Poklad Aztéků - Největším nepřítelem filmařů je déšť

Špatné poča­sí půso­bi­lo fil­ma­řům sta­ros­ti i v násle­du­jí­cích dnech a týd­nech. Bouře a vydat­né lijá­ky ved­ly k úpl­né­mu pře­ru­še­ní natá­če­ní v exte­ri­é­rech a štáb se musel pře­su­nout do ate­li­é­rů spo­leč­nos­ti Avala film. Aby toho neby­lo málo, na sto­le se obje­vi­la šes­tá ver­ze scé­ná­ře, kvů­li níž musel být pozmě­něn dal­ší prů­běh natá­če­ní. Vlna kri­ti­ky se snes­la zejmé­na na hla­vu reži­sé­ra Siodmaka, kte­rý pod­le vede­ní pro­duk­ce pra­co­val zce­la bez kon­cep­ce, neu­stá­le měnil posta­ve­ní kamer i pořa­dí scén, zkrát­ka impro­vi­zo­val, což pocho­pi­tel­ně ved­lo k časo­vým pro­dle­vám a nežá­dou­cí­mu zvy­šo­vá­ní nákla­dů. Dne 3. říj­na 1964 se poča­sí na chví­li umoudři­lo, a tak se fil­ma­ři vrá­ti­li k prů­smy­ku u Vrbanje, aby tam doto­či­li zaje­tí Sternaua fran­couz­ský­mi vojá­ky. Ale mís­to bylo snad pro­kle­té, neboť i ten­to­krát se při­ho­di­lo neštěs­tí. Při otá­če­ní vězeň­ské­ho vozu na str­mé ces­tě byl jeden z děl­ní­ků zasa­žen ojí vozu do žalud­ku a s váž­ným zra­ně­ním musel být pře­ve­zen do nemoc­ni­ce. V dal­ších dnech opět lilo jako z kon­ve. Popovo polje, kte­ré mělo před­sta­vo­vat mexic­kou kra­ji­nu a poz­dě­ji i ves­ni­ci Čičimeků, se postup­ně měni­lo v jeze­ro a natá­čet se dalo sotva pár hodin den­ně. K pro­blé­mům s poča­sím se při­da­ly ješ­tě sta­ros­ti o zdra­vot­ní stav Rika Battaglii. Představiteli kapi­tá­na Verdoji vysko­či­la na bra­dě boles­ti­vá vyráž­ka, dopro­vá­ze­ná malát­nos­tí a sla­bos­tí. Po neú­spěš­né léč­bě peni­ci­li­nem a růz­ný­mi injek­ce­mi musel vyčer­pa­ný herec odle­tět 20. říj­na na vyšet­ře­ní do Mnichova, odkud se vrá­til až po osmi dnech.

Jedenáctý říjen si fil­ma­ři vyhra­di­li pro hle­dá­ní nových fil­mo­vých loka­lit, pro­to­že původ­ně zamýš­le­ná mís­ta leže­la pod vodou a nestih­la by ani při slu­neč­ném poča­sí dosta­teč­ně rych­le vyschnout. Obzvlášť půso­bi­vý motiv našli fil­ma­ři ve sta­ré pev­nos­ti Kravica vyso­ko nad Trebinje, kte­rá se pro­mě­ni­la v tábor mexic­ké­ho pre­zi­den­ta Juareze. Ale ani tady se štáb dlou­ho nezdr­žel. Produkční Willy Egger si 21. říj­na pozna­čil do své­ho dení­ku: „Ráno jas­no - poz­dě­ji vydat­ný déšť - opět krát­ce jas­no - od obě­da zce­la zata­že­ná oblo­ha. Od 14 hodin vytr­va­lý déšť se sně­hem - natá­če­ní pře­ru­še­no.“ Štáb se vrá­til do Popova polje, kde měla vznik­nout ves­ni­ce Čičimeků. Ale déšť neu­stá­val, půda byla pod­má­če­ná a na mno­há mís­ta se kvů­li tomu nedo­sta­la auta s potřeb­nou tech­ni­kou. Koním hro­zi­lo nachla­ze­ní. Bylo více než jis­té, že v řád­ném ter­mí­nu nebu­de film dokon­čen.

V pon­dě­lí 2. lis­to­pa­du 1964 odle­tě­li fil­ma­ři do Bělehradu, aby v ate­li­é­rech Avala fil­mu nato­či­li scé­ny ode­hrá­va­jí­cí se uvnitř aztéc­ké pyra­mi­dy. Bylo nut­né si pospí­šit, pro­to­že Lex Barker byl od 5. lis­to­pa­du smluv­ně vázán k jiné pro­dukč­ní fir­mě. Jenže kuli­sy neby­ly včas posta­ve­ny a fil­ma­ři tak pro­mar­ni­li dal­ší pra­cov­ní den. Ve čtvr­tek 5. lis­to­pa­du Egger ozná­mil, že scé­ny s Barkerem stih­li sice v ate­li­é­rech nato­čit, stá­le jim však chy­bí důle­ži­té zábě­ry v exte­ri­é­rech. Ty se Brauner roz­ho­dl doto­čit v led­nu 1965 ve Španělsku, kdy měl pro něj Barker natá­čet film Peklo Manitoby.

