Ať už jste slyšeli o adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále cokoliv, je jisté, že se mnozí z nás na nové dítko jednoho z nejúspěšnějších filmařů české moderní vlny jen pohrnou. Už jen to, že se Jiří Menzel po více jak dvanácti letech vrátil na režisérskou sesli je událost hodná pozornosti. Ale je film sám o sobě hoden pozornosti? Snímek jehož příprava a kočkování se o autorská práva a režisérské místo trvalo bezmála dvacet let,se podařilo srovnat do polohy, kdy se dalo začít natáčet. Rozpočet 85 milionů (což je na české končiny velmi hezký rozpočet) dal Menzelovi velké možnosti. Mimořádně rozrostlé obsazení a velmi pěkné kulisy jsou toho důkazem. Ovšem i přes vysoký rozpočet se do filmu nepodařilo vnést to, co se očekávalo a tím je velkolepost, kterou každý očekával.
Král se totiž dostal do podoby poměrně levného dílka natočeného pouze pro televizní obrazovky, což může některým lidem dosti vadit. V jiných okamžicích je patrná naopak velmi povedená atmosféra 30. let, jenž diváka jistě příjemně naladí a televizně vůbec nevypadá. Zmíněné herecké obsazení plné českých, ale i zahraničních hvězd jsou dobrým sáhnutím režiséra do těch lepších řad herců co se u nás v dnešní době nabízejí. V roli Jana Dítěte se v mladistvých letech objeví Ivan Barnev, což je bulharský začínající herec. Jeho postava není špatně zahraná, ale nestačí to na poměrně malý, ale o něco kvalitnější herecký výkon Oldřicha Kaisera, kterému režisér svěřil roli již starého Jana Dítěte.
V menších rolích se zde ukáží například Jiří Lábus, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský mladší a další. V roli Dítěte ženy se chopila Němka Julia Jentsch, jejíž křečovitě německá čeština je hroznou věcí pro české ucho i přes to, že u některých cizinek působí jejich drmolení českých slovíček mile. Tady ani ne. Skvělou roli si ale ve filmu vystřihl Martin Huba, který mluvil ve své roli asi 7 jazyky. Film pojednávající o životě Jana Dítěte je takovou malou sondou do novodobých dějin a postavení jednoho malého člověka v nich. Vše začíná v 30. letech minulého století, kdy všude panuje klidná atmosféra elegánů v oblecích a krásných žen s loknami. V této době pracoval Jan Dítě ještě jako bezvýznamný poskok v hospodě. Někde tam se vybudovala jeho touha po penězích a životě bez starostí. Poznání, že peníze hýbou světem, je jedním z velkých okamžiků v životě Dítěte. Možnost věnovat se rozestavování bankovek po pokoji, jako to dělává Marián Labuda coby Walden. To je pro něj životním snem.
Toto poznání ho zavede až k cíli jeho snažení, ale dějiny mu zkrátka nepřály. Ač se Menzel už jednou od tohoto filmu distancoval, téma nakonec přijal a naposledy si svého Hrabala zrežíroval i přes to, že se tato látka zdá být nezfilmovatelná. „No ona je“ řekl Menzel. A má pravdu. Není přece lehké do dvou hodin shrnout všechno zajímavé z knihy tak, aby vše plynule navazovalo, vypovídalo o době a rozvíjelo charaktery postav. Tento fakt nás ve filmu ochudil například o zvuk zatloukání hřebíků, který slýchává jako halucinaci hlavní hrdina po válce. Což je poměrně dost silná věc, vypovídající o duševním rozpoložení člověka, která by nám řekla zase o něco víc. Horší to je ale s kamerou, která zase jako skoro všechno ve filmu je místy pěkná, ale místy až otravně lacině vypadající. To se netýká hudby. Hudba kterou pro Krále složil Aleš Březina, což je, dá se říci, dvorní skladatel Jana Hřebejka, je o něco jiná než na co jsme doposud zvyklí. Jde spíše o skladby salónového typu. Velkou ránou do očí jsou pak některé digitální triky, které se nevyskytují snad ani v televizních inscenací, ale pouze v domácím videu některého z vašich sousedů.
I přes nějaké ty nedostatky film jako celek nějak funguje a lidé na něj chodit zkrátka budou. Přece jen je to starý známý Menzel, který českého diváka baví a ví co lidi chtějí. Chvílemi jakoby Král odkazoval na starší Menzelovi filmy. Je zde znát zkrátka mistrův rukopis. Nezbývá než panu Menzelovi popřát do budoucna další slibné projekty, ale už jen ty, které se dají opravdu pořádně zfilmovat.
Nejnovější komentáře