Nebyl by to Quentin Tarantino, kdyby nedal do svého nového filmu pořádnou dávku drsného humoru a nepotrápil diváky dlouhými dialogy. A nic na tom nemění fakt, že vše je pečlivě zabaleno v kulisách westernového divokého západu, kde se prohání po zasněžených pláních dostavníky. Opuštěná „osvěžovna„ na trase pak připomíná tajemná stavení, kde se mohou ukrývat vrazi stejně jako jejich oběti. Tarantino si ve scénáři pohrál s myšlenkou spravedlnosti, která se v různých obdobích a souvislostech může vykládat také různě. Pečlivě volil charakteristiku jednotlivých postav a ponechal každé prostor, aby se mohla předvést, pochopitelně v tom nejhorším světle. Dál pak rozehrál rošádu, kdy se většina tváří jako někdo jiný a ostatní lžou, jen se práší. Ačkoliv je od počátku filmu jasné, že to nejspíš dobře nedopadne, dlouhé dialogy a drobné hádky vše prodlužují a odkrývání pravdy pak přijde jako smršť. Každopádně Tarantino své hrdiny ani diváky filmu nijak nešetří. Drsně servíruje jednání zákeřných zabijáků a závěr filmu pak vše korunuje. Osm hrozných končí hrozně a žádnou romantiku nepřináší.

V předchozím filmu Django se Tarantino snažil o zachycení příběhu člověka, který se snaží jít proti osudu. Hrdinou byl černoch a zlo i dobro nebylo děleno podle barvy pleti. Krutost chování lidí neměla žádné zdůvodnění ani omluvu. Ve filmu Osm hrozných je lidská bezohlednost a krutost základní výbavou všech hrdinů, kteří si pro své jednání najdou svůj osobní důvod. Jestliže Django si postupně posiluje sympatie diváků, osm hrozných končí potupně a bez příznivců. Doufejme.

Jedním z inspiračních zdrojů mohl být film také Sedm statečných. Taková nenápadná inspirace byla nejen pro název, ale může být i v protikladné charakteristice chování hlavních hrdinů. O dalších propojeních a inspiracích se lze jen dohadovat. Jasné je, že se autor filmu snažil o stylizaci sobě vlastní, kde se možná schovává nějaké hlubší sdělení nebo se také nic neschovává. Prostě příběh se nějak stal a kdo se chce na něj podívat, ten ať si ho vychutná. A kdo hledá boj dobra a zla, ten si musí počkat na jiný film od jiného režiséra.

Tarantino má však slabost a tou jsou herci. V tomto filmu se mu podařilo nabídnout každému herci prostor, kde se mohl ukázat. Pravda, jsou to sice postavy hrozné, ale každý z herců si našel chvilku, kdy má sólo jen pro sebe. Tehdy může být dobře zapamatovatelný. V textu je dále množství různých narážek a vtipů, které nelze na první zhlédnutí všechny vnímat. Ač se to zdá nepochopitelné, dlouze vedené dialogy mi připomínají Wodyho Allena. Slova, slova a myšlenka je ještě někde hrozně daleko.
Film je dělen do kapitol, což nijak ději nepomáhá a jen lehce natahuje čas. Nejspíš jde snahu o zachování určitého stylu. A v polovině filmu se rozhodl Tarantino obohatit divákův zážitek o svůj komentář děje. Je to nečekané a je škoda, že se s komentářem nepracovalo už dříve. A nebo se s komentářem vůbec nepracovalo.
Co naopak hodnotím jako výborné, je spolupráce s kameramanem Robertem Richardsonem. Ten natočil s Tarantinem jeho předchozí filmy a má velký cit pro zachycení určitého žánru. Dokáže natočit krásné záběry zasněženou krajiny, cválající koně i lehce potemnělé záběry v chatě. Nebojí se tmy ani výrazných kontrastů. Kamera filmu pomohla stejně jako hudba, jejímž autorem je Ennio Morricone.
Film Osm hrozných si Tarantino natočil podle sebe. Může se nám to líbit nebo taky ne, ale je to svérázně pojatý western s několika výbornými hereckými výkony. Když nebudeme očekávat závažné myšlenky a dokážeme se přenést přes závěrečné drsné scény, pak je to zajímavý film, který svého tvůrce nezapře.
Hodnocení: 85 %
Recenze napsána: 7. ledna 2016
















(4,91 z 5)