Egger již nechtěl čekat na oka­mžik, kdy se mezi mra­ky pro­de­re něko­lik slu­neč­ních paprs­ků. Spojil se s pro­du­cen­tem Braunerem a ozná­mil mu, že 5. lis­to­pa­du odlé­tá do Las Palmas, hlav­ní­ho měs­ta ost­ro­va Gran Canaria, aby se tam poroz­hlé­dl po loka­li­tách vhod­ných k natá­če­ní. Do Jugoslávie se vrá­til 10. lis­to­pa­du se čtyř­mi sty zábě­ry kra­ji­ny. Nechal při­pra­vit koně, her­ce, sta­tis­ty a potřeb­nou tech­ni­ku, rezer­vo­val leten­ky i uby­to­vá­ní v hote­lech Metropol a Santa Brigita, neza­po­mněl ani na povo­le­ní k natá­če­ní od minis­ter­stva infor­ma­cí. Vše peč­li­vě naplá­no­val a oče­ká­val od Braunera sou­hlas k odle­tu na Kanárské ost­ro­vy. Brauner se ale k niče­mu neměl, a tak se 14. lis­to­pa­du pře­su­nul štáb do Titogradu. U osa­dy Tuzi neda­le­ko albán­ských hra­nic pře­sta­vě­li malou horu v aztéc­kou pyra­mi­du a v oko­lí měs­ta Niksić u osa­dy Stubica nato­či­li scé­nu, v níž Karja a Flathouani pro­chá­ze­jí sopeč­ným krá­te­rem, aby se dosta­li k taj­né­mu vstu­pu do jes­ky­ně s pokla­dem. Teprve 24. lis­to­pa­du vydal Brauner roz­hod­nu­tí, aby Egger veš­ke­ré pří­pra­vy na odlet do Las Palmas stor­no­val a zbý­va­jí­cí zábě­ry doto­čil i přes nepří­z­ni­vé poča­sí v Jugoslávii. Egger neskrý­val zkla­má­ní a varo­val pro­du­cen­ta, že Poklad Aztéků nestih­ne do Vánoc nato­čit. U osa­dy Tuzi se fil­ma­ři pokou­še­li doto­čit zbý­va­jí­cí scé­ny z tábo­ra Čičimeků, kte­ré nestih­li nafil­mo­vat v zapla­ve­ném údo­lí Popovo polje. I ten­to­krát muse­ly být prá­ce kvů­li vel­ké oblač­nos­ti a deš­ti pře­ru­še­ny, nicmé­ně v podá­ní balet­ní­ho sou­bo­ru se poda­ři­lo nato­čit ale­spoň tanec Indiánů oko­lo mučed­nic­ké­ho kůlu. K vytr­va­lé­mu deš­ti se postup­ně při­dá­va­ly i mlhy, a tak nezbý­va­lo nic jiné­ho, než zce­la upus­tit od zámě­ru dokon­čit film pod širým nebem a pře­su­nout se do ate­li­é­rů Avala fil­mu.

Odlet do Bělehradu byl naplá­no­ván na 4. pro­sin­ce 1964 v poled­ních hodi­nách. Kvůli špat­né­mu poča­sí však v Bělehradu pla­til zákaz při­stá­vá­ní leta­del, a tak lidé z Avala fil­mu shá­ně­li pro fil­ma­ře auto­bu­sy. Z Titogradu odjíž­děl štáb oko­lo půl tře­tí odpo­led­ne, ale kvů­li vyso­kým sně­ho­vým závě­jím, blo­ku­jí­cím mezi­měst­skou komu­ni­ka­ci, do Bělehradu nedo­ra­zil. Okolo dva­a­dva­cá­té hodi­ny se vyčer­pa­ní pasa­žé­ři vrá­ti­li zpát­ky do Titogradu. Následující den byly pově­tr­nost­ní pod­mín­ky pří­z­ni­věj­ší a štáb se koneč­ně mohl roz­le­tět do Bělehradu. Producent Brauner se s vede­ním Avala fil­mu doho­dl na pro­nájmu celé­ho ate­li­é­ro­vé­ho kom­ple­xu až do 19. pro­sin­ce 1964 a naří­dil svým lidem pra­co­vat přesčas. Technici urych­le­ně posta­vi­li kuli­sy imi­tu­jí­cí skal­na­tou mexic­kou kra­ji­nu, z Mnichova si necha­li při­vézt dva pří­stro­je tvo­ří­cí umě­lou mlhu a z Terstu 200 kg suché­ho ledu. Všechno šlo jako po más­le. Do 17. pro­sin­ce stih­li nato­čit setká­ní Alfonsa a Josefy, Černého jele­na a Verdoji, roz­ho­vor mezi Flathouanim, Alfonsem a Karjou, pád aztéc­ké prin­cez­ny do pro­pas­ti i zapla­ve­ní jes­ky­ně s pokla­dem roz­žha­ve­nou lávou. Dne 18. pro­sin­ce se fil­ma­ři roz­lou­či­li se svý­mi kole­gy z Avala fil­mu a odle­tě­li do Berlína, aby v ate­li­é­rech spo­leč­nos­ti CCC Film doto­či­li posled­ní čás­ti Pokladu Aztéků - Josefin budoár, duel mezi hra­ba­ty Fernandem a Embarezem a hráč­ský klub. Vánoční svát­ky strá­vi­li her­ci v kli­du a míru se svý­mi rodi­na­mi. V polo­vi­ně led­na 1965 pak odle­tě­la malá sku­pin­ka pra­cov­ní­ků do Španělska, kde se dotá­če­ly ješ­tě scé­ny s Lexem Barkerem. Natáčení dvou­díl­né­ho fil­mu Poklad Aztéků defi­ni­tiv­ně skon­či­lo 29. led­na 1965.

---