Žut (Der Schut (1964)) – Průběh natáčení

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Natáčení snímku Žut začalo 31. března 1964 v Bělehradu. V rezidenci Konak Knjeginje Ljubice se mělo natáčet setkání madam Galingré, Halefa a Kary ben Nemsího. Herečka Marianne Hold však první natáčecí den onemocněla, a tak musel být plán mírně upraven. Místo ní se na placu objevila Olga Brajović jako madam Pouillet a Eva Balaś jako služebná Nebatja. Vedením produkce byl pověřen Manfred Korytowski, který se podílel i na natáčení předchozího filmu Old Shatterhand. Zpočátku pracoval u producenta Braunera jako řidič, ale díky pracovnímu nasazení a prozíravosti stoupal po žebříčku výš a výš, až nakonec dostal na starost organizaci celého filmu. Později se stal nejúspěšnějším německým producentem trikových filmů. Za kamerou stál Jugoslávec Aleksandar Sekulović, k němuž se později připojil zkušený kameraman Siegfried Hold (1931-2003) se svým asistentem Richardem Rimmelem. Siegfried Hold byl vedoucím kameramanem snímku Old Shatterhand a byl by rád, kdyby mohl na stejné pozici působit i během natáčení Žuta. V té době byl ale natolik pracovně vytížený, že mohl svému kolegovi asistovat pouze u náročnějších scén. Srbský architekt Dragoljub Ivkov (1931-2007) mnoho práce neměl, neboť většina scén se natáčela buďto v přírodě, nebo v domech starousedlíků, jež byly pro účely filmování pouze lehce upraveny.

Natáčení v Bělehradu probíhalo jen do 3. dubna 1964. Ještě ten večer se část týmu přesunula do kosovského města Peć a ubytovala se v hotelu Metohija. Následující den přicestoval Lex Barker se svou snoubenkou Carmen, dále Marie Versini, Dieter Borsche, Chris Howland, Friedrich von Ledebur a uzdravená Marianne Hold. Peć si filmaři vybrali z toho důvodu, že tam panovala úžasná orientální atmosféra, jakou byste v jiných částech bývalé Jugoslávie hledali marně. Byly tam bazary, mešity a minarety, staré konaky (paláce panovníků) i nedlážděné uličky. Obyvatelstvo tvořili z větší části Albánci, muži nosili fez a knírek, ženy se zahalovaly do závoje. Město bylo obklopeno horami, jejichž vrcholky byly v době příjezdu štábu ještě pokryty sněhem. V údolí však už rozkvétaly první třešně.

Podstatná část filmu vznikla právě v okolí města Peć. V centru bazarové čtvrti se natáčela jedna z úvodních scén filmu, v níž se Kara ben Nemsí setkává u kováře s lordem Lindsayem a jeho sluhou Archiem. Místní obchodníci působili jako kompars a mnohé nebylo ani třeba převlékat. Obzvláště krásným a zajímavým místem byla ubytovna, do níž bandita Manach dovlekl Čitu. Původně to byl ortodoxní patriarchální klášter, stojící na okraji města. Další ortodoxní klášter, Dečani, stojící jen několik kilometrů od města Peć, byl přestavěn v Žutův palác. Natáčel se tu i Karův výslech a jeho následný pokus o útěk. Ten se Karovi bohužel nezdařil a za trest měl být uvláčen k smrti. V této nebezpečné scéně zastupoval Lexe Barkera chorvatský jezdec Mate Ivanković, jenž se oblékl do ochranného obleku, lehl si na tenkou dřevěnou desku a speciálním provazem se nechal přivázat k vozu tak, aby se v případě nebezpečí mohl kdykoliv osvobodit. Po celou dobu natáčení byl na placu přítomen lékař, který naštěstí nemusel zasahovat.

Od 4. května 1964 se na řece Beli Drim natáčela scéna plavby na voru. Plavidlo bylo přivázáno k motorovému člunu a řídil ho zkušený převozník. Všichni hlavní představitelé měli své dvojníky, kteří místo herců padali do vody. Protože slunce se na obloze ukázalo jen zřídka a v úzké rokli se dalo natáčet jen několik hodin denně, trvalo natočení této části tři dny. Pak se štáb přemístil do Titogradu (dnes Podgorica), hlavního města Černé Hory a ubytoval se v hotelu Crna Gora. Zhruba 10 kilometrů za Podgoricou se vjíždí do kaňonu řeky Morači. V této divoké romantické krajině se natáčely zbývající důležité sekvence filmu, jako např. Oskův hořící statek, visutý most, Ríhova smrt, Karův souboj se Sandarem a Bybarem či střelecká zkouška s proradným Mübarekem. V záběrech se rovněž objevil ortodoxní klášter Morača.

Již mnohokrát se filmaři při natáčení mayovek potýkali se špatným počasím. Ani Žut nebyl výjimkou a ke vší smůle se tak stalo zrovna při natáčení jedné z nejnebezpečnějších scén – jízdy přes visutý most. Hrůzostrašně vyhlížející most nad řekou Moračou skutečně existuje a venkované ho zcela běžně používají. V hercích však tato dřevěná stavba, houpající se nad zpěněnou řekou, vzbuzovala hrůzu – zvláště, když po uvolněných fošnách měli kráčet koně vážící několik set kilo. Obtížného úkolu se bez zbytečného remcání ujali jugoslávští kaskadéři, proslulí svou odvahou a bláznovstvím. Hned první den, 15. května 1964, se však spustily vydatné lijáky a na mostě se nedalo natáčet. Manfred Korytowski se po poradě s režisérem Siodmakem rozhodl, že se štáb přemístí na nedalekou louku a natočí tam Ríhovu smrt. Představitel Karova hřebce Betsy dostal od veterináře dávku morfia, ale ani tato scéna nemohla být kvůli špatnému počasí dokončena. Následující den se filmařům nedařilo o nic lépe, neboť natáčení na mostě bylo kvůli dešti životu nebezpečné. Dotočena byla alespoň smrt Ríha. Další den, 17. května, se filmaři opět vrátili na most a podařilo se jim natočit alespoň záběry s Lexem Barkerem, aby mohl odcestovat do Postojny, kde se právě začal natáčet film Vinnetou – Rudý gentleman. Vydatné lijáky ustoupily nakonec až po dvou týdnech.

Dne 29. května 1964 se v malém přístavním městečku Petrovać natáčela scéna, v níž lord Lindsay očekává na své jachtě návštěvu bohatého francouzského obchodníka Galingréa. Místo něho přichází Nirwan se zprávou, že Galingré byl unesen bandou obávaného Žuta. Majitelem vypůjčené jachty nebyl nikdo jiný, než sám jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Dne 5. června 1964 odcestoval štáb do ateliérů produkční společnosti Avala, kde byl naaranžován pokoj Nirwana a Čity. Vedle ateliéru vznikla také lesní scéna s medvědem, Lindsayem a Archiem. Poslední chybějící motivy, jako např. Ríhův skok přes zrádnou rozsedlinu, vznikaly od 16. června v berlínském studiu společnosti Union Film. Lexe Barkera zastupoval při skoku cirkusový jezdec Heiko Sembt-Schroer, jehož hřebec nebyl vraník, nýbrž hnědák a ve filmu to jde vcelku poznat. Natáčení Žuta bylo oficiálně ukončeno dne 22. června 1964.

Na závěr ještě jedna milá vzpomínka režiséra Siodmaka: získat místní ženy do komparsu bylo prý velice obtížné. Velká část obyvatel byla totiž silně mohamedánská a panovaly tu patriarchální zvyky. Když chtěl jednou vyfotografovat zahalenou ženu, dalo mu hodně práce, aby jejímu manželovi vysvětlil, že bude mít velké nepříjemnosti, pokud ho připraví o život. Vládla tam atmosféra jako za časů Žuta, kdy se dívky vdávaly ve dvanácti letech a teprve v pětatřiceti, kdy se z nich staly matróny, směly samy ven na ulici. Muži jezdili na koních, zatímco ženy vedle nich cupitaly pěšky. Přes všechny nesnáze (nebo možná právě kvůli nim) se Siodmakovi podařilo natočit romantický dobrodružný film zcela v duchu Karla Maye. Určitě se vyplatilo, že scénář napsal milovník Karla Maye Georg Marischka a že se natáčelo v autentickém prostředí. Úžasné jsou také slovní přestřelky mezi Karou ben Nemsím a Halefem.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře