko­vi prak­tic­ky film říká, že Bohoušův pří­stup byl ten správ­ný. Neřešil bych, zda je to kri­ti­ka uva­žo­vá­ní spo­leč­nos­ti, nebo nao­pak chvá­la. Je to asi na vol­né inter­pre­ta­ci. Nicméně Bohoušova rek­ce „Tak a teď si vás kou­pím všech­ny,“ je potvr­ze­ním toho, že si je napros­to vědom moci, kte­rou mu pení­ze dáva­jí, stej­ně tak, jako toho, že ostat­ní toho vyu­ží­va­jí a jemu to je jed­no. Prostě si dělá, co chce, pro­blémy se kdyžtak vyře­ší sami.

Obecně tedy myš­len­ku fil­mu, spo­lu s režij­ní­mi prv­ky vel­mi oce­ňu­ji. Na konec ale musím i pár věcí vytknout.

Nepřijde mi fér, abych hod­no­til věci, kte­ré jsou pros­tě dané časem, ve kte­rém byl film nato­čen. Osobně napří­klad nejsem vylo­že­ně fanou­šek toho­to typu humo­ru (ačko­liv obra­ty typu „to pra­se je ale svi­ně“, jsou scé­náris­tic­ké kle­no­ty), ale jak jsem řekl, je to spe­ci­fic­ká kate­go­rie fil­mu a kome­di­ál­ní prv­ky není to jedi­né, co sní­mek nabí­zí.

Zastavím se ale u kame­ry, kte­rá byla mís­ty vel­mi ruši­vá. Záběrování bylo nesmy­sl­ně posta­ve­né, prak­tic­ky kaž­dá scé­na byla toče­ná přes osu a obec­ně mě moc nenadchla. Uvědomuji si samo­zřej­mě ome­ze­né tech­no­lo­gic­ké mož­nos­ti doby, a mám pro to tak i jis­té pocho­pe­ní, vizu­ál­ní prvek byl ale tak ruši­vý, že si tuto poznám­ku pros­tě odpus­tit nemo­hu.

Obecně ale film hod­no­tím jako vel­mi zají­ma­vý sní­mek, kte­rý, zajímá-li něko­ho tato téma­ti­ka, může nabíd­nout spous­tu zají­ma­vých pod­ně­tů k zamyš­le­ní. Chytilová tam pra­cu­je s mno­hem více sym­bo­ly než s těmi, o kte­rých jsem se tu zmí­nil, tak­že tře­ba najde­te i něco navíc. Nicméně urči­tě neza­ujme kaž­dé­ho a je pro vel­mi spe­ci­fic­ké pub­li­kum. Jak jsem řekl na začát­ku – jde o balanc.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře