Nezlomný - Rukopis Rogera Deakinse

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Rukopisem kame­ra­ma­na Rogera Deakinse je bez dis­ku­se dotče­no kaž­dé fil­mo­vé dílo vel­kých reži­sé­rů, se kte­rý­mi spo­lu­pra­co­val. Jeho úspěch je nezpo­chyb­ni­tel­ný a není žád­ný fil­mo­vý žánr, kte­rý by nedo­ká­zal zpra­co­vat pří­mo zázrač­ně.

„Už něja­kou dobu jsem chtě­la pra­co­vat s Rogerem. Nejen pro­to, že má jako kame­ra­man bez­kon­ku­renč­ní pověst, ale pro­to, že mno­ho lidí mi řeklo o jeho klid­ném a poho­do­vém půso­be­ní na pla­ce… a stej­ně tak o jeho jed­ná­ní s her­ci. Složité natá­če­ní vyža­do­va­lo sku­teč­né­ho mis­tra a my všich­ni jsme se shod­li na tom, že Roger je sku­teč­ný mis­tr, umě­lec. Opravdový génius, jehož pří­nos natá­če­ní je nesmír­ně význam­ný. Louieho pří­běh jsme zkrát­ka nemoh­li dělat bez něj.“

Deakins říká, že na pro­jek­tu ho při­ta­ho­va­lo pře­de­vším množ­ství výzev: „Co mě zau­ja­lo, byla sple­ti­tost ono­ho muže a jeho živo­ta, ces­ty, na kte­rou se vydal a také konec toho vše­ho, jak sám sebe našel. Nebyl to jen oby­čej­ný váleč­ný pří­běh o pře­ži­tí, bylo to něco úpl­ně jiné­ho než kte­rý­ko­liv film, kte­rý mě napa­dl. Ale bylo to sku­teč­né. Bylo těž­ké si před­sta­vit, že se to sta­lo, ale sta­lo se to.“

Uvězněni v Pacifiku

Natáčení Nezlomného zača­lo 16. říj­na 2013 u pobře­ží aus­tral­ské­ho Queenslandu. Jako prv­ní se natá­če­la scé­na utr­pe­ní vyhublé­ho a osla­be­né­ho Louieho, Phila a Maca poté, co strá­vi­li něko­lik týd­nů ve vodách Pacifiku. Vyhladovělí, bez zásob, vysta­ve­ni pově­tr­nost­ním vli­vům a svým vlast­ním stra­chům.

Natáčení na moři zna­me­na­lo pře­mís­tit více než 150 lidí z bez­pe­čí bře­hu que­en­sland­ské­ho měs­ta Redland Bay mno­ha kilo­me­t­rů až do vod Raby Bay. „Náš prv­ní poža­da­vek byl, aby mateř­ská loď zakot­vi­la na moři – spo­lu s něko­li­ka dal­ší­mi pla­vi­dly poblíž, s plo­vou­cí­mi pon­to­ny a člu­ny“, říká Townsend. „Nebylo to nic pro zba­běl­ce. Samozřejmě to byla těž­ká prá­ce, pro kaž­dé­ho, ale nej­víc pro her­ce. Po celý den jsme je lovi­li ze člu­nu, kte­rým zmí­ta­jí vět­ry a moř­ské vlny, a pak se vra­ce­li na mateř­skou loď a kame­ry muse­ly být zno­vu nasta­ve­ny, a pak zase zpát­ky do člu­nu“, říká Townsend.

„Zvládal jsem to dob­ře“, vzpo­mí­ná Gleeson. „První dny oce­án uká­zal svou moc a to byl pro nás dob­rý základ k dal­ší­mu natá­če­ní. Byli jsme uvěz­ně­ni na člu­nu, zaží­va­li poci­ty klaus­tro­fo­bie i ago­ra­fo­bie z neko­neč­né vod­ní plo­chy… Poukazovalo to na mimo­řád­ný cha­rak­ter pří­bě­hu a pro­blémy, kte­ré násle­do­va­ly.“

Zde se také nato­či­la řada klí­čo­vých scén: muži s pohle­dy upře­ný­mi na žra­lo­ky krou­ží­cí kolem člu­nu, pojí­dá­ní mla­dé­ho žra­lo­ka, kte­ré­ho se jim poda­ři­lo po vyčer­pá­va­jí­cím boji ulo­vit a zbě­si­lé spra­vo­vá­ní člu­nu poté, co byl zasa­žen stře­la­mi japon­ské­ho leta­dla Zero, kte­ré krou­ži­lo nad nimi.

Tyto dra­ma­tic­ké scé­ny jsou jen jed­ně­mi z mno­ha otřes­ných udá­los­tí, kte­rým muži muse­li čelit. To byla zku­še­nost, kte­rou Louie nikdy neza­po­mněl, zku­še­nost, kte­rá vyža­du­je dušev­ní i fyzic­kou sílu. „Nemůžete pře­žít bez své mys­li“, řekl Louie, „roz­ho­dl jsem se už na člu­nu, aniž bych těm dvě­ma něco řekl, že zaměst­nám svou mysl něja­kým pozi­tiv­ním způ­so­bem. Rozhodl jsem se, že kaž­dý den bude­me vzpo­mí­nat, při­po­mí­nat si pís­ně a reci­to­vat slo­va zpa­mě­ti. Rozhodl jsem se vyzkou­šet ty chla­pí­ky, abych viděl, jak dale­ko do minu­los­ti jejich paměť sahá.“

Wittrock vzpo­mí­ná na to, že během jeho návštěvy ješ­tě před natá­če­ním se Louieho ptal na jed­nu věc. Mac na člu­nu nepře­žil a Wittrocka zají­ma­lo, proč se to pod­le Louieho sta­lo. „Ptal jsem se Louieho, v čem vidí roz­díl mezi sebou a Macem. Museli pře­tr­pět ve stej­ných pod­mín­kách. Tak jak­to, že on doká­zal pře­žít?“, říká Wittrock. A Louie odpo­vě­děl, že si mys­lí, že Mac byl jako dítě, kte­ré nikdy nedo­sta­lo svou šan­ci.

„Myslel jsem na to, co mi Louie řekl, když jsme natá­če­li“, vzpo­mí­ná Wittrock. „Mac se pořád díval jen dolů na žra­lo­ky a byl si jis­tý, že tam skon­čí. Phil se pořád díval naho­ru k nebe­sům a mod­lil se. A Louie… ten se díval obě­ma smě­ry. A mys­lím, že prá­vě to mu pomoh­lo pře­žít.“

Každý dal­ší den fil­mo­vá­ní při­ná­šel dal­ší a dal­ší kom­pli­ka­ce. Ale reži­sér­ka i štáb vydr­že­li, zasta­vo­va­lo se, pou­ze když bylo nut­né zno­vu nasta­vit kame­ru nebo opra­vit her­cům nalí­če­ní.

Make up pro film vytvá­ře­la TONI G. Velmi úzce spo­lu­pra­co­va­la i s ARJEN TUITEN. „Makeup pro her­ce na záchran­ném člu­nu byl vel­mi důle­ži­tý. Museli jsme vytvo­řit vel­mi těž­ké spá­le­ní pokož­ky a ošle­há­ní větrem v pěti růz­ných stup­ních. Kluci jsou upro­střed oce­á­nu, mají otek­lé oči, a pak se obje­ví i puchý­ře. Kůže hrub­ne a vysy­chá, rty popras­ka­jí. K tomu vše­mu jsou ješ­tě vel­mi vyhublí. Trvalo hodi­ny upra­vit zuby, kte­ré žlout­nou a roz­pa­da­jí se, stej­ně jako jejich oči. Museli jsme pou­žít kon­takt­ní čoč­ky, aby měli oči pod­li­té krví.“

Pro her­ce, stej­ně jako pro všech­ny, kte­ří ztvár­ňo­va­li zaja­té vojá­ky v japon­ských váleč­ných tábo­rech, nastal boj již o něko­lik měsí­ců dří­ve, a ten boj obná­šel i jis­tou oběť – jíd­lo. Povětšinou se ho muse­li vzdát. „Myslím, že jsem zhu­bl tak šest­náct kilo“, říká Wittrock. „Začal jsem s die­tou ješ­tě před natá­če­ním, abych vypa­dal pat­řič­ně vyhuble. V New Yorku, kde žiji, jsem byl obklo­pen vše­li­ja­kým poku­še­ním a to bylo dost těž­ké. Ale na pla­ce jsme měli nutrič­ní­ho spe­ci­a­lis­tu a dob­ré­ho kucha­ře, kte­rý nám dělal skrov­ná jíd­la, a taky tre­né­ra.“

