Perestrojka v českém filmu

Zatímco v sedm­de­sá­tých letech se žánr sati­ry v čes­kém fil­mu zamě­řo­val pře­váž­ně na mezi­lid­ské vzta­hy, pří­pad­ně na pří­běhy růz­ných zlo­dě­jíč­ků a jiných pod­vod­níč­ků (výjim­ku v tom­to smě­ru před­sta­vo­va­la pře­de­vším Věra Chytilová, kte­rá vel­mi ostře tepa­la dobo­vé amo­rál­nos­ti, a v mír­něj­ším a humor­něj­ším duchu i duo Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, jejichž komen­to­va­nou fil­mo­gra­fii najde­te zde), začát­kem osm­de­sá­tých let začí­na­li fil­ma­ři vystr­ko­vat růž­ky, avšak sati­ra muse­la být setsa­k­ra dob­ře mas­ko­va­ná. Ukázkovým pří­kla­dem tako­vé skry­té kri­ti­ky sys­té­mu může být kome­die Křtiny (1981) Zdeňka Podskalského, což je na prv­ní pohled ryze odpo­čin­ko­vý film, avšak je zde nastí­něn model soci­a­lis­tic­ké­ho pod­ni­ku, kon­krét­ně zamě­ře­né­ho na geo­dé­zii, ve kte­rém je schop­ný, avšak neprů­boj­ný tech­nic­ký náměs­tek Čirůvka (Miloš Kopecký) upo­za­ďo­ván sna­ži­vým a pro­mis­ku­it­ním per­so­nál­ním náměst­kem Humplem (Vlastimil Brodský), čemuž odmí­tá při­hlí­žet Čirůvkova sekre­tář­ka Karolína (Jiřina Jirásková), kte­rá své­mu šéfo­vi pora­dí, aby Humplovi pře­bral jeho mla­dou a atrak­tiv­ní sekre­tář­ku Martinu (Dagmar Veškrnová, dnes Havlová). V prv­ní polo­vi­ně osm­de­sá­tek zís­kal sati­ric­ký tón i žánr, u kte­ré­ho bychom to neče­ka­li - fil­mo­vé pohád­ky, z nichž zejmé­na Tři vete­rá­ni (1983) Oldřicha Lipského a S čer­ty nejsou žer­ty (1984) Hynka Bočana pat­ří k vůbec nej­vět­ším stá­li­cím (podrob­ně jsem se vývo­jem čes­kých fil­mo­vých a tele­viz­ních pohá­dek zabý­val zde). To byly však jen drob­né stříp­ky opro­ti tomu, co při­šlo o pár let poz­dě­ji.

Hořká kome­die Vesničko má stře­dis­ko­vá tan­de­mu Svěrák & Menzel je dnes již nestár­nou­cí kla­si­kou.

Perestrojku v čes­ké kine­ma­to­gra­fii sym­bo­li­zu­je mimo jiné i jed­na z vůbec nej­zná­měj­ších čes­kých kome­dií, Vesničko má stře­dis­ko­vá, kte­rou v roce 1985 pod­le scé­ná­ře Zdeňka Svěráka nato­čil osca­ro­vý reži­sér Jiří Menzel. Z této kla­sic­ké hoř­ké kome­die o věr­ném přá­tel­ství (mo)mentálně zao­sta­lé­ho závoz­ní­ka Otíka Rákosníka (János Bán) a jeho řidi­če Karla Pávka (Marián Labuda) si divá­ci pama­tu­jí zejmé­na humor­né situ­a­ce, nesmr­tel­né hláš­ky a cel­ko­vě poho­do­vý fee­ling fil­mu. Pod tou­to slup­kou se však skrý­vá ost­rá kri­ti­ka hrou­tí­cí­ho se sys­té­mu. Svěrák sice nikdy nepa­t­řil k auto­rům, kte­ří před spo­le­čen­ským maras­mem zaví­ra­li oči, avšak Vesnička i opro­ti jeho star­ším scé­ná­řům vsa­di­la na sil­něj­ší kar­tu v podo­bě men­tál­ně posti­že­né­ho člo­vě­ka, kte­rý je zce­la bez­moc­ný a ostat­ní si jej poha­zu­jí jako hor­ký bram­bor, což sym­bo­li­zu­je rezig­no­va­ný národ, se kte­rým si režim dělal, co se mu zachtě­lo. Vrchol ledov­ce zde před­sta­vu­je situ­a­ce, kdy před­se­da JZD Kalina (Miloslav Štibich) obě­tu­je Otíka vlast­ním zájmům, kdy chce dostat své­ho syna Honzu (Rudolf Hrušínský nejml.) na námoř­ní ško­lu, a ustou­pí tak ředi­te­li Dřevoplechu (Josef Somr), kte­rý má zájem o Otíkovu cha­lu­pu. V tu chví­li musí zasáh­nout Pávek, u kte­ré­ho tak cha­rak­ter zví­tě­zí nad ura­že­nou ješit­nos­tí. Vedlejší linie man­že­lů Turkových (Petr Čepek a Libuše Šafránková) zde pro změ­nu pou­ka­zu­je na nad­ča­so­vý pro­blém domá­cí­ho nási­lí. Důležitou posta­vou je dok­tor Skružný, jed­na z nej­zá­sad­něj­ších rolí Rudolfa Hrušínského (kte­rých je 29 dal­ších zásad­ních rolí toho­to herec­ké­ho veli­ká­na, to se dozví­te zde), kte­rý před­sta­vu­je pro­po­je­ní poe­ti­ky Svěráka a Menzela, kte­ří vždy stej­ně jako ten­to ven­kov­ský lékař na lid­ské sla­bos­ti pohlí­že­li s vel­kou dáv­kou empa­tie. Výjimečnost Vesničky jakož­to vlaj­ko­vé lodi perestroj­ky v čes­kém fil­mu jed­no­znač­ně doklá­dá nomi­na­ce na cenu nej­vyš­ší - na Oscara. Vedle toho zís­ka­la i řadu jiných oce­ně­ní, napří­klad dvě ceny z MFF v Montrealu, cenu za herec­ký výkon pro Jánose Bána na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Paříži a mno­hé dal­ší.

Třetí pří­běh Štěpána Šafránka Jak bás­ní­kům chut­ná život je nej­víc perestroj­ko­vý z celé bás­nic­ké série.

Společně s Vesničkou je mezi divác­ký­mi stá­li­ce­mi učeb­ni­co­vou ukáz­kou perestroj­ko­vé­ho fil­mu tře­tí díl bás­nic­ké hexa­lo­gie (prů­let tou­to nejdel­ší čes­kou fil­mo­vou sérií si pře­čtě­te zde) Jak bás­ní­kům chut­ná život (1987). První tři díly Básníků vůbec nabí­ze­jí zají­ma­vou gra­da­ci. Zatímco v prv­ním dílu Jak svět při­chá­zí o bás­ní­ky (1982) je veš­ke­rá sati­ra ukry­ta do iro­nií, o čemž svěd­čí napří­klad poznám­ka hlav­ní­ho hrdi­ny Štěpána Šafránka (Pavel Kříž) že „u nás se uži­ví kaž­dej“ nebo před­náš­ky pro­fe­so­ra Vodičky (Jaromír Kučera), dru­hý díl Jak bás­ní­ci při­chá­ze­jí o ilu­ze (1985) nabí­dl už pří­mé naráž­ky na soci­a­lis­tic­ké zdra­vot­nic­tví a „doji­če soci­a­lis­mu“, tře­tí díl je pak již ote­vře­nou sati­rou, kte­rá zejmé­na v oso­bě pri­mář­ky zva­né „Kóča“ (Věra Vlčková) pra­ný­řu­je auto­ri­tář­ství stej­ně jako odklí­ze­ní disi­den­tů a jiných reži­mu nepo­ho­dl­ných osob z veřej­né­ho pro­sto­ru, což je ve fil­mu zná­zor­ně­no pře­lo­že­ním Štěpána na obvod do Bezdíkova. Zesměšněno je tu i cen­t­rál­ní plá­no­vá­ní v posta­vě uči­te­le Hájka (Rostislav Kuba). Oproti tomu v posta­vě malí­ře Hubáčka (Rudolf Hrušínský), otce Štěpánovy tře­tí lás­ky „Píšťalky“ (Eva Vejmělková), může­me najít ukáz­ko­vé podo­ben­ství vnitř­ně svo­bod­né­ho jedin­ce, kte­ré­ho režim nepři­pra­vil o ide­je. Diváci si sice z fil­mu pama­tu­jí zejmé­na humor­né scé­ny s výřeč­nou sestrou Toničkou (Jana Hlaváčová), věr­nou fanyn­kou Karla Gotta, pří­pad­ně i s cho­le­ric­kým řidi­čem sanit­ky Pisaříkem (Pavel Zedníček) nebo návště­vu morav­ské­ho sklíp­ku Štěpánova spo­lu­žá­ka z medi­cí­ny Venoše Pastyříka (Václav Svoboda), pod povr­chem je však tře­tí díl cel­ko­vě smut­něj­ší než před­cho­zí dva, což jej činí vrcho­lem celé hexa­lo­gie.

Otcové Básníků spi­so­va­tel Ladislav Pecháček a reži­sér Dušan Klein při­šli těs­ně před revo­lu­cí ješ­tě se dvě­ma spo­leč­ný­mi fil­my: s vel­mi syro­vou a ote­vře­nou dra­me­dií z pro­stře­dí pro­ti­al­ko­ho­lic­ké léčeb­ny Dobří holu­bi se vra­ce­jí (1988), jed­ním z posled­ních fil­mů Vladimíra Menšíka, a pře­de­vším pak s hoř­kou sati­ric­kou kome­dií  Vážení přá­te­lé, ano v hlav­ní roli se slo­ven­ským vše­u­mě­lem Milanem Lasicou, kte­rá měla pre­mi­é­ru v říj­nu 1989, pro­čež jen o měsíc před­chá­ze­la revo­luč­ním udá­los­tem. V tom­to fil­mu je doko­na­le vykres­le­na absur­di­ta fun­go­vá­ní teh­dej­ší­ho prů­mys­lu, kdy jsou vedou­cí pra­cov­ní­ci továr­ny na výro­bu sani­tár­ní kera­mi­ky vykres­lo­vá­ni jako směš­né figur­ky, mezi nimiž Lasicův ing. Fišer jen tak pro­plou­vá a pro­ti své vůli udě­lá kari­é­ru, nej­pr­ve se sta­ne náměst­kem a poslé­ze ředi­te­lem pod­ni­ku.

Syrovější obraz pozd­ní­ho soci­a­lis­mu při­ná­šel novi­nář a poz­děj­ší minis­tr vni­t­ra Radek John, kte­rý v osm­de­sá­tých letech půso­bil rov­něž jako scé­náris­ta. Po úspě­chu s gene­rač­ní mlá­dež­nic­kou kome­dií Sněženky a machři (1983) se opět spo­jil s reži­sé­rem Karlem Smyczkem a spo­leč­ně vytvo­ři­li spor­tov­ní dra­ma Proč? (1987), kte­ré rekon­stru­o­va­lo sku­teč­nou udá­lost, kdy fot­ba­lo­ví fanouš­ci ces­tou na zápas zde­mo­lo­va­li vlak. Obsazení rolí vesměs mla­distvých chu­li­gá­nů je z dneš­ní­ho pohle­du vel­mi sil­né, což jmé­na jako Jiří Langmajer, Jan Potměšil, Martin Dejdar nebo Daniel Landa jed­no­znač­ně potvr­zu­jí.

Snímek Bony a klid Víta Olmera se díky refle­xi „feno­mé­nu“ vekslác­tví stal kul­tov­ním.

O nece­lý rok poz­dě­ji vstou­pil do kin dal­ší film pod­le Johnova scé­ná­ře, ten­to­krát však pod režij­ní tak­tov­kou Víta Olmera. Ze sním­ku Bony a klid se násled­ně stal dal­ší dobo­vý kult. Příběh mla­dé­ho auto­me­cha­ni­ka Martina Holce (Jan Potměšil), kte­rý nej­pr­ve pát­rá po par­tě vekslá­ků, kte­rá jej napá­li­la a mís­to mu marek nastr­či­la faleš­né ban­kov­ky, až se sám vekslá­kem sta­ne, vel­mi ote­vře­ně pou­ka­zo­val na to, kam vedl feno­mén Tuzexu, tedy sítě obcho­dů, ve kte­rých se za soci­a­lis­mu (a krát­ce po revo­lu­ci) dalo naku­po­vat pou­ze za valu­ty zahra­nič­ních měn nebo za bony (tuze­xo­vé pou­káz­ky). Tento film byl mimo jiné ve své době uni­kát­ní tím, že v něm zně­la zahra­nič­ní hud­ba, kon­krét­ně od brit­ské syn­th­po­po­vé kape­ly Frankie Goes To Hollywood, zejmé­na jejich dva mega­hi­ty Relax a The Power Of Love. O více než čtvrt­sto­le­tí poz­dě­ji vzni­kl sequel Bony a klid 2, kte­rý byl však vel­mi sla­bým odva­rem kul­tov­ní jed­nič­ky.

Veksláckou téma­ti­ku zpra­co­val (v komerč­něj­ším hávu než Olmer) hned dva­krát i reži­sér popu­lár­ní­ho Diskopříběhu (1987) Jaroslav Soukup. Poprvé tak uči­nil v roce 1985, kdy nato­čil kri­mi­nál­ní roman­tic­ké dra­ma Láska z pasá­že v hlav­ní roli s Lukášem Vaculíkem, kte­ré bylo (stej­ně jako výše zmí­ně­ný Diskopříběh) zará­mo­vá­no hity Michala Davida. Soukup téma pod­vo­dů a šme­li­ny více roz­ve­dl o tři roky poz­dě­ji v kri­mi kome­dii Kamarád do deš­tě. Zde jed­nu ze dvou hlav­ních rolí taxi­ká­ře Tomáše opět svě­řil Vaculíkovi, kte­ré­ho v roli číš­ní­ka Michala dopl­nil exo­tic­ký Sagvan Tofi, toho času  jed­na z hvěz­di­ček Kroků Františka Janečka (mimo jiné nazpí­val i titul­ní píseň Dávej, ber!). Vaculík s Tofim se setka­li již ve star­ším Soukupově fil­mu Vítr v kap­se (1982), kte­rý z nich udě­lal dív­čí ido­ly, avšak Kamarád do deš­tě díky tomu, jak nabou­rá­val ide­a­li­zo­va­nou před­sta­vu o soci­a­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti, jejich popu­la­ri­tu ješ­tě zvý­šil. Vedle nich zde zazá­řil pře­de­vším Karel Augusta, jehož je pod­ra­zác­ký vrch­ní Kadlec život­ní rolí. O čty­ři roky poz­dě­ji (tedy již po revo­lu­ci) vznik­lo pokra­čo­vá­ní Kamarád do deš­tě II - Příběh z Brooklynu, kte­ré kva­lit jed­nič­ky (jako téměř kaž­dá dvoj­ka) nedo­sa­ho­va­lo, avšak roz­díl nebyl tak mar­kant­ní jako u Bony a klid.

Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi byli v osm­de­sát­kách dív­čí­mi ido­ly mimo jiné i díky fil­mu Kamarád do deš­tě.

Pozdně osm­de­sát­ko­vým feno­mé­nem dia­me­t­rál­ně odliš­né­ho typu bylo praž­ské Divadlo Sklep, kte­ré archi­tekt David Vávra a reži­sér Milan Šteindler zalo­ži­li již v roce 1971 (dru­hé­mu jme­no­va­né­mu bylo v té době pou­hých 14 let) a v roce 1980 se natr­va­lo usa­di­lo v kul­tur­ním domě Dobeška v Braníku, na stří­br­né plát­no však jejich oso­bi­tá poe­ti­ka vstou­pi­la až v revo­luč­ním roce 1989 a hned dva­krát. Nejprve 1. břez­na při­šla do kin čer­ná dra­me­die Věry Chytilové Kopytem sem, kopy­tem tam, kte­rá pojed­ná­va­la o nebez­pe­čí v podo­bě pohlav­ní nemo­ci AIDS. Vedle obou otců zakla­da­te­lů Sklepa zde hlav­ní roli zís­kal cha­risma­tic­ký herec Tomáš Hanák, kte­rý se v násle­du­jí­cí deká­dě stal jed­ním z nej­vět­ších sexsym­bo­lů čes­ké­ho fil­mu.

Druhý sní­mek, kte­rý pre­mi­é­ro­val 1. červ­na, byl ješ­tě „skle­páčtěj­ší“, jak­ko­liv v něm Sklep nebyl sám, avšak byl tahou­nem diva­del­ních sou­bo­rů sku­pi­ny Pražská pět­ka, pod­le níž byl ten­to povíd­ko­vý film pojme­no­ván, při­čemž režij­ní tak­tov­ky se cho­pil dal­ší člen Sklepa a debu­tu­jí­cí reži­sér Tomáš Vorel. Pět diva­del­ních sou­bo­rů zde před­sta­vi­lo pět poví­dek růz­ných žánrů. Film začí­ná gro­teskou Smĕr Karlštejn pan­to­mi­mic­ké sku­pi­ny Mimóza, ve kte­ré se po Vávrově boku před­sta­vi­la dal­ší výrazná „Sklepačka“ a v poz­děj­ších letech jed­na nej­ob­sa­zo­va­něj­ších here­ček Eva Holubová. Následuje sty­li­zo­va­ná výtvar­ná hříč­ka na téma život člo­vě­ka Bersidejsi v podá­ní výtvar­né­ho diva­dla Kolotoč. Střed fil­mu vypl­ňu­je ver­šo­va­ná sati­ra Oldův večí­rek od reci­tač­ní sku­pi­ny Vpřed. Předposlední povíd­ka Barvy od balet­ní jed­not­ky Křeč je podo­ben­stvím o ide­o­lo­gi­ích. Závěrečná povíd­ka, paro­die na budo­va­tel­ské fil­my Na bri­gá­dě, za kte­rou sto­jí Sklep, je z fil­mu vůbec nej­zná­měj­ší, mimo jiné díky pís­ni Strom kýve pahý­ly, kte­rou zpí­vá Hanákův nepři­způ­so­bi­vý tramp a ves­nic­ká uči­tel­ka (Jana Kušiaková) a kte­rou „kot­lí­ká­ři“ adap­to­va­li za svou.

Nejen Vorel, ale i Šteindler (kte­rý v Pražské pět­ce uvá­dí jed­not­li­vé povíd­ky jako lek­tor) se v revo­luč­ním roce popr­vé cho­pil režij­ní tak­tov­ky a pod­le scé­ná­ře spi­so­va­tel­ky Haliny Pawlowské nato­čil hoř­kou kome­dii Vrať se do hro­bu! (tu mimo jiné najde­te ve dva­cít­ce fil­mů ze škol­ní lavi­ce), kte­rá vyob­ra­zu­je gene­rač­ní kon­flikt mezi teh­dej­ší­mi tři­cát­ní­ky a matu­ru­jí­cí mlá­de­ží, ale záro­veň sati­ric­ky tepe maras­mus teh­dej­ší doby. Šteindler záro­veň vytvo­řil hlav­ní roli soci­o­lo­ga Víti Jakoubka, kte­ré­mu úkol od jeho šéfa (Jiří Vala) v podo­bě výzku­mu hod­not matu­ru­jí­cí mlá­de­že obrá­tí život vzhů­ru noha­mi, jeli­kož se roz­hod­ne vydá­vat se za nové­ho stu­den­ta, avšak s matu­ran­ty se spřá­te­lí nato­lik, že mu to roz­bi­je man­žel­ství s jeho ženou Janou (Dana Batulková). Film při­šel do kin v roce 1990, tudíž podob­ně jako vět­ši­na sním­ků z toho roku jimi více­mé­ně pro­šuměl, avšak jeho popu­la­ri­ta výraz­ně vzrost­la díky tele­viz­ním reprí­zám.

Jedním z posled­ních perestroj­ko­vých fil­mů byla Vorlova dru­ho­ti­na, muzi­ká­lo­vá kome­die Kouř (1990), v níž Vorel roz­pra­co­val svůj stu­dent­ský sní­mek ING. (1985). Příběh vyprá­ví o mla­dém inže­ný­ro­vi Mirku Čápovi (Jan Slovák), kte­rý s entusi­as­mem nastu­pu­je do ven­kov­ské továr­ny, kde však při­jde na kloub tem­né­mu tajem­ství, že zde byl v minu­los­ti zamít­nut geni­ál­ní pro­jekt na sní­že­ní emi­sí a jeho autor ing. Václav Křížek (Ladislav Myslivec) byl zlik­vi­do­ván, zatčen a degra­do­ván na kotel­ní­ka, v čemž měl prs­ty Mirkův pří­mý nad­ří­ze­ný ing. Karel Šmíd (Jaroslav Dušek). Mirek, kte­rý je zami­lo­ván do Křížkovy dce­ry „Kotěte“ (Lucie Zedníčková), se tak poku­sí ten­to pro­jekt vzkří­sit, což však při Šmídově intri­kán­ství není snad­né. Kouř je pře­de­vším meta­fo­rou nor­ma­li­za­ce, ale jeli­kož byl v době revo­lu­ce roz­pra­co­ván, tak si záro­veň při­sa­dil na téma svr­že­ní tota­li­ty, kte­ré se vymkne kon­t­ro­le. Z fil­mu skle­pác­ká poe­ti­ka doslo­va prýští prou­dem, což se týká i poně­kud dadais­tic­kých pís­ní v čele s bizar­ní dis­ko­té­ko­vou odr­ho­vač­kou Je to fajn v podá­ní  excen­t­ric­ké­ho DJe Arnoštka (Šimon Caban). Kouř ve své době v kinech zapa­dl, ale po letech se z něj stal kult, při­čemž se dočkal i diva­del­ní­ho zpra­co­vá­ní na prk­nech Divadla na Fidlovačce.

Ať už to byla povíd­ko­vá Pražská pět­ka, gene­rač­ní kome­die Vrať se do hro­bu! nebo kul­tov­ní muzi­kál Kouř, Divadlo Sklep nikdy neza­pře­lo svou neza­mě­ni­tel­nou poe­ti­ku.

Další perestroj­ko­vé fil­my si již při­po­me­ne­me tele­gra­fic­ky. Vít Olmer ved­le Bony a klid nato­čil i dvě spo­le­čen­ské son­dy do živo­ta muže střed­ní­ho věku Co je vám dok­to­re? (1984) a Jako jed (1986), při­čemž v obou vytvo­řil hlav­ní role Zdeněk Svěrák, kte­rý násled­ně zavr­šil fil­mo­vou spo­lu­prá­ci s Ladislavem Smoljakem polo­fik­tiv­ním sati­ric­kým doku­men­tem z diva­del­ní­ho pro­stře­dí Nejistá sezó­na (1987).  Činný byl rov­něž Karel Kachyňa, kte­rý při­šel nej­pr­ve s ero­tic­kým dra­ma­tem Dobré svět­lo (1985) a násled­ně se sati­rou Kam páno­vé, kam jde­te? (1987), v obou fil­mech hlav­ní role svě­řil nedáv­no zesnu­lé­mu Karlu Heřmánkovi, s nímž para­lel­ně natá­čel i váleč­nou dra­me­dii Smrt krás­ných srn­ců (1986), kte­rou však jako film ode­hrá­va­jí­cí se v minu­los­ti mezi perestroj­ko­vé počí­tat nemů­že­me. Výraznou debu­tant­kou byla Irena Pavlásková, jejíž Čas slu­hů (1989) v hlav­ních rolích s Ivanou Chýlkovou a Karlem Rodenem pou­ka­zu­je na lesk a bídu teh­dej­ší spo­le­čen­ské sme­tán­ky. Dále nemů­že­me zapo­me­nout na Prodavače humo­ru (1984) Jiřího Krejčíka, Zvířata ve měs­tě (1989) Václava Křístka či po revo­lu­ci uve­de­né sním­ky Dva lidi v ZOO (1989) Marie Poledňákové, Pražákům, těm je hej (1990) (o kul­tov­ní kape­le Pražský výběr), Pějme píseň do hola (1990) Ondřeje Trojana či Ta naše pís­nič­ka čes­ká II (1990) Víta Olmera, kte­rá však s muzi­ká­lem Zdeňka Podskalského ze sta­ro­praž­ských pís­ní Karla Hašlera z roku 1967 má spo­leč­ný jenom název. A přes­to­že popu­lár­ní tri­lo­gie Slunce, seno... Zdeňka Trošky je v prv­ní řadě lido­vou taš­ka­ři­cí, tak něko­lik pro­ti­re­žim­ních nará­žek může­me najít i v jejím dru­hém dílu Slunce, seno a pár facek (1989).

Perestrojku může­me díky množ­ství fil­mů, kte­ré estab­lishment nela­ko­va­ly na růžo­vo a nao­pak se mu vysmí­va­ly a kri­ti­zo­va­ly jej, pova­žo­vat za dru­hé nej­sil­něj­ší obdo­bí po šede­sát­ko­vé nové vlně v his­to­rii čes­ké kine­ma­to­gra­fie. Obzvlášť násle­du­jí­cí vlna pod­ni­ka­tel­ských a resti­tuč­ních kome­dií, typic­kých pro rané deva­de­sát­ky, ved­le ní (i přes něko­lik málo výji­mek v čele s dnes již kul­tov­ním Dědictvím aneb Kurvahošigutentag (1992) Věry Chytilové, kte­ré postu­pem let zra­je jako víno) těž­ko obstá­va­la.

Tento člá­nek vychá­zí záro­veň na blo­gu DJ Vlado’s World.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, FDb.cz, filmovyprehled.cz; Foto: Filmové stu­dio Barrandov