Mám rád zajímavou architekturu a dobré filmy, tak asi není nic divného na tom, že mě upoutal film, ve kterém nepominutelnou (a nejednoznačnou) roli hraje moderní krásný dům. Kdybych ale v případě jihokorejského filmu Parazit důvody, proč mě film tolik zaujal, svedl jen na kouzlo moderní architektury, bylo by to ostudné zjednodušení. Myslím totiž, že důvodů, proč film stojí za vidění, je hodně a jen jedním z mnoha je pozoruhodná skutečnost, že jde o první neanglicky mluvený film v historii, který dostal Oscara v hlavní kategorii Nejlepší film (za rok 2019). Kromě tohoto „hlavního“ Oscara dostal Oscary i za původní scénář, nejlepší cizojazyčný film a nejlepší režii, získal i Zlatou Palmu v Cannes, Zlatý glóbus a několik dalších kritických i diváckých cen. Ale nenechte se otrávit tou záplavou cen: Kromě toho všeho je totiž Parazit – podle mého přesvědčení a vkusu – i zatraceně dobrý film.
Poznámka: Bohužel, nebyl jsem osobně při natáčení filmu, a tak jsem ilustrační fotografie získal pro účely tohoto článku na různých místech na internetu.
Hned na začátku filmu poznáváme první rodinu hlavních aktérů: Otec a matka středního věku, dcera a syn teenageři. Žijí v suterénní místnosti s velkým zamřížovaným oknem do ulice, na které močí kolemjdoucí opilci. Žijí svými nenápadnými drobnými radostmi a drobnými katastrofami, jako když si soused shora zahesluje svou wifi, na které všichni členové rodiny visí se svými mobily. „Proboha, vždyť teď ani nemůžeme na WhatsApp!“ Ještěže vedle otevřela nová kavárna, signál jejíž wifi je možné chytnout v rohu u stropu nad záchodovou mísou; trochu nepohodlné, ale funguje to. Když ulici vykuřují dezinsektoři, je dobré nechat otevřené okno, protože pak to zafunguje i uvnitř bytu a bude to zadarmo, i kdyby se u toho všichni měli zalknout štiplavým dýmem. Nikdo z rodiny nemá stálou práci, takže naši hrdinové přežívají, jak se dá, třeba jen díky odfušovanému skládání papírových krabic na pizzu.
Ale to vše se má zásadním způsobem změnit: Syn totiž dostává po svém kamarádovi, odjíždějícím do zahraničí, práci soukromého učitele angličtiny v bohaté rodině bydlící v nádherném domě, musí si sice pro tento účel udělat falšované doklady o studiu, ale to je pro něj a hlavně jeho šikovnou sestru hračka („Kdyby otevírali na soulské univerzitě obor padělání dokumentů, vzali by ji z prvního místa“). Zmáknout paní domu, jejíž dcera bude dostávat hodiny angličtiny, bude snadné: „Trochu to okecáš, jdeš přece na doporučení. A paní je trochu „simple“. Ano osobní doporučení od důvěryhodné osoby je u lidí obývajících nádherný moderní dům, který si kdysi sám pro sebe postavil slavný architekt, naprosto zásadní. Dveře domu se samy otevírají i zavírají a za nimi je úplně jiný svět, svět přepychu, svět starostí a trablů úplně jiného typu, než je přežívání ze dne na den. Ano, „papíry“ paní domu nezajímají, jde především o úroveň, a tu nový pan učitel („Budeme mu říkat Kevin“), jehož první hodinu paní domu sleduje „ve full tajmu“, rozhodně má. Kromě jeho nové žákyně je v domě ještě druhé dítě, rozmazlený Tasong, který má podle své nadšené éterické matky úžasné vlohy pro umění a doslova „basquiatovské cítění“ už v devíti letech. („To je šimpanz, že?“ „Ne, autoportrét.“)
Taková nahrávka se prostě nedá nevyužít a vypadá to, že by v rodině mohla být práce i pro mladou „Jessicu“, o které toho nový učitel Kevin tolik slyšel (ve skutečnosti pro jeho sestru, ale psssst!), protože „se právě vrátila po studiu aplikovaného umění v Illinois a dokáže dostat děti na výběrové výtvarné školy“. Nejlepší je doporučení od důvěryhodné osoby. A tak se z „Jessicy“ stává nová Tasongova učitelka umění a speciální arteterapeutka, protože „vidíte, co maluje vpravo dole, v tzv. zóně schizofrenie? Neprožil nějaký závažný duševní otřes?“ To však budou zapotřebí nejméně čtyři sezení po dvou hodinách týdně a „vím, moje taxa je dost vysoká...“ Ale peníze nejsou pro bohatou rodinu problém, hlavně že všichni za ně dostanou péči na úrovni.
Postupně se „nájezdnické“ rodině podaří vyštípat z původních pozic i mladého řidiče, na to stačí obyčejné dámské kalhotky cíleně „zapomenuté“ pod sedadlem ředitelského mercedesu. „Kruci, když už to musí dělat v mém autě, proč na zadním sedadle a ne vepředu, takhle strašně překračovat meze!“ Ano, meze vyvolených se překračovat nesmějí, aspoň tedy ne lidmi z obyčejného světa. Řidič dostane padáka z nějakého zástupného nesmyslného důvodu, protože „přece se nebudeme snižovat na jeho úroveň!“ Paní domu vše decentně zařídí, její role je naprosto okouzlující a zároveň děsivá ve své naivitě a až mrazí, když protřelé podvodnici „Jessice“, která právě drsnou intrikou vyhodila mladého řidiče z báječného místa za volantem, říká utěšitelským mateřským hlasem: „Jste tak mladá a naivní, o lidech se máte ještě co učit.“
Koho sehnat na místo řidiče? Nejspolehlivější jsou přece starší zkušení řidiči, co třeba takový Kim, ten už jezdí v soukromých službách 30 let a „slečna Jessica“ ho může doporučit, protože ho osobně zná. Bodejť by ho neznala, když je to ve skutečnosti její vypráskaný tatínek, který kdysi prý nějakou dobu pracoval jako „parkovač“ a s luxusním autem se seznamuje po chvilkách díky předstíranému zájmu o koupi v autosalónech).
A protože je třeba do zlatého ředitelského hnízda upíchnout i maminku, je zapotřebí ještě odstranit jedinou osobu, která je v domě ještě od dob, kdy zde žil slavný architekt, zdejší spolehlivou hospodyni. Stačí identifikovat její slabé místo, kterým se ukáže být alergie na broskve, ze které se řízením osudu s drobnou dopomocí podvodů a manipulace stane v očích důvěřivé paní domu „aktivní tuberkulóza“ a další odchod pod smyšlenou záminkou. I na scéně vyhazovu hospodyně je krásně vidět neobyčejná filmová řeč: Odehraje se to bez jediného slova čistě v divákově mysli - jen dobře střiženou sérií záběrů, která končí odcházející hospodyní s velkým kufrem na kolečkách. „Škoda jí, ve všem dodržovala meze, ani mi manželka neřekla kvůli čemu se s ní musela rozloučit. Ale příliš jedla, vždycky snědla skoro dvě porce.“ A ještě jsou všichni rádi, že ode dneška konečně mohou svobodně jíst dříve zakázané broskve.
Koho spolehlivého ale na místo hospodyně sehnat? „Manželka je na domácí práce levá“ (záběr na zoufalou manželku, která se pokouší vařit a s vytřeštěnýma očima se snaží přeprat nepřátelskou myčku). Nový řidič Kim si ale ví rady a má vizitku s kouzelným telefonním číslem, což jeho pán, ředitel Park, dokáže ocenit: „Podle vizitky je to moc dobrý podnik. Perfektní design!“
Celá rodinka se tedy postupně sešla ve službách jediné bohaté rodiny a jejich domu. Jen se nikdo nesmí dozvědět, že ti čtyři k sobě patří. A skutečně, nikdo nic netuší, jen malý Tasong, který pozná, že všichni jsou úplně stejně cítit. Co ale s tím? „Máme prát svoje prádlo v různých pracích prášcích?“ Až když celá rodina ředitele Parka odjede oslavit Tasongovy narozeniny do kempu („ještě vezměte outdoorový projektor a pejskovi nezapomeňte dát japonské krabí tyčinky!“), mohou se všichni čtyři povedení služebníci sejít v domě: Odpočinek na zahradě, popíjení a dobré jídlo v luxusním interiéru, bublinková koupel s velkoformátovou televizí na stěně, „učitel Kevin“ plánuje, jak začne se svou žačkou oficiálně chodit a jednou si ji možná dokonce vezme za ženu („To by pak mohl být dům rodičů tvé manželky!“ a ani o svatbě by přece nemuselo pracně vytvořené inkognito prasknout: „Můžeme si přece na svatební obřad najmout herce, kteří budou hrát naše rodiče!“), prostě idyla, která je dobrá tak do happy-endu, ale nastává-li v polovině filmu, nevěstí to většinou nic jiného, než že se celá pečlivě a po kouskách dovedně vystavěná konstrukce zřítí. Počkejte, psssst, kdo to zvoní? Ano, je to před nedávnem vyhozená hospodyně, která prý si v tom spěchu jen něco zapomněla ve sklepě, to jsou ty nenápadné dveře mezi nasvícenými policemi s luxusním nádobím. Hned si to vezme a zase odejde a všichni budou spokojeni.
Těch drobných filmařských radostí je k vidění spousta: Můžete vidět mobilní telefon jako zbraň možná účinnější než by byla skutečná bouchačka Drsného Harryho v podání Clinta Eastwooda („Nepřibližujte se, nebo zmáčknu tlačítko ODESLAT, je to jako knoflík od rakety, stačí pohrozit.“ Mimochodem, vzpomněl jsem si při tom na nejspíš už zapomenutou ale ve své době celkem slavnou „dálkověovladačovou“ pistolnickou scénu ze Svěrákova filmu Akumulátor 2). Můžete vidět, jak to vypadá, když na úklid po mejdanu máte jen osm minut a ještě musíte návdavkem stihnout uvařit speciální zbohatlickou variantu nudlí „ččapchaguri“. Bude taky dobré, když si před shlédnutím filmu trochu oprášíte morseovku („Co ten senzor zase blbne?“). A docela dobře poznáte, jestli platí korejské přísloví, že „v domě, ve kterém žije duch, se dobře daří businessu.“ Ehmmm, to víte, že malý Tasong jednou takového ducha na vlastní oči viděl a od té doby maluje zvláštní artefakty „v zóně schizofrenie“?
A co vy? Viděli jste už tento film? Znáte nějaké zástupce jihokorejské kinematografie? (Já jsem před devíti lety na blogu psal např. o Kim Ki-dukově filmu 3-iron) A líbilo by se vám bydlet v takovém domě? 🙂
Photo © CJ Entertainment
