Když jste si přečetla scénář Petry Soukupové, měla jste nutkání něco na své postavě měnit? Dostala jste k tomu od režiséra prostor?
Já jsem ještě před scénářem četla celou knihu Zmizet, u které jsem plakala, přišla mi silná a lidská zároveň. A pak jsem přemýšlela, jak si scénář poradí s tím Petřiným stylem psaní… protože ona je skvělá v tom, jak jednu situaci nahlídnete z vnitřního světa každé z postav. Bylo mi jasný, že ten scénář bude jiný než ta povídka, přizpůsobený filmovému jazyku. Líbil se mi dost a ještě navíc jsme měli čtenou zkoušku nejen s Jakubem Šmídem, ale i s autorkou a dramaturgem, vedli jsme nad scénářem otevřený rozhovor, mohli se ptát i měnit, když jsme se shodli, že je tam možné vylepšení situace, dialogu. Já jsem kupříkladu měla předepsáno víc fyzických útoků směrem k svému synovi a prosila jsem, ať se to redukuje, ať působím ve výsledku jako zoufalá, ale ne zlá nebo agresivní.
S jakými pocity jste přistupovala ke své postavě matky? Vyčítala jste jí třeba, že při všech svých starostech a bolestech nemá víc empatie pro bolístky svých dětí – možná z pohledu dospělého nicotných, ale viděno jejich očima velkých?
Vlastně se dá lehce zjednodušeně říct, že k postavě přistupuji buď empaticky, nebo ironicky. A tady té ironie bylo dost málo, nevyčítala jsem jí vůbec nic, považuji ji za statečného člověka, sevřeného okolnostmi do koloběhu všedních dní, bez větší naděje na změnu a stabilitu jejího života. A navíc se s ní setkáváme ve chvíli, kdy ta dlouhodobá lež, která původně měla chránit ji a především její děti, se proti ní obrátí a vše v prudkém sledu selhává na takovém množství úrovní, že je s podivem, že dokáže každé ráno vstát a pokračovat. V takovém válečném stavu života zřejmě ten, kdo má největší míru zodpovědnosti a nějakým způsobem musí fungovat, starat se, řešit spory dětí, snášet tlak od matky, která často vyčítá jen pohledem či pouhou přítomností, nemá vnitřní prostor pro ten druh empatie, kterou by to dítě v danou chvíli potřebovalo.
Vaše hrdinka je napovrch drsná ženská, co nedává své city příliš najevo, i když své děti opravdově miluje. Není něco špatně, když nedokážeme dostatečně jasně sdělit svým nejbližším své pocity?
Vzhledem k tomu, že film nabízí jedinečnou možnost nahlídnout i na její vztah s vlastní matkou (a jistě není náhoda, že o jejím otci nepadne ani zmínka), můžeme jaksi tušit, přestože to není nějakým velkým tématem toho filmu, že ona sama měla studený odchov anebo se sobě velmi odcizily, chovají se k sobě odtažitě, nezasmějí se, je tam cítit velké napětí. A myslím, že se to jednoduše šíří těmi rodiči pak dál na děti, je velmi nesnadné změnit vzorec chování, který si člověk nese ze své rodiny, když jaksi není připraven na to, že život je i svoboda a radost.
Mám velké štěstí, že mě mé povolání učí sdělovat a se sdělovat, což si pak přitáhnu i do života. Má se mluvit. Je mi dobře, tohle mi vadí, ne, toto mě vždy vystresuje…. Každý pocit je pravda (té chvíle, toho jedince), jaksi sobecká pravda (referuji o tom, jak to mám Já) - ale pokud fungujete s lidmi dlouhodobě, je zřejmě nutné popřát sluchu těmto pocitům, náladám, starostem, vnitřním naladěním, a naučit se znát druhého a být ohleduplný k jeho založení a potřebám. Prostě si promluvit.
Jak se vám coby zkušené profesionální herečce pracuje před kamerou s dětskými či teenagerovskými neherci? Jací „kolegové“ byli Jindřich a Julií?
Měla jsem to štěstí, že jsem začala hrát jako velmi malé dítě, takže já se na ně nedívám jako na neherce. Je mi jasné, že asi chybí nějaká profesní zkušenost, ale to je přeci na tom to občerstvující. Stojí před vámi kompletní bytost a na mně (jako na té větší, starší, zkušenější) je to, abych je podpořila, nezablokovala, poradila, když cítím, že vím, co teď prospěje, navíc hrají mé děti, takže ve chvíli, kdy se potkáme, je podstatnější, aby měly důvěru, že to dáme. S Jindrou Skokanem navíc bylo nejvtipnější, že kdykoliv jsem byla “zlá” (řev, facka), tak on dostal během ostré záchvat smíchu… asi jsem mu připadala ve svém hněvu srandovní. Pak jsem se rozesmála i já a bylo po tragédii z paneláku. A Julie mi připadala odvážná, zajímavá, komunikativní, chytrá. Hezky mi s nimi bylo.
Naopak Marta Vančurová, která ztvárňuje postavu vaší matky, je už hereckou legendou. Setkaly jste se někdy dřív před kamerou? Jak se vám spolu točilo?
My jsme se setkaly pracovně poprvé, ale známe se dlouho. Kromě toho, že nás tiše spojila postava Ondiny (v podstatě Malé mořské víly), kterou jsme obě jaksi slavně hrály, pojí nás voda i jiným způsobem. Ale to je tajemství a už hybaj do kina!
Části seriálu: Na krátko
- Na krátko
- JAKUB ŠMÍD (REŽIE)
- Jakub Šmíd - rozhovor
- PETRA SOUKUPOVÁ (SCÉNÁŘ)
- Petra Soukupová – rozhovor
- TOMÁŠ BALDÝNSKÝ (KREATIVNÍ PRODUCENT, DRAMATURG)
- Tomáš Baldýnský (rozhovor)
- PETRA ŠPALKOVÁ (MATKA)
- Petra Špalková (rozhovor)
- MARTIN FINGER (OTEC)
- Martin Finger (rozhovor)
- MARTA VANČUROVÁ (BABIČKA)
- Marta Vančurová (rozhovor)
- JINDŘICH SKOKAN (JAKUB)
- Jindřich Skokan (rozhovor)
- JULIE ISSA (PAVLÍNA)
- Julie Issa (rozhovor)
Nejnovější komentáře