Tomáš Baldýnský (rozhovor)

V čem je pod­le vás hlav­ní síla tex­tu spi­so­va­tel­ky Petry Soukupové Na krát­ko v rám­ci žán­ru „rodin­ných vzta­hů“?

Hlavně v psy­cho­lo­gic­ké přes­nos­ti jejích postav, není na nich nic vymyš­le­né­ho, sty­li­zo­va­né­ho ane­bo autor­sky pře­krou­ce­né­ho, její hrdi­no­vé žijí - ve sku­teč­ném svě­tě - a děla­jí, co mohou. A samo­zřej­mě nic nezmů­žou, pro­to­že tak už to v jejím, ale samo­zřej­mě i tom našem svě­tě cho­dí.

Jak vypa­da­la vaše spo­lu­prá­ce coby  zku­še­né­ho tele­viz­ní­ho auto­ra a dra­ma­tur­ga s reno­mo­va­nou  spi­so­va­tel­kou na jejím prv­ním celo­ve­čer­ním scé­ná­ři?

Není to prv­ní scé­nář, na kte­rém spo­lu dělá­me - jen je prv­ní nato­če­ný, tak­že by člo­věk řekl, že s tou spo­lu­pra­cí to už bude jed­no­du­ché a zave­de­né. Ale není a asi nikdy nebu­de. Petra píše, já jí pomá­hal vymýš­let řeše­ní a vývoj pří­bě­hu tak, aby byl co nej­pře­hled­něj­ší, ona má pocit, že ji málo chvá­lím, mě se dotý­ká, že do toho tahá emo­ce… pak se dohá­dá­me a ono to najed­nou je.

Na půdo­ry­su rodin­né­ho mik­ro­svě­ta se odrá­ží ve fil­mu Na krát­ko i nepří­liš utě­še­ný stav dost vel­ké čás­ti naší spo­leč­nos­ti. Chtějí ale vůbec divá­ci vidět ve fil­mu rea­li­tu tako­vou, jaká je?

Jistě. Bystrý člo­věk chá­pe, že vymyš­le­né a sty­li­zo­va­né svě­ty ame­ric­kých fil­mů mu sice pomo­hou na oka­mžik zapo­me­nout na svo­ji život­ní tíseň, ale v živo­tě mu k niče­mu nebu­dou. A že vidět film tak­to prav­di­vý a auten­tic­ký mu nao­pak pomů­že, až mu tře­ba jed­nou bude tak úzko, jako je Petřiným hrdi­nům. Copak bys­te nechtě­li vědět, co dělat, kdy­bys­te najed­nou zača­la ztrá­cet to, co je vám nej­draž­ší?