Přísný režim her­ce stme­lil: všich­ni tím muse­li pro­jít a drže­li pospo­lu. „Moc jsem oce­nil Domhnallovu a Finnovu pod­po­ru“, říká O’Connell. „Občas jsem se cítil jako sla­bý člá­nek. Hubnoucí pro­to­kol byl oprav­du extrém­ní. Ale, jak říká Finn, měli jsme jíd­lo, při­pra­vil ho uzná­va­ný šéf­ku­chař a bylo výživ­né. Upřímně, nikdy jsem se necí­til zdra­vě­ji.“ A po krát­ké odml­ce dodá­vá: „Ale nechtěl bych to pod­stu­po­vat zno­vu.“

A jak byl tré­nink víc a víc nároč­ný, Gleeson rych­le pocho­pil, že die­ta je nic ve srov­ná­ní s tím, co si muži muse­li vytr­pět. „Měli jsme tři jíd­la den­ně, bylo toho málo, ale přes­to jsme jed­li. Jistěže jsme měli hlad, ale nebyl to oprav­do­vý hlad. Ve sku­teč­nos­ti jsme vůbec neza­ži­li jejich utr­pe­ní a strá­dá­ní. Spoléhali jsme pou­ze na před­sta­vi­vost, pro­to­že to, čím si pro­šli oni, to si pros­tě nelze před­sta­vit.“

Vytvoření Kwajalein a Omori

Když skon­či­lo natá­če­ní na moři, štáb se pře­su­nul do stu­dia Warners poblíž aus­tral­ské­ho Gold Coast, kde se měly natá­čet zábě­ry na člu­nu. Odtud se pak štáb pře­su­nul do dešt­né­ho pra­le­sa v que­en­sland­ském Mount Tamborine, kde se natá­če­ly scé­ny z ost­ro­va Kwajalein, kde byl nechval­ně zná­mý japon­ský váleč­ný tábor zná­mý jako „Ostrov smr­ti“, sku­teč­né srd­ce tem­no­ty.

Poté, co Louieho a Phila zaja­lo japon­ské námoř­nic­tvo, se dosta­nou na Kwajalein, kde jsou věz­ně­ni v úzkých, špi­na­vých kob­kách plných čer­vů, vyslý­chá­ni a biti svý­mi věz­ni­te­li. Jsou pře­svěd­če­ni, že se odsud nemo­hou dostat živí. Z nezná­mé­ho důvo­du jsou však ušet­ře­ni, ale Louie putu­je do Omori, zaja­tec­ké­ho tábo­ra na okra­ji Tokia, a Phil je náklad­ním autem odve­zen nezná­mo kam. Omori, typic­ký japon­ský vězeň­ský tábor, byl posta­ven pro natá­če­ní na okra­ji Brisbane v národ­ním par­ku Fort Lytton.

TOMO MIYAGUCHI, jeden z tech­nic­kých porad­ců fil­mu, byl při natá­če­ní obrov­ským pří­no­sem při vybu­do­vá­ní kulis Omori. Během uply­nu­lých let nasbí­ral mno­ho infor­ma­cí o Omori a dal­ších podob­ných tábo­rech. „Mnoho váleč­ných doku­men­tů bylo v Japonsku zni­če­no, neby­lo tedy snad­né zjis­tit něco o mís­tech jako Omori. Museli jsme se spo­leh­nout na ame­ric­ké zázna­my, doku­men­ty z tri­buná­lů pro váleč­né zlo­či­ny a také kni­hy napsa­né býva­lý­mi váleč­ný­mi zajat­ci“, říká Miyaguchi.

Po něko­li­ka týd­nech natá­če­ní v Omori skon­či­lo a štáb odle­těl na jih do Sydney točit scé­nu v Radio Tokyo, kam byl Louie dopra­ven, aby mohl do rádi­o­vé­ho vysí­lá­ní do USA říci své rodi­ně, že je naži­vu. V budo­vě roz­hla­su se japon­ské vede­ní sna­ží pokou­šet Louieho výbor­ným jíd­lem, pohod­lím a jiný­mi výho­da­mi a při­mět ho tak, aby se zapo­jil do pro­pa­gan­dis­tic­ké­ho vysí­lá­ní, kde by vychva­lo­val své japon­ské věz­ni­te­le. Odmítl a byl vrá­cen do Omori. Louie řekl, že pocho­pil přes­ně to, co v tom oka­mži­ku bylo v sáz­ce. „Neexistovalo nic, co by mě při­mě­lo mlu­vit pro­ti mé zemi, bez ohle­du na to, čím vším mě pokou­še­li“, řekl. „Pochopili, že jejich poku­sy upla­tit mě byly mar­né.“

Přeměna Cockatoo Island na Naoetsu

Později se štáb pře­su­nul do Sydney Harbor na Cockatoo Island, což je mís­to, kte­ré se tro­chu podo­bá Alcatrazu. Počátkem 19. sto­le­tí slou­žil ost­rov jako tresta­nec­ká kolo­nie, nyní je zde téměř 150 let jed­na z nej­vět­ších aus­tral­ských lodě­nic. V opuš­tě­ných budo­vách Cockatoo Island vytvo­ři­li Hutman a jeho tým repli­ku zaja­tec­ké­ho tábo­ra Naoetsu, a také někte­ré z ulic japon­ské­ho pří­stav­ní­ho měs­ta Yokohama.

Jak mizer­ný život měl Louie a jeho kra­ja­né v Omori, tak v Naoetsu to bylo ješ­tě hor­ší. Všichni muži byli nuce­ni k otroc­ké prá­ci a vál­ka – Japonsko mělo poráž­ku jis­tou – se chý­li­la ke kon­ci. Laura Hillenbrand v kni­ze píše: „…v zaja­tec­kých tábo­rech se děly ty nej­vět­ší kru­tos­ti, avšak Naoetsu bylo zvlášt­ní mís­to, pro­slu­lo jako jed­na z nej­čer­něj­ších děr japon­ské­ho císař­ství. Z mno­ha pekel, kte­ré Louie v této vál­ce poznal, bylo tohle mís­to tím nej­hor­ším.“

Technický porad­ce Miyaguchi říká k his­to­rii tábo­ra: „Naoetsu je pova­žo­ván za jeden z nej­hor­ších tábo­rů pro váleč­né zajat­ce v celém Japonsku. Chladné a větr­né mís­to, zimy tu býva­ly oprav­du drs­né a navíc tu byl ješ­tě citel­ný nedo­sta­tek jíd­la a léků.“

Pro kame­ra­ma­na Rogera Deakinse bylo natá­če­ní Naoetsu jen jed­ním z celé řady neo­by­čej­ných zábě­rů fil­mu. Všechny nato­če­né zábě­ry nes­ly jeho neza­mě­ni­tel­ný ruko­pis. „Snažím se roz­li­šo­vat různá obdo­bí, myš­len­ka, že minu­lost je zla­tá a budouc­nost je něco jiné­ho, a tak si při­dá­te pár fil­trů, je faleš­ná“, říká Deakins. „Příběh jako je ten­to, a jaký­ko­liv film vůbec, musí vtáh­nout divá­ky, ale ne přes něja­ké vizu­ál­ní zaří­ze­ní. Chcete, aby divá­ci měli pocit, že sto­jí opo­dál a díva­jí se na to, co se prá­vě děje. V Naoetsu je to uhel­ný prach, tem­no­ta, atmo­sfé­ra vlh­kos­ti, a v Omori neu­stá­le žhnou­cí slun­ce, život jako by se vytra­til, všech­no vyši­so­va­né…“

V Naoetsu se natá­če­ly i dal­ší důle­ži­té scé­ny zob­ra­zu­jí­cí konec vál­ky: kapi­tán Fitzgerald ohla­šu­je zasta­ve­ní nepřá­tel­ských akcí, násle­du­je vyčer­pá­va­jí­cí pochod k řece, kde věz­ni oče­ká­va­jí­cí popra­vu, zakou­ší očist­né a osvě­žu­jí­cí poci­ty z vody. Také se zde natá­če­la scé­na, jak ame­ric­ké letec­tvo sha­zu­je nad tábo­rem potra­vi­ny, dár­ky, ciga­re­ty a letá­ky.

Hedlund shr­nu­je zku­še­nos­ti her­ců ztvár­ňu­jí­cích spo­je­nec­ké hrdi­ny, jak se dotý­ka­jí jeho posta­vy: „Fitzgerald byl sku­teč­ný vůd­ce, a pro mě bylo ctí, že jsem ho mohl hrát. Byl mučen, zmlá­cen, vytr­ha­li mu neh­ty. Po vál­ce byl vyzna­me­nán Řádem cti a Stříbrnou hvězdou. Zřejmě pat­řil ke gene­ra­ci 2. svě­to­vé vál­ky, kte­rá nemlu­ví o tom, co si pro­ži­la. Můj děde­ček bojo­val během vál­ky na Filipínách, a když se vrá­til do Minnesoty a pra­co­val na far­mě, nikdy nemlu­vil o tom, co zažil. Stejně jako Fitzgerald.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře