Old Shatterhand - Scénář a režie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

První may­ov­ku pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti CCC Film pro­vá­ze­ly hned od začát­ku těž­kos­ti. V celém pro­ce­su pří­prav vlá­dl cha­os a nemohl za to nikdo jiný než sám šéf. Artur Brauner, nesmír­ně aktiv­ní a kre­a­tiv­ní osob­nost, byl sou­čas­ně vedou­cím stu­dia, fil­mo­vým pro­du­cen­tem, sce­náris­tou a obchod­ním part­ne­rem mno­ha dis­tri­buč­ních firem, reži­sé­rů a her­ců. Všechno chtěl dělat sám a o všem musel roz­ho­do­vat - to chod spo­leč­nos­ti pořád­ně zdr­žo­va­lo, pro­to­že šéf nemohl být na třech mís­tech sou­čas­ně.

Jako sce­náris­tu se Braunerovi poda­ři­lo zís­kat pro­slu­lé­ho auto­ra Daniela Mainwaringa (1902-1977), kte­rý byl sice veli­ce dob­rý zna­lec wes­ter­nu, ale o exis­ten­ci Karla Maye neměl ani poně­tí. Podle původ­ní­ho plá­nu měla Daliah Lavi hrát Vinnetouovu sest­ru Nšo-či. Pak se ale Brauner dozvě­děl, že tato posta­va zemře ve fil­mu Vinnetou, kte­rý prá­vě natá­čel Horst Wendlandt a musel ji ze scé­ná­ře vyškrt­nout. Když si šéfdra­ma­turg Gerhard F. Hummel pře­če­tl osno­vu scé­ná­ře, byl v šoku. Scénář neměl s pří­běhy Karla Maye nic spo­leč­né­ho a navíc se obá­val, že pře­krou­ce­né cha­rak­te­ry hlav­ních postav poško­dí dobrou pověst prá­vě se roz­bí­ha­jí­cí série may­o­vek. Vedení Constantinu scé­nář odmít­lo, a tak se Brauner musel s Mainwaringem roz­lou­čit.

Brauner byl odká­zán na výbor­né­ho maďar­ské­ho sce­náris­tu Ladislase Fodora (1898-1978). Fodor byl pil­ný, ruti­no­va­ný autor, zachrán­ce mno­ha nevy­da­ře­ných pro­jek­tů a vyznal se v kaž­dém fil­mo­vém žán­ru, ale ke vší smů­le ani on o Karlu Mayovi nikdy nesly­šel. 23. čer­ven­ce 1963 napsal šéfdra­ma­turg Hummel pro­du­cen­tu Braunerovi ote­vře­ný dopis: „Dříve než pan Fodor napí­še 110-stránkový scé­nář, aniž by měl správ­nou před­sta­vu o hrdi­nech z knih Karla Maye, důraz­ně mu dopo­ru­ču­je­me, aby jeden den odpo­čí­val a pře­če­tl si román Petrolejový princ, kte­rý ješ­tě dnes posí­lá­me expre­sem.“ Fodor údaj­ně kni­hu pře­če­tl a pus­til se do psa­ní nové­ho scé­ná­ře. Začátkem září posla­lo vede­ní spo­leč­nos­ti Constantin Braunerovi tele­gram, v němž se píše, že ani scé­nář pana Fodora nespl­ňu­je oče­ká­vá­ní pří­z­niv­ců Karla Maye, má být urych­le­ně pře­pra­co­ván a zaslán k posou­ze­ní do Constantin-Filmu.

Situace byla váž­ná, neboť ter­mín natá­če­ní se neza­dr­ži­tel­ně blí­žil. Artur Brauner anga­žo­val slo­ven­ské­ho sce­náris­tu a prů­kop­ní­ka izra­el­ské kine­ma­to­gra­fie Leopolda Laholu (1918-1968), kte­ré­ho pově­řil i vede­ním režie. V Jugoslávii už pro­bí­ha­la stav­ba prv­ních kulis, ale nikdo s urči­tos­tí nevě­děl, zda vůbec budou ve fil­mu pou­ži­ty. Z Ameriky při­le­těl James Burke (1886-1968), budou­cí před­sta­vi­tel plu­kov­ní­ka Huntera, aby Laholovi pomohl s tvor­bou dal­ších dia­lo­gů. Dne 23. září 1963, kdy bylo ofi­ci­ál­ně zahá­je­no natá­če­ní fil­mu Old Shatterhand, došlo k dal­ší, ten­to­krát už posled­ní výmě­ně sce­náris­ty. Do Jugoslávie při­le­těl Robert A. Stemmle, aby pří­mo na mís­tě vypra­co­val nový scé­nář. Měl se při­tom držet moti­vů Ladislase Fodora a rad Artura Braunera. Na kon­ci vše­ho sna­že­ní před­lo­žil vcel­ku obstoj­ný pří­běh.

Ani výběr vhod­né­ho reži­sé­ra se neo­be­šel bez kom­pli­ka­cí. Brauner se roz­ho­dl nato­čit film v holly­wo­od­ském for­má­tu, pro­to se zpr­vu poo­hlí­žel po ame­ric­kých reži­sé­rech. Ani jed­no­mu z oslo­ve­ných auto­rů se však nelí­bi­la výše nabí­ze­né­ho hono­rá­ře a ome­ze­ný čas na pří­pra­vu. Angažoval tedy zmí­ně­né­ho Leopolda Laholu, kte­rý měl pověst talen­to­va­né­ho tvůr­ce se slib­nou budouc­nos­tí. Kromě toho ovlá­dal osm jazy­ků a byl nad­še­ným čte­ná­řem romá­nů Karla Maye. Dne 9. srp­na 1963 uza­vřel s Braunerem smlou­vu a doho­dl se na hono­rá­ři 20.000 DM. Avšak brzy bylo zřej­mé, že Lahola na svůj úkol nesta­čí. Podle vedou­cí­ho pro­duk­ce Georga Reuthera i ostat­ních čle­nů fil­mo­vé­ho štá­bu byl vel­mi poma­lý, nesou­stře­dě­ný a neroz­hod­ný, zce­la bez ambi­cí nato­čit kva­lit­ní dob­ro­druž­ný film. Producent zve­dl slu­chát­ko a zavo­lal staré­mu pří­te­li Carolu Hellmanovi, zda neví o něja­kém zku­še­ném reži­sé­ro­vi, kte­rý by byl scho­pen za pár dní natá­čet. Hellman si vzpo­mněl na argen­tin­ské­ho reži­sé­ra ital­ské­ho půvo­du Huga Fregonese (1908-1987), kte­rý zrov­na pobý­val v Římě a neměl co na prá­ci. Dne 18. září 1963, pou­hých pět dní před začát­kem natá­če­ní, pode­psal Fregonese smlou­vu a nešťast­ný Leopold Lahola byl pro­puš­těn.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře