Kritiky.cz > Recenze > Pokání

Pokání

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Mentorovat v mla­dist­vém věku o živo­tě a jeho nástra­hách, je povět­ši­nou nejen poše­ti­lé a napros­to hloupé, ale i neu­přím­né. Většina dět­ských očí, si vyklá­dá věci jinak, než by sku­teč­ně mělo, avšak prak­tic­ky vždy jde pou­ze o mini­mál­ní chy­bu vyvo­la­nou prá­vě špat­ným pocho­pe­ním.

 

 

Následky, mohou být zře­tel­né pou­ze na té jed­né – dět­ské – stra­ně. Ale co chví­le, jež mohou ovliv­nit celý život pou­ze jed­nou lží, stvo­ře­nou z nepo­cho­pe­ní a žár­li­vos­ti?
 

Asi tak, jak balan­cu­je prv­ní odsta­vec na hra­ni­ci „srač­ky“ a „kva­lit­ní­ho začát­ku“, kolísá „Pokání“ na pra­hu s krá­sou a nechut­ným kýčem, chví­le­mi pod­bar­ve­né­ho vojen­ským pato­sem. Přesto se drží pev­ně, vyhý­bá se vět­ši­ně nechut­ných klišé o zhr­ze­ných lás­kách a vzá­jem­né­ho nepo­cho­pe­ní na stra­ně obou milen­cům a vol­ně pře­lé­tá­vá do jaké­ho­si dal­ší­ho stá­dia roman­tic­kých dra­mat, kte­ré sto­jí v opo­zi­ci vět­ši­ně nablyš­tě­ným, naiv­ním love-stories, jejichž konec nám je zná­my po prv­ních pěti minu­tách. Vybrat si totiž urči­té frag­men­ty z jiných dra­mat, smí­chat je se svý­mi postře­hy, nápa­dy a všech­no uzavřít do jed­no­ho for­mo­va­né­ho cel­ku, je svým způ­so­bem taky výji­meč­ná eru­di­ce, jakou vlast­ní jen hrst­ka nada­ných reži­sé­rů.

 

Režisérská zruč­nost Joe Wrighta sku­teč­ně mění celé dílo a smě­řu­je ho ke kom­plex­něj­ším metám, ozá­ře­né svět­lem reži­sér­ské­ho Olympu. Sice půjde ve vět­ši­ně pří­pa­dů mož­ná jen o štěs­tí a ne o geni­a­li­tu, to ale nic nemě­ní na stě­žej­ním fak­tu že reži­sér koor­di­nu­je val­nou část herec­ké­ho ansám­blu zdat­ně a pomo­cí vhod­ně zvo­le­ných sce­né­rií vytvá­ří scé­ná­řem poža­do­va­nou atmo­sfé­ru spe­ci­fic­kou pře­de­vším fak­tem, že se stá­vá pro mno­ho divá­ků „roz­cest­ní­kem“. Její zob­ra­ze­ní roz­svě­cu­je mír­ně diva­del­ní jis­kru, kte­rá před­sta­vu­je vše v nezvykle umě­lých bar­vách, není pro­to zaru­če­né že na kaž­dé­ho divá­ka zapů­so­bí a neza­ne­chá na něm pou­ze chlad­ný opar napros­té­ho nevta­že­ní do děje.
 

I sebe­víc objek­tiv­ní a sna­ži­vý recen­zent se v tom­to bodě stá­vá bez­rad­ným pisál­kem, kte­rý buď vyví­jí tu zby­teč­nou sna­hu vystih­nout slo­vy to, co jde veli­ce špat­ně, ba co víc, mož­ná to ani nejde, či atmo­sfé­ru pochvá­lí jako výteč­nou, nebo ji odmít­ne jako pří­liš nepří­stup­nou a „nao­ko hra­jí­cí“. Záleží na vás, vaší psy­chi­ce a nála­dě v jaké se v daný oka­mžik nachá­zí­te – „Pokání“ je tedy fil­mo­vým cha­me­le­ó­nem. Přizpůsobuje se, nebo se nao­pak uza­ví­rá a vy může­te být bez­rad­ní stej­ně jako recen­zent.
 

 

Můžeme ale ten­to pří­běh defi­no­vat také jako vel­ko­le­pé dra­ma intim­ní­ho pří­bě­hu dvou uvě­ři­tel­ných figur/herců? Můžeme a nemu­sí­me. Kamera nás nenu­tí se při­dat ani na tu, či onu stra­nu a zase nám dává mož­nost svo­bod­né vol­by – není kla­sic­ky rádo­by vel­ko­le­pá, jako vět­ši­na fil­mů, jdou­cích si vyšla­pa­nou ces­tu pro Oscara, není ani pře­hna­ně sevře­ná, nýbrž se mění ade­kvát­ně (leč mír­ně kře­čo­vi­tě) spo­lu s téma­tem. Demonstrujme tyto věty na pří­kla­du : Keira sedí napro­ti zrca­dlu, hra­je hud­ba a sle­du­je­me roze­chvě­lou kame­ru zabí­ra­jí­cí pře­de­vším samot­nou tvář a kouř z ciga­re­ty. Rozechvělost pohle­du a kou­ří­cí Keira v nás budí pocit urči­té nedo­čka­vos­ti, ner­vo­zi­ty až spe­ci­ál­ní­ho sou­stře­dě­ní před veče­ří.
 

Ve fil­mu zabí­rá ten­to záběr sotva šest vte­řin, mě ale utkvěl v hla­vě na nesmy­sl­ně dlou­ho. Nevím proč. Na pří­mém pro­ti­pó­lu sto­jí pěti minu­to­vý insce­nač­ně nároč­ný záběr z eva­ku­a­ce Dunkirque , jehož pro­pra­co­va­nost při­dá­vá na uvě­ři­tel­nos­ti a v urči­tých aspek­tech sku­teč­ně půso­bí per­fekt­ně (stří­le­ní koní), ale nao­pak v někte­rých hro­zi­vě Americky (zpí­va­jí­cí vojá­ci se sklo­pe­ný­mi hel­ma­mi, Bóóóže, to si nech­te pro Baye…). O téhle scé­ně bude mlu­vit asi kaž­dý, kdo se chce jevit jako oprav­do­vý pro­fe­si­o­nál­ní recen­zent (heh) a její kva­li­ty bude vyzdvi­ho­vat s ruka­ma vzty­če­ný­ma, aby to viděl napros­to kaž­dý.
 

 

Když bych měl říct já, svůj názor, řekl bych že scé­na je to peč­li­vě při­pra­ve­ná, tech­nic­ky vytří­be­ně zvlád­nu­tá, s něko­li­ka výteč­ný­mi nápa­dy o kte­rých už jsem ostat­ně mlu­vil, ale půso­bí­cí tak emo­ci­o­nál­ně chlad­ně, až si člo­věk popo­su­ne zip na bun­dě aby ho ten chlad pře­šel. Znova ale musím upo­zor­nit že jde pou­ze o můj vlast­ní dojem a věřím (ba já to prak­tic­ky vím) že nepo­či­ta­tel­ně mno­ho dal­ších recen­zen­tů z ní bude mít dojem vel­mi klad­ný až str­hu­jí­cí a mě ozna­čí za „debi­la, co nero­zu­mí fil­mu“. Těmto reak­cím pře­dem mé upřím­né díky.

 

Říkám to z pros­tě nani­co­va­tých důvo­dů : film obsa­hu­je jiné, upřím­ně krás­né scé­ny, kte­ré pro­jdou divá­ko­vým vní­má­ním bez zna­tel­něj­ší­ho povšim­nu­tí, či záře­zu do vzpo­mí­nek. Jmenujme napří­klad záběr na kra­ji­nu, kte­rou McAvoy se svý­mi vojen­ský­mi dru­hy pro­chá­zí. Řeka ústí do jiné, McAvoy s dru­hy pře­chá­ze­jí po opuš­tě­ném mos­tě, v dáli je vidět dout­na­jí­cí mís­to, kte­ré nejde hlou­bě­ji roz­po­znat a zachá­ze­jí­cí slun­ce na nebi vytvá­ří hra­vé bar­vy. Pětivteřinový záběr bez hnu­tí vítě­zí nad pěti­mi­nu­to­vým, kte­rý pro­chá­zí celou plá­ží a ješ­tě kou­sek dál – v mých očích tedy urči­tě. Samozřejmě, urči­tě je na mís­tě otáz­ka, jest­li je vůbec k něče­mu srov­ná­vat dvě obsa­ho­vě napros­to roz­díl­né scé­ny, já se chtěl pou­ze poza­sta­vit nad samot­ným fak­tem, jak je pěti­mi­nu­to­vý „opus“ v popře­dí všech scén, i když může zaujmout „pou­ze“ (chá­pu že něko­mu to může sta­čit) tou oči­vid­nou vel­ko­le­postí a roz­sáh­los­tí, vyvo­la­nou jedi­ným zábě­rem.

 

Doposud jsme se věno­va­li pře­de­vším té tech­nic­ké strán­ce a urči­tě je nača­se pou­ká­zat na onen fak­tor, bez kte­ré­ho by Pokání nefun­go­va­lo ve své pod­sta­tě – vztah dvou zami­lo­va­ných lidí. Už na počát­ku recen­ze jsem se mír­ně opřel o pří­běh (prv­ní odsta­vec) a pře­mýš­lel, jak moc může dušev­ní nevy­spě­lost pod­klá­dá­na přís­nou Anglickou výcho­vou uško­dit jinak jis­tě roman­tic­ké­mu vzta­hu. Příběh začí­na­jí­cí před důle­ži­tou – nejen – rodin­nou veče­ří sle­du­je­me z pohle­du něko­li­ka účast­ní­ku.
 

A již v prv­ních oka­mži­cích pozná­me sym­pa­tic­kou a hra­vou režii Wrighta – nesou­stře­dí se jen na všed­ní a oka­té vyprá­vě­ní pří­bě­hu jako jaké­ho­ko­liv jiné­ho dra­ma­tu (jak je nám zná­mo u jiných fil­mů), ale míchá dějo­vou lin­ku prak­tic­ky vše­mož­ný­mi časo­vý­mi smyč­ka­mi, kte­ré roz­hod­ně nepů­so­bí str­nu­le, ale plyn­ně dodá­va­jí ději jis­kru i potřeb­né pro­plé­tá­ní a divák je tedy mnoh­dy pře­kva­pen stej­ně, jako dějo­vý aktér. V tom všem pomá­há i nemé­ně hra­vá hud­ba, tvo­ře­ná prak­tic­ky stá­le se opa­ku­jí­cí­mi moti­vy v jiném podá­ní, či stří­da­jí „industri­ál­ní“ (ber­me s rezer­vou, mys­lím tím napří­klad kle­pá­ní do stro­je) hud­bu s mile poda­ný­mi, vel­ko­le­pý­mi lin­ka­mi.

 

Hudba je vel­kým pří­no­sem pro celý film a lec­kdy dopl­ňu­je, nebo aspoň splý­vá se samot­ným dějem. O samot­ném pří­bě­hu, pod­le McEwanovy kni­hy by pod­le mne neby­lo dob­ré se nějak šířit, nejen­že již snad kaž­dý už ví, o čem Pokání vlast­ně je, mys­lím že bude i pří­jem­něj­ší, když o pří­bě­hu nebu­de­me vést něja­ké zdlou­ha­vé dis­ku­ze, pro­to­že for­ma pře­kva­pe­ní je pře­ci jen vrt­ka­vá a Pokání se tyto esa budou před zra­ky divá­ků jis­tě hodit. A ne, že by jich bez toho mělo Pokání málo : herec­ká dvoj­ce (Knightley x McAwoy) sto­jí v zákla­du samot­né teze o upřím­ném roman­tic­kém vzta­hu dvou lidí na plát­ně, při jehož sle­do­vá­ní může­me (cit­li­věj­ší z nás jis­tě) uvě­řit samot­né magii lás­ky a chtí­či po někom dru­hém (ne pou­ze té fyzic­ké strán­ky), jaká mezi tou­to herec­kou dvo­ji­cí zajis­té fun­gu­je.
 

Veškerý cynis­mus či hni­do­piš­ství by mělo ustou­pit v poza­dí a nechat leh­ký prů­běh všem emo­cím, jaká se budou v pra­vi­del­ných dáv­kách mezi obě­ma ode­hrá­vat. Nemluvíme pou­ze o něja­kém tom roz­pa­či­tém úsmě­vu nebo zami­lo­va­né gri­ma­se, ale o veš­ke­rém půso­be­ní těch­to dvou her­ců před kame­rou, kte­ré půso­bí dosta­teč­ně upřím­ně. Je to ale všech­no co se dá od sním­ku poža­do­vat?
 

 

Odpověď na tuto otáz­ku nemu­sí být jed­no­du­chá. Stačilo by pou­hé „Ano,“ na stra­ně jed­né a „Ne,“ na stra­ně dru­hé. Pokusme se podí­vat na film jako na vše­mi opě­vo­va­ný celek urči­tých klad­ných kva­lit, při­čemž se nám ale stej­ně kla­dou otáz­ky jest­li to sta­čí. Nevím jak vět­ši­na ostat­ních diváků/kritiků, já ale stá­le vidím v skry­tých sou­vis­los­tech tu až chví­le­mi nechut­nou chuť zís­kat zla­tou soš­ku Oscara. Jistě – může­me při­mhou­řit oko a odmí­tat tyto nedu­hy sle­do­vat, aniž bychom nějak zna­tel­ně potí­ra­li sku­teč­né kva­li­ty sním­ku. Můžeme ale také nechat obě oči ote­vře­né a v urči­tých chvil­kách tuto sna­hu stát se „vel­kým epic­kým dra­ma­tem s Oscarem na kon­tě“ zře­tel­ně uvi­dí­me.

 

McAvoy a postří­le­ní lidé s dra­ma­tic­kou hud­bou, již zmí­ně­ní zpí­va­jí­cí vojá­ci a mno­hé dal­ší. Nemůžeme také vekslác­ky trh­nout hla­vou při pohle­du na pří­běh jako celek – stá­le je vidět něco kla­sic­ky americky-dramatického, co obe­plou­vá prak­tic­ky kaž­dé políč­ko fil­mu bez toho, aniž by jsme tyto věci doká­za­li slov­ně iden­ti­fi­ko­vat.
 

Zda-li je to dal­ší plus, nebo dal­ší mínus mohou posou­dit pou­ze samot­ní divá­ci při návštěvě pro­mí­tá­ní Pokání. Co ovšem potě­ší vel­mi, je zlo­me­ní křeh­ké­ho roman­tic­ké­ho pří­bě­hu, pře­kle­nu­té­ho v lid­sky upřím­nou dez­i­lu­zi, jež na kon­ci dodá­vá fil­mu nový, znač­ně kva­lit­ní roz­měr a dostá­vá tak Pokání z bře­hů „veskr­ze všed­ní­ho, leč krás­ně nato­če­né­ho dra­ma­tu“ do sfé­ry „něče­ho, co doká­že v hla­vě na chvil­ku zahlo­dat.“

PS: Jako recen­zent za pět hvězd, jako člo­věk – já – zane­chá­vám bez hod­no­ce­ní. V koneč­ném roz­hod­nu­tí zvo­lím tako­vý ten nad­prů­měr­ný střed, se kte­rým jsem schop­ný se s při­mhou­ře­ním obou očí a utrh­nu­tým rame­nem zto­tož­nit.

 

Ač zma­ten a obmo­tán slo­ži­tým úko­lem spra­ved­li­vé kri­ti­ky, stá­le se nemo­hu roz­hod­nout, zda jsem viděl něco výji­meč­né­ho nebo „pou­ze“ kva­lit­ní­ho. Já jsem ovšem jen nepod­stat­ná část úspěš­né­ho mecha­nis­mu. Vsadím se, že val­né vět­ši­ně se to líbit bude a s uspo­ko­je­ním si zařa­dí Pokání mezi své nej­ob­lí­be­něj­ší fil­my. Já asi stá­le budu váhat, okouz­len mír­nou fri­vol­nos­tí jed­né váš­ni­vé scé­ny, jaké to vlast­ně bylo. Přesvědčte se…

Průměr:
Select rating

Blbosr

Nic moc

Ujde

Dobrý

Výborný

Průměr: 5 (1 hlas)

Pokání
Recenze
Premiéra týd­ne
Vložil Slávek Anlauf, 29. Leden 2008 - 1:00


Podívejte se na hodnocení Pokání na Kinoboxu.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest


0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • 1. května 2017 Lady Macbeth - 70 % Sňatek mladé Katherine je součástí kupní smlouvy stejně jako kus půdy, kterou si starý Boris přikoupí ke své usedlosti. Mladou ženu kupuje pro svého bratra Alexandra, ten ale dává přednost […] Posted in Filmové recenze
  • 2. srpna 2018 Český dabing filmových mayovek - Dabing z devadesátých let Pověst českého dabingu utrpěla v devadesátých letech, kdy po revoluci dorazila záplava cizojazyčných filmů a seriálů. Potřeba rychle zpřístupnit velké množství titulů si vynutila vznik […] Posted in Speciály
  • Odpovídá Minecraft film nárokům dětského publika?15. dubna 2025 Odpovídá Minecraft film nárokům dětského publika? Kdo by neznal Minecraft. Nejprodávanější videohru v historii, která způsobila regulérní mánii a které se prodalo více než 300 milionů kopií, i když skutečný počet hráčů bude pravděpodobně […] Posted in Filmové recenze
  • Čtvrtý způsob9. října 2020 Čtvrtý způsob Posted in Komiks
  • Chicken Mystake game22. března 2023 Chicken Mystake game Už jste slyšeli o této doslova vypečené hře, která si získala tisíce fanoušků ve světě? Že ne? Tak čtěte. Mystake kasino a jeho exkluzivní hry, které jinde nenaleznete! Online […] Posted in Ze života
  • COLIN FIRTH18. února 2015 COLIN FIRTH Klasicky školený britský divadelní herec a držitel Oscara COLIN FIRTH je veteránem filmu a televize s působivým výčtem rolí, které ztvárnil během posledních tří desetiletí. Objevil se ve […] Posted in Profily osob
  • Pánevní dno a léčba pohybem, pomoc při inkontinenci29. dubna 2023 Pánevní dno a léčba pohybem, pomoc při inkontinenci Inkontinence je velmi častým a život omezujícím problémem, o němž se začíná více hovořit až v posledních letech. MUDr. Lukáš Horčička, předseda Urogynekologické společnosti ČR, v Předmluvě […] Posted in Recenze knih
  • Zhest (2006)9. června 2013 Zhest (2006) Ruská novinářka se vydává po stopách sériového vraha, které jí zavedou do na první pohled opuštěné vesnice. Nebezpečí zde však číhá na každém kroku, protože ani místní obyvatelé […] Posted in Horory
  • Obi-Wan Kenobi - recenze23. června 2022 Obi-Wan Kenobi - recenze Obi-Wan Kenobi začal velmi nadějně a skončil na vysoké notě, bohužel prostřední třetina patřila mezi to nejslabší, co nám zatím Star Wars na Disney+ nabídlo. A to je škoda, jde totiž o […] Posted in Filmové recenze
  • Nezapomenutelné filmové scény: A Little Party Never Killed Nobody (Velký Gatsby)31. prosince 2020 Nezapomenutelné filmové scény: A Little Party Never Killed Nobody (Velký Gatsby) O půlnoci odbijí kostelní zvony, orloje, pendlovky i kukačky po celém světě konec dvacetiletí a kdo jiný by nám měl vinšovat mnoho zdraví a úspěchů do další etapy 21. století než sám […] Posted in Články

Tento článek napsal redaktor již zaniklého webu PlayAll.cz
Na Kritiky.cz umístěno se svolením majitele webu v době uveřejnění článku.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,26274 s | počet dotazů: 259 | paměť: 63884 KB. | 15.05.2025 - 17:02:29