Martin Finger (rozhovor)

Jak vní­má­te své­ho hrdi­nu – otce? Je to jen pijác­ký hru­bi­án a pri­mi­tiv, nebo v něm dří­má jis­křič­ka citu a svou sna­hu navá­zat se synem aspoň něja­ký kon­takt mys­lí upřím­ně?

Každé jed­no­slov­né pojme­no­vá­ní vždy nějak pokul­há­vá, život je kom­pli­ko­va­něj­ší. Hrubián a pri­mi­tiv nave­nek může být uvnitř cit­li­vý a dis­tingo­va­ný. Kým sku­teč­ně jsme a co jsou naše život­ní role a mas­ky? Pravdou je, že pro tuto roli pro mě nebyl předob­ra­zem žád­ný vel­ký mys­li­tel. Já jsem posta­vu otce cítil jako člo­vě­ka, kte­rý to mys­lí upřím­ně, ale neví jak na to. Žije dlou­ho sám, nemu­sí brát ohle­dy na niko­ho, neví, co je to zod­po­věd­nost za dru­hé­ho, natož pak, co je to sta­rost o dítě.

Na divá­ka z plát­na zava­ne zejmé­na v exte­ri­é­ro­vých scé­nách u řeky a na lodi kru­tý mráz. To asi bylo dost nároč­né natá­če­ní…

To k natá­če­ní pat­ří. Skoro vždy se může­te spo­leh­nout na to, že zaži­je­te něco extrém­ní­ho. V plav­kách při ven­kov­ních pěti stup­ních v ledo­vé vodě před­stí­rá­te, že je krás­ný let­ní den. Anebo navle­če­ný do koži­chu v pět­a­tři­ce­ti stup­ňo­vých ved­rech se pro­jíž­dí­te na sáň­kách na umě­lém sně­hu a hra­je­te si na polár­ní­ka. Mně zimu při natá­če­ní scén na Labi pře­bil záži­tek, že jsem se mohl cho­pit kor­mi­d­la oprav­do­vé, ne zrov­na malé lodi, a zku­sit si něco, co bych asi neměl šan­ci zažít, kdy­bych nebyl herec.

Vašim pro­ti­hrá­čem ve vět­ši­ně zásad­ních scén je malý Jindřich Skokan v roli vaše­ho syna. Máte fil­mo­vé zku­še­nos­ti s hra­ním s dět­mi, a jak se vám spo­lu­pra­co­va­lo s Jindrou?  

Zkušeností s dět­ský­mi her­ci už mám doce­la hod­ně. Jindra měl těž­ký úkol v tom, že veš­ke­ré jeho scé­ny byly vypja­té, neve­se­lé. Ta kom­pli­ko­va­nost jeho hrdi­ny z něj vyza­řu­je už na prv­ní pohled. Myslím, že si ho Kuba Šmíd vybral výstiž­ně a Jindra se s tím, ale­spoň co jsem mohl vidět při natá­če­ní, popa­so­val dob­ře.

Příběh sce­nárist­ky Petry Soukupové při­po­mí­ná dospě­lým, jak vel­ké trá­pe­ní mohou zaží­vat jejich děti (a na němž nesou rodi­če čas­to vinu), a jak dospě­lí – ať záměr­ně či z poho­dl­nos­ti  -  toto dět­ské zou­fal­ství baga­te­li­zu­jí. V dneš­ní době, kdy se roz­pa­dá polo­vi­na všech rodin, je to dost zásad­ní pro­blém…  Lidi jako váš hrdi­na si s tím asi hla­vu nelá­mou, co? 

Jak už jsem říkal, moc pře­mýš­li­vý tenhle chla­pík oprav­du nebu­de.

Postava otce z dra­ma­tu Na krát­ko je dal­ší z řady vašich více­mé­ně zápor­ných či out­si­de­rov­ských  postav (tou divác­ky nej­zná­měj­ší je vylé­če­ný alko­ho­lik Šmíd z tele­viz­ní­ho seri­á­lu Ulice). Baví vás hrát podob­né týp­ky?

Baví. Hraju si s tím, dolu­ji ze sebe tem­něj­ší polo­hy, kte­ré jinak zůstá­va­jí někde hlu­bo­ko ve mně. Ale takhle bez­trest­ně a nezá­vaz­ně si zazlo­bit, je někdy dob­rý relax. Někdy to však i bolí, pro­to­že náhled do těch­to kom­nat lid­ské duše bývá i doce­la hrůz­ný.

Natočil jste spous­tu fil­mů a seri­á­lů s růz­ný­mi reži­sé­ry. Překvapil vás v něčem svým pří­stu­pem mla­dý Jakub Šmíd, jehož Na krát­ko je dru­hým celo­ve­čer­ním fil­mem v kari­é­ře?

Byla výho­da, že se s Jakubem znám z dob, kdy ješ­tě stu­do­val FAMU a dva­krát mě obsa­dil do svých škol­ních pro­jek­tů. Vlastně to byl jeden z roz­ho­du­jí­cích fak­to­rů, proč jsem řekl na jeho nabíd­ku ano. Povýšit naši spo­lu­prá­ci z jeho škol­ních let na natá­če­ní celo­ve­čer­ní­ho fil­mu bylo láka­vé. Dalo se před­po­klá­dat, že budu scho­pen rych­le­ji před kame­rou před­vést to, co si on před­sta­vu­je. Snad se tak ve výsled­ku sta­lo.