Dnes je tomu třicet let od dne, kdy nás navždy opustil jeden z nejlepších a zároveň nejcharismatičtějších českých herců všech dob, dlouholetý člen pražského Činoherního klubu Petr Čepek, který v pouhých 54 letech podlehl rakovině slinivky břišní. Tento démonicky působící muž proslul nejen svým osobitým herectvím, ale i pevným charakterem a postoji, ze kterých neuhnul ani o píď. Pojďme si proto připomenout jeho životní i uměleckou dráhu, během níž vytvořil v divadle i ve filmu celou řadu nezapomenutelných dramatických i komediálních rolí, kterým vždy zanechal svůj nezaměnitelný otisk.
Narodil se 16. září 1940 v Praze v domku na pomezí Smíchova a Radlic. Po smrti otce Karla se společně s matkou Miloslavou (rozenou Haladějovou) a mladším bratrem Karlem, který byl rovněž divadelním hercem, přestěhoval do Ostravy, konkrétně do obce Hrabůvky, kde žili prarodiče z matčiny strany, a následně v roce 1956 do tehdy vzniklé čtvrti Poruby. Po studiu na gymnázium byl v roce 1958 přijat na DAMU, kde patřil do silného ročníku, jehož profesorem byl legendární herec Miloš Nedbal. Jeho spolužáky byli například Josef Abrhám, Ladislav Mrkvička nebo Jiří Krampol. Po absolutoriu DAMU nastoupil do ostravského Divadla Petra Bezruče, odkud společně s několika kolegy v čele s nedávno zesnulým režisérem a hercem Janem Kačerem v roce 1965 odešel do Prahy, kde se stal členem nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, ve kterém vydržel necelých třicet let až do své smrti.
Činoherní klub byl Čekovým druhým domovem. Snímek pochází z představení Něžný barbar podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala a spolu s Čepkem zde vidíme Jiřího Císlera a Jiřího Zahajského.
Na těchto komorních leč proslulých divadelních prknech Čepek vytvořil celou řadu významných rolí. Za všechny jmenujme Lichura z Machiavelliho Mandragory, Razumichina z Dostojevského Zločinu a trestu, poštmistra z Gogolova Revizora, McCanna z Narozenin Harolda Pitnera, Fausta z Doktora Fausta Milana Calábka, Oskara z Povídek z vídeňského lesa Ödona von Horvátha, Vladimíra z Hrabalova Něžného barbara či titulní roli z Ibsenova Johna Gabriela Borkmana, který byl jeho divadelní labutí písní.
Paralelně s nástupem do Činoherního klubu se začal objevovat na stříbrném plátně, zpočátku převážně v dramatických rolích. Jeho filmovým debutem (po několika zapomenutých televizních inscenacích) bylo drama Hotel pro cizince (1967) Antonína Máši, ve kterém vytvořil hlavní roli mladého básníka Petra Hudce, který je na konci zavražděn a jehož poslední dny před smrtí film rekapituluje. V témže roce si zahrál ještě jednu hlavní roli Ondřeje z Vlkova v historickém dramatu Údolí včel, které podle námětu Vladimíra Körnera natočil František Vláčil, jehož osobitý rukopis film nese. O dva roky později Vláčil opět podle Körnerovy novely natočil drama Adelheid, ve kterém znovu svěřil Čepkovi hlavní mužskou roli poručíka Chotovického, který je ubytován ve vile po bývalém aktivním nacistovi, v němž potkává jeho dceru a titulní hrdinku (Emma Černá), přičemž film staví do kontrastu traumata ústřední dvojice.
Významná byla rovněž Čepkova spolupráce s dalším věhlasným režisérem 60. a 70. let Jurajem Herzem. Ten mu v adaptaci psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971) nabídl životní roli oficíra Pavla Maliny, který je nakažen syfilidou, pročež nedokáže uspokojit svou manželku, živočišnou Štěpu (Iva Janžurová). Čepek zejména ve druhé polovině filmu předvedl fenomenální herecký koncert. O rok později Herz Čepkovi svěřil roli notáře Glenara v dramatu Morgiana, adaptaci novely ruského spisovatele Alexandra Grina. Zde se Čepek opět setkal s Janžurovou, která zde ztvárnila životní dvojroli.
Životní roli syfilidou nemocného oficíra Pavla Maliny Čepkovi nabídl režisér Juraj Herz v adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy. Na snímku je s Ivou Janžurovou, představitelkou hlavní role Štěpy.
Poněkud zapomenutý v rámci Čepkovy dramatické tvorby je snímek Nahota, v němž vytvořil hlavní roli mladého vězně a sebevraha. Toto psychologické drama však nemohlo být uvedeno do kin a skončilo v trezoru kvůli účasti Československé Miss 1969 Kristýny Hanzalové, která před premiérou emigrovala.
Čepek byl sice svým vzezřením pro dramatické role předurčen, mnohokrát však dokázal, že ani humor a nadsázka mu nebyly cizí. První komedií, ve které se objevil, byla bondovská parodie Václava Vorlíčka Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, ve které si zahrál drobnou roli ekvádorského plavce. O tři roky později vytvořil titulní roli Alberta Einsteina ve sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina pánové... Oldřicha Lipského. Za komediální roli můžeme považovat i továrníka Willyho Bergera juniora z detektivky Smrt černého krále (1972) Jiřího Sequense. Ty nejvýraznějších komediální role však přišly až v osmdesátých letech. Nezapomenutelné byly například Čepkovy role v adaptacích knih Bohumila Hrabala vzniklých pod taktovkou Jiřího Menzela, konkrétně jízlivý kominický mistr de Giorgi z Postřižin (1980) a bezejmenný řezník ze Slavností sněženek (1983). Celou řadu výrazných postav Čepek vytvořil v komediích, za jejichž scénáři stojí Zdeněk Svěrák (průlet jeho společnými filmy s Ladislavem Smoljakem si přečtěte zde). Přestože cholerický produkční Šus z Trháku (1980), následník trůnu Ferdinand d’Este a zároveň bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah Nývlt ze Járy Cimrmana ležícího spícího (1983), válkychtivý dragoun Bimbác ze Tří veteránů (1983), policejní ředitel Evžen z Rozpuštěného a vypuštěného (1984), žárlivý domácí násilník Josef Turek z Vesničky mé střediskové (1985) nebo vzteklý fakír Rádži Tamil z Obecné školy (1991) nebyly zrovna kladné role, Čepek v nich pokaždé exceloval.
Bimbác, Nývlt, Turek - to je jen zlomek komediálních rolí, kterým Čepek dodal temperament i živočišnost.
Zapomenout nemůžeme ani na příležitosti, které Čepkovi dala televize. Jeho démonického zjevu využil režisér Antonín Moskalyk, když jej obsadil do role černého myslivce ve dvoudílné televizní adaptaci Babičky (1971) Boženy Němcové. První výraznou seriálovou rolí byl levicově smýšlející promítač v kině Bio Illusion Adolf Svárovský z legendární válečné minisérie Byl jednou jeden dům (1974). O necelou dekádu později vytvořil hlavní roli ve slovenském seriálu Lekár umierajúceho času, který byl pojat jako životopisná a historická sága a Čepek zde ztvárnil významného slovenského lékaře, filozofa a politka Jána Jesenského. Na tento seriál navázal v roce 1990 film Svědek umírajícího času, opět s Čepkem v hlavní roli. Z dalších Čepkových seriálových rolí stojí za zmínku nerudný sedlák Krupka z rodinné ságy Synové a dcery Jakuba Skláře (1985), kápo drogového gangu Aleš Klika z kriminálky Malý pitaval z velkého města (epizoda Narkomani, 1986), trenér Hanák ze sportovního seriálu Dlouhá míle (1989) nebo hýřivý bonviván William Ryan z detektivního cyklu Dobrodružství kriminalistiky (epizoda Střela, 1989).
V posledním roce svého života se Čepek objevil hned dvakrát na stříbrném plátně. V roli bezejmenného spisovatele a disidenta jsme jej mohli vidět ve druhém společném filmu sklepáckého komika a režiséra Milana Šteindlera se spisovatelkou a scénáristkou Halinou Pawlowskou Díky za každé nové ráno. Jen pár dní po Čepkově smrti přišlo do kin imaginativní zpracování faustovského mýtu Lekce Faust surrealistického režiséra Jana Švankmajera, ve kterém Čepek vytvořil titulní roli Fausta, za níž byl v následujícím roce in memoriam oceněněn Českým lvem za mužský herecký výkon v hlavní roli.
Za výkon v hlavní roli v mysteriózním dramatu Lekce Faust Čepek získal in memoriam Českého lva.
O Čepkovi je známé, že byl mezi herci jedním z největších antikomunistů. Už coby student DAMU odmítl jako jediný podepsat prohlášení odsuzující chování svého spolužáka Ladislava Mrkvičky při majálesu. Později odmítl roli v kontroverzním krimi seriálu 30 případů majora Zemana (měl hrát karikaturu Václava Havla, kterou nakonec převzal Petr Štěpánek), po čemž následoval několikaletý zákaz hraní ve filmu. Výrazně se angažoval v revolučním roce 1989, kdy nejprve na jaře podepsal dopis žádající Havlovo propuštění, v létě svůj podpis společně s manželkou připojil pod petici Několik vět, v listopadu stál u zrodu Občanského fóra a byl i členem Havlova týmu při jednání s premiérem Ladislavem Adamcem.
Čepek byl v mnoha směrech výjimečným hercem. Na první pohled vyzařoval téměř až démonickou auru, přičemž však tato démoničnost nebyla ani v nejmenším prvoplánová. Naopak svýma hlubokýma očima dokázal mistrně zahrát velmi silné, byť při povrchním dojmu hůře hmatatelné emoce. Podle slov mnoha jeho hereckých kolegů byl Čepek člověkem od rány, který dokázal každý svůj názor vyjádřit natvrdo a bez obalu. Za touto drsnou slupkou se však skrýval křehký a citlivý introvert, který navíc v pohnutých životních situacích prokázal velký charakter. Věčná škoda, že mu osud dopřál se dožít se jen 54 let, jelikož by bylo zajímavé sledovat, jaký rozměr by Čepkovo niterné herectví získalo v pokročilém věku.
Tento článek vychází zároveň na i blogu DJ Vlado’s World.
