Ondřej Neff - Tma

Ondřeje Neffa bude s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí jis­tě znát. Jedná se o oso­bu vprav­dě rene­sanč­ní (co se lite­ra­tu­ry týče). Já osob­ně jsem s ním prv­ní lite­rár­ní kon­takt měl coby malý chla­pec čtou­cí comicsy Káji Saudka, ke kte­rým psal prá­vě O. Neff „scé­nář“. Nějakou dobu půso­bil i v kul­tov­ní Ikarii a zná­mý je rov­něž jeho „nevi­di­tel­ný pes“ (a to nemlu­vím o akti­vi­tě při pře­klá­dá­ní a pro­pa­ga­ci J. Verna). Románová tvor­ba páně Neffa se mi doce­la dlou­ho vyhý­ba­la. Ano, znal jsme tri­lo­gii Milenium, ale nikdy jsem se nedo­stal k tomu si ji pře­číst. Teď ale - díky sle­vo­vé pou­káz­ce od Slečny I. - jsem vyra­zil do praž­ské­ho Luxoru a ze všech tam­ních pub­li­ka­cí mě nej­ví­ce upou­ta­la ta s pros­tým názvem Tma (autor Ondřej Neff).

Ondřej Neff tuto kni­hu chtěl původ­ně nazvat „Tma jako v prde­li“, ale název poslé­ze tro­chu zkrá­til. Prvotní inspi­ra­cí mu sice byla něja­ká pohád­ka, nicmé­ně z ní nene­chal takřka kámen na kame­ni a v roce 1998 napsal ten­to svůj prav­dě­po­dob­ně nej­lé­pe hod­no­ce­ný román. Neff nám uka­zu­je Českou repub­li­ku v dub­nu roku 1998, kdy náh­le pře­sta­ne fun­go­vat elektři­na (respek­ti­ve vodi­če nejsou schop­ny vést elek­tric­ký proud). Jedná se v pod­sta­tě o kata­stro­fic­ký román s prv­ky vědec­ké fan­tas­ti­ky. Neff se zde sna­ží upo­zor­nit na křeh­kost sou­čas­né civi­li­za­ce a pou­ka­zu­je na ten­kou bari­é­ru, kte­rá nás dělí od ani­mál­ní­ho bar­bar­ství a kru­tos­ti. Pravá tma nena­stá­vá s absen­cí elek­tric­ké­ho prou­du, ale s pří­cho­dem tmář­ských ide­o­lo­gií (růz­ných eso­te­rik, teo­rií o škod­li­vos­ti tech­nic­ky vzdě­la­ných lidí, kte­ří zot­ro­či­li elektři­nu a ta nás pak díky tomu opus­ti­la, apod.), kte­ré se brzy po výpad­ku vyno­ří a pokou­še­jí se - poměr­ně úspěš­ně - upev­nit ve spo­leč­nos­ti.

Román je vyšper­ko­ván i pří­tom­nos­tí teh­dej­ších zná­mých osob­nos­tí veřej­né­ho živo­ta. Objevuje se zde tedy pri­má­tor Koukal, minis­ter­ský před­se­da Václav Klaus (kte­rý zde zemře straš­li­vou smr­tí), či pre­si­dent Havel i Milouš Jakeš. Ztvárnění těch­to postav sice může v začát­cích kni­hy půso­bit tro­chu nepři­ro­ze­ně, násil­ně, ale s postu­pu­jí­cím roz­pa­dem civi­li­za­ce (a nepřímým návra­tem k feu­da­lis­mu a bar­bar­ství, kte­ré mís­ty evo­ku­je atmo­sfé­ru skvě­lé­ho aus­tral­ské­ho fil­mu Mad Max) může mít leckterý čte­nář ten­den­ce se k těm­to posta­vám - byť se zce­la jas­ně jed­ná o cha­rak­te­ry ved­lej­ší důle­ži­tos­ti - upnout jakož­to k ost­rův­kům rozu­mu v moři šílen­ství.