Katolická církev unese šestiletého židovského chlapce ve filmu Papežův zákon(Rapito), v němž režisér Marco Belloccio zkoumá nechvalně známý případ Mortara, který koncem 50. let 19. století otřásl Itálií a nakonec vedl k pádu papežského státu. Papežův zákonměl premiéru v soutěži letošního festivalu v Cannes a poté byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
I přes poněkud chladné přijetí v Cannes je Papežův zákonpoutavým a nakonec srdcervoucím obrazem celé kauzy, který skvěle vyvažuje historické události s jejich emocionálním podtextem. Pouze některé krátké úlety s papežem Piem IX. působí nepatřičně.
V roce 1858 v Boloni je židovská rodina Mortarových ohromena katolickou delegací, která jim oznámí, že jim má být odebrán malý syn Edgardo (hraje ho Enea Sala). Podle inkvizitora otce Piera Felettiho (Fabrizio Gifuni) byl chlapec pokřtěn, v očích Božích je katolík a musí být jako takový vychován. Kdy byl chlapec pokřtěn a kým, Feletti neprozradí.
Edgardovým rodičům, otci Momolovi (Fausto Russo Alesi) a matce Marianně (Barbara Ronchi), je řečeno, že zůstane v Bologni; místo toho je odvezen do Říma. Tam se Edgardo ocitne uprostřed třídy plné mladých chlapců, které jejich rodiny odvezly za pravděpodobně podobných okolností, aby je papež Pius IX., kterého se šibalským úsměvem ztvárnil Paolo Pierobon, zasvětil do katolické víry.
Pius IX., zobrazený jako postava podobná císaři Palpatinovi, z něhož jde strach i úcta, se objevuje v některých surrealističtějších momentech filmu Papežův zákon. Ožívají novinové ilustrace, na nichž papež krade židovské děti jejich rodinám, a později se Piovi zdá o tom, jak ho drží židovští mstitelé a obřezávají ho.
Jak měsíce a roky plynou, Momolo a Marianna marně bojují o to, aby vůbec viděli svého syna; Edgardo přijímá katolické učení pod příslibem, že když se mu bude dařit, bude poslán domů. Židovská komunita nemá žádnou možnost, jak se proti církvi odvolat, a tak na případ upozorní mezinárodní společenství, které zasévá semínka revoluce.
V roce 1860 se Bologna vymaní z papežské nadvlády. Některé z nejlepších scén filmu Papežův zákon mapují případ, který se dostal před soud, když je Feletti zatčen a postaven před soud za své činy. Pro Itálii je to významná událost, ale od chvíle, kdy Momolo spatřil svého syna, uplynuly dva roky a toto je jen první malý krůček. Během těchto scén vidíme, jak se z Momolovy tváře pomalu vytrácí slabý záblesk naděje a usazuje se v ní zdrcující smutek.
To je nejsrdceryvnější prvek filmu Papežův zákon: mohou se odehrávat revoluce a svrhávat režimy, ale tyto věci vyžadují čas, a to je jediná věc, kterou nelze získat zpět. Případ Mortara změnil Itálii, ale Momolo odešel do hrobu, aniž by se znovu setkal se svým synem.
Pochmurné finále filmu Papežův zákon představuje devatenáctiletého Edgarda, kterého nyní hraje Leonardo Maltese, plně indoktrinovaného církví a bez zájmu o „záchranu“, když je Řím zajat vojáky, mezi nimiž je i jeho starší bratr Riccardo (Samuele Teneggi). Je to jistá forma stockholmského syndromu, ale kolik toho v šestiletém Edgardovi zůstalo? Jaké je zde vhodné odvolání?“
Belloccio zde nemá čas na zkoumání těchto otázek a film Papežův zákonby možná lépe slušela minisérie, kde by bylo více času na prozkoumání Edgardova pozdějšího života. Přesto se jedná o fascinující skutečný příběh, který živě ožívá díky skvělým dobovým detailům a procítěným hereckým výkonům, zejména mladého Sala v roli Edgarda a Russo Alesiho a Ronchiho v rolích jeho rodičů.
Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový
Nejnovější komentáře