O sandálech a o ponožkách v nich

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Mezi nej­čas­těj­ší ste­re­o­ty­py, kte­ré Češi rádi o sobě říka­jí a navzá­jem se jimi baví, jsou ponož­ky v san­dá­lech. Konkurovat jim může snad jen obli­gát­ní půli­tr toče­né­ho piva plzeň­ské­ho typu v ruce člo­vě­ka narva­né­ho v tíl­ku veli­kos­ti „po mlad­ším bra­t­ro­vi“. Občas se k tomu dodá­vá, že to se samo­zřej­mě týká těch „špat­ných a nevkus­ných“, čímž se člo­věk z osa­zen­stva „ponož­ká­řů v san­dá­lech“ chytře vyčle­ní a zába­va může pokra­čo­vat.

Ruku na srd­ce, kdo z nás tak oble­če­ný někdy nešel? Když jsme tře­ba byli malá robát­ka o svém šat­ní­ku ješ­tě neroz­ho­du­jí­cí, když se na výle­tě v horách radi­kál­ně změ­ni­la tep­lo­ta a pohor­ky jsme necha­li na cha­tě, když...

Ano, ono to oprav­du vypa­dá tro­chu nevkus­ně, ale při­jde mi, že zase o nic tak zásad­ní­ho nejde. Koneckonců prak­tič­nost toho­to obu­tí oce­ni­li i sta­ří Římané, když se vyda­li uká­zat svě­tu svo­ji civi­li­za­ci a došli i do tak chlad­ných míst, jako je tře­ba dneš­ní Anglie. Údajně něco podob­né­ho na svá cho­di­dla v chlad­něj­ších měsí­cích navlé­ka­li i lidé z Egypta, tak­že ne, on to sku­teč­ně není novo­do­bý „vyná­lez“ a už vůbec nepo­chá­zí z Čech.

Je to samo­zřej­mě kul­tur­ní zále­ži­tost v závis­los­ti na pro­sto­ru a čase. To, co bylo ok v antic­kém svě­tě, nemu­sí být ok v sou­čas­né České repub­li­ce. Dnešní svět je ale v mno­ha ohle­dech men­ší a mezi nás se dostá­va­jí i kul­tur­ní vli­vy, kte­ré by dří­ve byly abso­lut­ně nemys­li­tel­né. Tak tře­ba v Japonsku to prý není tak nezvyk­lé nosit (a nikdo se nad tím nepo­za­sta­vu­je). Pokud tedy příš­tě v uli­cích uvi­dí­te něko­ho s ponož­ka­mi v san­dá­lech, tak si vzpo­meň­te, že to klid­ně může být něja­ký člo­věk ovliv­ně­ný „asij­skou módou“, či snad ces­to­va­tel časem hle­da­jí­cí Teutoburský les.