Občanská výchova

Německo-rakouský film Občanská výcho­va nabí­zí netra­dič­ní záži­tek. Námět fil­mu sto­jí na vel­mi ori­gi­nál­ní myš­len­ce, jakým způ­so­bem se stát vycho­va­te­lem boha­tých lidí.

Jan s Peterem jsou neroz­luč­ní kama­rá­di a vyzná­va­jí anar­chis­tic­ké názo­ry. Jejich nej­zá­bav­něj­ší čin­nos­tí je pozo­ro­vá­ní domů pro­mi­ten­tů, kte­ří jsou čle­ny Jacht-klubu. Po něko­li­ka dnech pozo­ro­vá­ní se vplí­ží dovnitř, odpo­jí alarm a pohy­bu­jí se po domě. Fígl je v tom, že nikdy nic neu­krad­nou, pou­ze pře­sta­ví náby­tek a věci v domác­nos­ti a necha­jí vzkaz typu „Máte pří­liš mno­ho peněz“ s pod­pi­sem „Občanská výcho­va“. Cílem je, aby se tito zazo­ban­ci ve svých „hra­dech“ necí­ti­li pře­hna­ně bez­peč­ně.

Situace se kom­pli­ku­je, když se k nim do bytu nastě­hu­je Peterova pří­tel­ky­ně Jule. Zatímco Peter odjíž­dí na něko­lik dní do Barcelony, Jan pomá­há Jule s malo­vá­ním její­ho staré­ho bytu a oba v sobě postup­ně nachá­ze­jí zalí­be­ní. Jan pro­to sezna­mu­je Jule s tím, co po nocích s Peterem děla­jí. Jule se myš­len­ka zalí­bí, a uke­cá pro­to Jana, že se na jed­nu tako­vou výpra­vu vyda­jí. Vyberou si k tomu vilu pana Hardenberga, kte­ré­mu Jule dlu­ží 100 000 euro za to, že na dál­ni­ci nabou­ra­la jeho dra­hý mer­ce­des, když nemě­la tech­nic­ký prů­kaz.

Jak jis­tě správ­ně tuší­te, to při­ne­se onu zmi­ňo­va­nou kom­pli­ka­ci. A asi vás napad­ne, že se maji­tel vrá­tí domů před­čas­ně a že Jan s Jule s tím budou muset něco udě­lat. Copak to asi bude? Že by únos?

Občanské výcho­vě by bez deba­ty sta­či­la krat­ší sto­páž. V prv­ní tři­čtvrtě­ho­din­ce se film roz­bí­há jen vel­mi poma­lu a nemotor­ně. Sice víme, co Jan s Peterem děla­jí, ale oprav­do­vé­ho polo­pa­tic­ké­ho vysvět­le­ní se nám dostá­vá, až když to Jan vyklá­dá Jule. Pobyt na cha­tě má sice demon­stro­vat pře­rod vzta­hu tro­ji­ce s une­se­ným z „nevra­ži­vos­ti“ ke „spo­lu­prá­ci“, ale také je nata­ho­ván přespří­liš. Při někte­rých momen­tech na cha­tě jsem se navíc nemohl ubrá­nit poci­tu, že dis­ku­se na téma anar­chis­mus bylo až pří­liš, zvlášť když jsem chví­le­mi obtíž­ně roze­zná­val, jest­li je film mys­lí váž­ně, ane­bo je vše míně­no jako nad­sáz­ka na téma ide­á­ly anar­chis­tic­ké mlá­de­že.

Naproti tomu poten­ci­ál­ně nej­zá­bav­něj­ší fáze (pře­sta­vo­vá­ní nábyt­ku a vyba­ve­ní domác­nos­ti) je roz­pitvá­na jen v prv­ní scé­ně fil­mu a pak při jedi­né vlou­pač­ce. Naštěstí se nabí­zí ješ­tě pár vyu­ži­tých pří­le­ži­tos­tí udě­lat si legra­ci z toho, jak se vyvi­nu­la situ­a­ce ve dru­hé čás­ti fil­mu.

Ale díky nápa­du a záplet­ce se film drží, a tak všech­no dospě­je až ke kon­ci se stej­ným počtem divá­ků v sále jako na začát­ku. Co mys­lí­te, můžou si auto­ři dovo­lit šťast­ný konec nebo ne?

O filmu:

Oficiální strán­ka fil­mu: Die Fetten Jahre sind vor­bei
Scénář: Katharina Held, Hans Weingartner
Režie: Hans Weingartner
V hlav­ních rolích: Daniel Brühl, Stipe Erceg, Julia Jentsch, Burghart Klaussner
Německo/Rakousko 2004, 127 minut